Search Results : Nacistické kořeny

  • Martin Koller – Vážený pan velvyslanče

    Posted on by Martin Dukát

    Květen a červen jsou měsíce, kdy se toho děje opravdu hodně. Jako téměř každý rok jsem se i letos vypravil do Plzně na Slavnosti svobody. Přijíždí tam vždy řada kamarádů, sběratelů historické vojenské techniky a především přesvědčených vlastenců od nás i ze zahraničí. Čestní, civilizovaní a pracující lidé. Parazita tam nenajdeš. Mimo jiné tam letos dorazilo deset veteránů z druhé světové války z 2., 16. a 97. americké pěší divize a belgického 17. střeleckého praporu. Nejmladšímu je 91 let. Je škoda a hanba našeho státu, že se podobné slavnosti k uctění hrdinů, kteří osvobozovali naši zemi v roce 1944 a 1945 a mnozí za ni položili život, nekonají i v jiných městech naší republiky. Neúcta k hrdinům spojeneckých armád na většině našeho území je důkazem prohnilosti naší společnosti, a především ubohosti školství a extrémního rozsahu a sprostoty české mediální propagandy řízené z velké části cizáky a slouhy cizáků, především politických neziskovkářů. Dredař, Pirát ani politický neziskovkář se na slavnostech svobody v Plzni neobjevují, stejně jako paraziti.

    Sudeťácký velvyslanec?

    Dobrou náladu v Plzni mi pokazil německý velvyslanec Christoph Israng, jehož názory našly prostor na Seznamu i jinde. Jak jinak, v našich médiích, většinou posluhujících cizákům z Bruselu a Berlína pod vedením ČT. Vážený pan velvyslanec se nepokrytě radoval z údajného posunu v otázce sudetských Němců v naší zemi. Domníval jsem se, že pan velvyslanec reprezentuje německý stát. Aspoň to sám tvrdí. Kupodivu to vypadá, že je spíše reprezentantem sudetoněmeckého landsmannchaftu. Na německém ministerstvu zahraničí to mají evidentně popletené, jestliže považují sudeťáky za Německo. Nebo je to záměrné? Spíš to druhé, kdysi se tomu říkalo nacistický revanšismus. Co to tam pana velvyslance naučili, když údajně stále bojují proti nacistům a neonacistům? Připomínám, že sudetoněmecký landsmannschaft je organizace sdružující Němce, kteří byli po právu a na základě mezinárodních dohod odsunuti z naší republik, případně z Polska a dalších zemí. Další takzvaní, či samozvaní sudeťáci byli za svoje zločiny po zásluze vyhnáni. Jiní uprchli, Německo je nevydalo, ani samo nepotrestalo za válečné zločiny. Plukovník Ečer jich stíhal 3000 a zůstali nepotrestáni. Doklad nacistické arogance a myšlení německých poválečných, údajně demokratických politiků. Doporučuji z tohoto hlediska knihu „Oběti a jejich vrazi.“ Ale jsou i jiné publikace, například „Vyhnání Čechů z pohraničí.“

    Pokud by někdo chtěl za sudeťácké peníze opět profesionálně naříkat nad tím, že při vyhnání a odsunu přišly o život sudeťačky  jejich děti, musím připomenout, že české ženy a děti, občané bývalé ČSR byly v době protektorátu a okupace vražděni, případně posíláni do koncentráků bez jakýchkoli ohledů. Stačí se podívat do Terezína, Osvětimi a různých nacistických pracovních táborů a zdaleka se nejedná pouze o Židy. Podle přeživších pamětníků byla většina dozorců v Terezíně sudeťáci. Krom toho, některé sudeťačky byly ve svém fanatismu horší než chlapi a zločinní spratkové z hitlerjugend byli nejzuřivějšími obránci nacismu, připomínající současné primitivní euromarxistické nezikovkáře. Stačí si připomenout, že vraždili bezbranné oběti pochodů smrti i v posledních dnech války. Spojenci je v mnoha případech na místě stříleli, jak na západní, tak na východní frontě a věděli proč. Sudeťáci jako reprezentanti nacismu napomohli k zničení demokratické ČSR, vzniku druhé světové války a tím i nacistickému teroru v mnoha zemích Evropy. Jen Slovanů zahynulo víc, než 36 milionů, 28 milionů občanů tehdejšího SSSR, 6 milionů Poláků. Názorům pana sudeťáckého velvyslance Isranga se nelze divit. Osm let pracoval v úřadu kancléřky Merkelové, jejíž velkou oporou jsou právě Sudeťáci. A jak jsem již psal, sudeťáci jako jediná část Němců neprošli denacifikací po válce, což nemůže zpochybnit ani pan Israng, takže jsou nositeli nacistických tradic v Německu. A takové je samozřejmě a logicky jejich sudetské dědictví, tedy mnohých z nich, až na nepočetné výjimky.

    Sudetské dědictví

    Vážený pan velvyslanec vykládá, že stále více Čechů chápe sudetské dědictví ne jako ohrožení, ale jako šanci. Že by šanci k zopakování třetí říše ve formě té čtvrté, která se nazývá EU a vládne jí Německo. Přesněji řečeno pangermánští němečtí socialisté, zelení, takzvaní křesťané, dočasně i tamní Piráti, protože se nechci dotknout slušných Němců, kteří se již s nacistickou minulostí vyrovnali na rozdíl od sudeťáků. Očekával bych, že velvyslanec je člověk historicky vzdělaný z hlediska regionu, kde má působit. Pan velvyslanec však po euromarxisticku pravděpodobně dostal korýtko v Praze bez ohledu na odbornost. Jinak by věděl, že takzvané Sudety tvořily pouze část německého pohraničního osídlení českých historických zemí (Čechy, Morava, Slezsko) a neplácal by nesmysly o sudetském dědictví. Nic takového neexistuje mimo hlavy poblázněných a nenávistných pohrobků nacistických sudeťáků a koloniální propagandy z Berlína, které se mnohdy skrývají za pravdoláskařským pokrytectvím hodným Halíka.

    Sudeťácké dědictví, abych připomněl panu Israngovi, je arogantní a nenávistné pangermánství a snaha o zničení a zotročení českého národa v době třistaleté rakušácké okupace, nenávist k demokratické ČSR, podpora německého nacismu, kdy v takzvaných sudetských oblastech bylo nejvyšší procento nacistů na počet obyvatel. Opravdu skvělé dědictví. Dále bezuzdný národnostní šovinismus, teror vůči Čechům v oblastech s velkým počtem německého obyvatelstva, a to v situaci, kdy v demokratické ČSR měla německá menšina výrazně rozsáhlejší práva, než Češi v Rakousku. Potvrdil to i soud Společnosti národů ve Švýcarsku. Bohužel, Němci už nemohli arogantně vládnout Čechům, jako za rakouského mocnářství, což většina z nich psychicky nezvládla. Koncem třicátých let následovalo vraždění českých a slovenských vojáků, policistů, příslušníků SOS a finanční stráže, sudeťáckými teroristickými bandami vyzbrojovanými z Německa, stejně jako českých civilních úředníků a učitelů a nakonec násilné vyhánění českých obyvatel v pohraničí.

    Zbylí Češi v pohraničí se stali lidmi druhé kategorie a nesměli se ani vyučit. Komunisté, část sociálních demokratů a Židé, kteří včas neuprchli, byli v následujících letech zlikvidováni. Takové je sudetské dědictví, pane velvyslanče Israngu, možná v kostním popelu v Osvětimi i jinde v hrobech koncentračních a pracovních táborů. V německých koncentrácích zahynulo minimálně 7,2 milionu lidí z celé Evropy. V roce 1968 přijalo Valné shromáždění OSN Deklaraci o nepromlčitelnosti válečných zločinů a zločinů proti lidskosti. Tehdejší Spolková republika Německo k ní nepřistoupila. Proč asi? Jak by poté mohla chránit sudeťácké zločince?  Sudeťáci se aktivně podíleli na činnosti ozbrojených složek třetí říše, a podíleli se na vyhlazování českého národa. Jejich typickým reprezentantem byl zkrachovalý knihkupec K. H. Frank, nacistický obergruppenführer. Takový sudetský intelektuál milující Čechy. Podle něj pro ně stačilo pět tříd základní školy a radost z práce pro takzvanou tisíciletou třetí říši. Možná nemohl unést, že při rasovém průzkumu se došli němečtí odborníci k potupnému zjištění, že Češi jsou v průměru rasově hodnotnější, než takzvaní sudetští Němci, mezi něž on sám patřil.

    Sudetské dědictví je zlodějina, lež, pokrytectví, násilí a holocaust. Současné řeči pana Isranga můžeme chápat jako další kapitolu pokryteckého sudetského hajlování proti naší zemi. Pan Israng by měl vyrazit do Plzně a předvádět tam svoje sudeťáctví. Pravděpodobně by se dočkal v zadní části svých koženek špičky vojenské boty urychlené rázným švihem, nikoli jako obvykle podlézavé hlavy nějakého Hermana, Halíka, Pavla, Fialy, Němcové, Hamáčka, Kellera, Špidly, Prouzy, Jandy, Petříčka, Svobody, Šojdrové, Jourové, Bartoše, Hřiba, Stropnického, či Babiše a jim podobných euromarxistů a členů pražské havlérky. Kupodivu, až na výjimky nositelů slovanských jmen. Je zajímavé a ilustrativní, že nejen německý státní aparát, ale rovněž EU je rejdištěm sudeťáků.

    Německé dědictví

    Nicméně existuje i pozitivnější dědictví ve vztahu mezi Čechy a Němci v českých zemích, které ovšem sudeťáci nechtějí vidět a sami se z něj již dávno aktivně vyčlenili. Ostatně oni si již dávno našli novou formu komedie. Podle ní se měli v době druhé světové války špatně, milovaný fýrer je zklamal, dostali málo koryt v protektorátu a ještě museli chudáci jít za svého milovaného úchyla s usopleným knírem bojovat.

    Na rozdíl od nenávistných a později pokryteckých sudeťáků, podporovaných především katolickou církví, žije v naší zemi mnoho dokladů německého dědictví v Čechách. Jsou to lidé, kteří mají po předcích německá příjmení, případně poněmčelá česká. Ale zároveň jsou to lidé, a jsou jich možná miliony, kteří, případně jejich předkové, bránili českou zemi a český národ před pangermánským rakušáckým, sudeťáckým i nacistickým terorem a někteří v současnosti i před německým kolonialismem a zvrhlým byrokratickým terorem v EU. Synové a dcery přebírají čestnou povinnost po rodičích a prarodičích. Mnoho z nich bylo o tomto víkendu v Plzni a doufejme, že se sešli i jinde k připomínce vlastenců a oslavě spojeneckých hrdinů.

    Z dávnější historie bych připomněl německá jména statečných a zasloužilých českých, případně československých vlastenců, například jména Jungmann, Rieger, Tyrš, Fügner, Preissig. Řada dalších by se našla například v rozsáhlé encyklopedii životopisů hrdinů našeho druhoválečného odboje, kterou vydal Vojenský historický ústav. A což takový Ledwinka, geniální konstruktér v Tatře, evidentně po rodičích zněmčelý Čech, ale nikoli nenávistný sudeťák. Spolu s ním Űbelacker, historiky opomíjený vídeňský Žid, konstruktér nadčasových aerodynamických tatrovek, kterého Ledwinka zachránil před koncentrákem. Plejáda českých vlastenců, kteří nezradili a nepodlézali úchylnému šaškovi s knírem, ani jiným pangermánům, natož sudeťákům, jak to dělají někteří naši politici vydíratelní za ostudnou minulost svých předků kolaborantů, nebo svoje lumpárny, místy doslova amorální.

    Právě sudeťáci jsou varováním pro všechny před zopakováním historie, a především před německou pangermánskou EU. Dokonce i v Německu začíná přibývat lidí, kteří nesouhlasí se zrůdnou politikou EU, nejvíce je jich v AfD, a někteří přijíždějí v amerických historických uniformách na Slavnosti svobody do Plzně. A to je pozitivní německé dědictví, stejně jako čeští vlastenci s německými kořeny. Tu vojenskou botu, která by pravděpodobně neminula váš velvyslanecký sudeťácký zadek v Plzni, by mohl mít na noze nějaký Čech, Žid, Slovák, Polák, Američan, Francouz, Rus, případně i někdo jiný s německým jménem. A tu botu by poháněly ideje svobody a demokracie, z nichž mají sudeťáci, euromarxisti a celá jejich prohnilá EU smrtelnou hrůzu. Názor mnoha lidí, s nimiž jsem v Plzni mluvil, byl jasný. S Amerikou prezidenta Trumpa proti Bruselskému a Berlínskému kolonialismu, prohnilé a zkorumpované EU euromarxistů a úchyláků a za mírové vztahy s Ruskem.

     

     


  • Martin Koller – Poděkování

    Posted on by Martin Dukát

    Oslavy stého výročí vzniku Československa v Praze byly nic moc a uplakané nebe jakoby vyjadřovalo náladu mnohých z nás. Zato jsme mohli vidět a stále vidíme příval stupidních žvástů v médiích se zaměřením na kritiku vzniku a existence Československa. Něco takového je nejen v Evropě, ale v celém světě unikátní. Něco takového si neumím představit ani v sousedním Polsku, nebo Maďarsku. Aktivisté a dokonce historici vystudovaní za peníze spoluobčanů, zato placení v současnosti bůhví kým, nicméně evidentně sudeťáky a pangermány kolonizujícími Evropu, případně jejich místními slouhy urážejí vlastní zemi a národ a nikomu to nevadí. Neměli by reagovat naši politici, už z hlediska svých různých přísah a povinností? Českou republiku, snad jako nějakou formu urážlivé provokace, či připomenutí závazků slouhům a vlastizrádcům, navštívila německá kancléřka, představitelka země, s níž byli naši předkové tisíce let v konfliktu. Spolu s ní přímo vzorový reprezentant pangermánské EU, našminkovaný Macron, jakýsi Ken budoucnosti, bez rasy, pohlaví, vlastní tváře a vlastního názoru.

    V rámci protičeské, případně protičeskoslovenské propagandy se zcela zapomnělo na mnohé. Správně si to uvědomil Ladislav Žák, který publikoval 26. 10. 2018 následující slova: „Mám takový pocit, že v celé té kampani věnované stému výročí vzniku a následného průběhu společné české a slovenské státnosti chybí jedno prosté poděkování. Rád bych proto poděkoval Slovákům za krásných pětatřicet let, které jsem s nimi mohl prožít ve společném Československém státě. Bylo to krásné, vzájemné, inspirující a produktivní partnerství. Jsem rád, že po zániku společného státu toto partnerství přetrvává, ale stále se rozvíjí. Tož milí Slováci, děkuji, děkuji, děkuji….“

    Češi (včetně Moravanů a Slezanů) a Slováci jsou vzájemně nejbližší národy v Evropě. Nemá smysl se handrkovat o to, kdo na koho údajně doplácel, nebo si myslí, že doplácel ve společném státě. Lze to poměrně přesně vyčíslit na základě statistik a jiných historických zdrojů, které jsou nezpochybnitelné. Společný stát byl z bezpečnostního hlediska v roce 1918 i v následujícím období absolutní strategická a bezpečnostní nutnost. Je naprostým faktem, že Češi potřebovali Slováky proti Němcům a Slováci potřebovali Čechy proti Maďarům, bez ohledu na cenu. Zde nelze kšeftařit a vše se nedá měřit penězi. Vlast a národ jsou cenou nejvyšší.

    K poděkování se opožděně přidávám, jsme s panem Žákem zhruba stejně staří a připomínám dále mimo společné soužití v období 1918-1938 a 1945-1992 rovněž československou armádu, která vznikla před více, než sto lety jako čin statečných protirakouských vlastenců v legiích v Rusku, Francii a Itálii. Velkou zásluhu na tom má Milán Rastislav Štefánik a američtí Slováci. Armáda tedy předstihla dobou svého vzniku stát. Tato armáda nepřestala existovat ani v době rozdělení republiky nacismem a fašismem v letech 1939-1945 a Slováci bojovali s Čechy společně proti nepřátelům v zahraničí na všech frontách, stejně jako odbojáři a partyzáni doma. Naše armáda měla po roce 1945 řadu nedostatků, ale všichni ji brali vážně a byla československá. Takže zároveň zdravím všechny kolegy Slováky, s nimiž jsem sloužil téměř 24 let a bez ohledu na některé detaily, problémy a nedostatky, které se konec konců najdou na všech pracovištích. Bylo mi ctí.

    Jedním z důležitých faktorů paměti národa jsou veteráni, především vojenští a všichni ti, kteří se podíleli na boji proti nacismu a fašismu. Nesmírně důležití jsou pamětníci druhého odboje. Už téměř žádní nezbyli, což umožňuje účelově překrucovat a falšovat dějiny a vyrábět protičeskou, případně protičeskoslovenskou propagandu. To se děje s rostoucí intenzitou a podporou většiny médií. Nejsem členem žádné veteránské, ani armádní organizace, takže poměry v těchto spolcích detailně neznám, případně je znám pouze z doslechu od známých, kteří jsou členy. Přesto mne udivuje současný vývoj a útoky proti svazu veteránů, jako na objednávku, byť některé problémy prosakovaly již dlouhá léta.

    Především jsem toho názoru, že problémy, ať již reálné, nebo mediálně vyráběné na objednávku, by si měli řešit v první řadě sami veteráni. Když se podíváme do médií, protože naprostá většina občanů jiný zdroj informací nemá, co zjistíme? K svazu veteránů se vyjadřuje kdejaký aktivista, protinárodní politik a nedovzdělaný redaktor, či komentátor dlouhodobě přisluhující cizím zájmům a nepřátelům naší země. Kolik veteránů dostalo prostor k vyjádření v ČT, již si platíme ze svých daní? Kolik prostoru dostávají v ČT vlastenci a kolik amorální slouhové cizáků? A to jsme oslavovali sto let vzniku ČSR a osvobození z rakousko-germánské okupace! Kdysi naší zemí zněly písně, jako Vlajka vzhůru letí, nebo Masaryk nás svolává. Za Československou republiku byli ochotni položit život i lidé, kteří nebyli bohatí a moderně řečeno úspěšní, protože v roce 1918 získali vlast, svoji vlast, Československou republiku. Dnes slyšíme Ódu na (germánskou) radost nad blbostí otroků v evropských koloniích a přípravou na další válku na východě. Sankce, zbrojení, válka, další Drang nach Osten proti Slovanům se slovanskými armádami podřízenými německému Bundeswehru.

    Tři pilíře státu

    Když jsem v rámci úprav svojí knihy o historii státu, armády a obranného průmyslu nedávno zamýšlel nad naším státem, jeho minulostí a budoucností, uvědomil jsem si, že dochází k destabilizaci základních pilířů našeho státu, pravděpodobně záměrně. Přitom jsem si nemohl nevzpomenout na slavný americký film Pošťák.

    Vcelku nelze popřít, že oporou, či pilíři státu v moderní době byly a stále by měly být armáda, policie a pošta. Součástí policie jsou hasiči a záchranáři profesionální a dobrovolní. Oporami státu byli od října 1918 rovněž železničáři a samozřejmě, už dávno před vznikem republiky vlastenečtí učitelé, a to všech stupňů. Pokud si připomeneme pražské povstání v květnu 1945, nelze zapomenout na další uniformovanou složku, a to tramvajáky. Všichni z nich, pokud se nezpronevěřili vlasti a národu si zaslouží poděkování. Je smutné, že něco takového neudělal žádný z politiků. Možná proto, že slovo vlast zapomněli, ohlušeni tučnými koryty a dotacemi z EU, tedy z peněz, které EU a především Německo vydřela z naší země a práce našich lidí. Konec konců, z naší ústavy zmizelo i slovo národ a od našich politiků ho rovněž neslyšíme, stejně jako slovo vlast.

    Každý stát má svoje neživé symboly. Jsou to jazyk, území vtělené do mapy, státní vlajka, státní hymna a obvykle i měna. Zásadním podpůrným faktorem jsou vlastenecky laděné zákony a především pozitivně prezentovaná historie státu. Ona totiž historie žádného státu není moc krásná a jemná. Ale pouze u nás se dlouhodobě zdůrazňují negativní stránky. Proč asi a na čí objednávku? Současná EU se snaží všechny tyto symboly odsunout do pozice jakéhosi druhořadého folklóru. Přesně podle vzoru pangermánského tažení s cílem takzvané Mitteleuropy, které odmítl již v polovině devatenáctého století Palacký. Jak napsal prezident Beneš, Němci přijdou zase se svojí touhou ovládat Evropu, jak jsem psal před týdnem. Děje se to pomalu, pokrytecky a s využitím jak propagandy v médiích, tak změnami ve školách, které dorazila kombinace ideologie hlouposti, multikulturalismu a inkluze socialistických ministryní. Znovu lze připomenout slova Karla Havlíčka Borovského, dnes rovněž pronásledovaného protičeskými propagandisty, že dobrá, či špatná vláda se pozná podle toho, jak ke školství přistupuje. Podřizování cizím zájmům se děje bez vědomí a souhlasu občanů především tichými změnami nařizovanými z Bruselu a otrocky plněnými našimi politiky a úředníky v přívalu všemožných nesmyslů a uzákoněných lumpáren vymýšlených tamními 60 000 úředníky pod vedením eurokomisařů. To vše s cílem vybudování totalitní euromarxistické říše lži, korupce, otroctví a úchylnosti.

    Jedním z nehmotných pilířů státu je jeho idea. Ta nemůže být jiná, než vlastenecká a opírá se o historii a symboly. Může ji nahradit ideologie, jako u německého nacismu, nebo náboženství, jako u islámského státu. Výsledky jsou v takovém případě v podstatě stejné. Velké škody může přinést i deformace a ideologické, či záměrně politické zneužití jakékoli víry. Nemyslím tím jen politické šaškování samozvaného kněze, bývalého socialistického kádrováka v katolickém ornátu, přestože knězem není a nikdy nebyl. Ani mši za sudeťáky, která urazila oběti nacistického násilí a jejich potomky v Plzni. O individuu, které si říká papež František a mlčelo k fašistickému teroru a vraždám v Argentině a v současnosti pomáhá prosazovat islamizaci Evropy pod pláštíkem jakéhosi úchyláckého církevního euromarxismu je zbytečné hovořit. Naštěstí máme i vlastenecké kněze. Kdysi to byl Jan Hus, později již téměř zapomenutý Josef Jungmann, dnes se valí nenávistná propaganda na pana Piťhu, který řekl nahlas to, co si myslí většina národa. Neměli bychom zapomínat, že naprostá většina z nás má historicky křesťanské kořeny, které, ať se to komu líbí, či nikoli pocházejí z judaismu. A to je, počínaje desaterem, dobré vodítko i do budoucnosti.

    My se v současnosti rozčilujeme nad sprostou vraždou saúdskoarabského novináře. Přitom zapomínáme na nacistické koncentrační a zajatecké tábory v celé Evropě, jak se tam Němci a Ukrajinci nechovali k vězňům o nic lépe, tamní vraždy a pokusy na živých lidech. Zapomínáme na sovětské gulagy. Zapomínáme na japonské koncentrační tábory, protože byly daleko. Zapomínáme na koncentrační tábory v Chile a v Argentině, kde také uřezávali vězňům prsty. Stačí připomenout zpěváka Victora Jaru v Chile. Zapomínáme na fašistické koncentrační tábory ustašovců v Jugoslávii, na koncentrační tábory Francovy vlády ve Španělsku. Zapomínáme na Lidice, Ležáky, Prlov, Ploštinu a desítky vypálených obcí na Slovensku, pec vápenky, kam házeli příslušníci SS a pohotovostních oddílů Hlinkovy gardy živé zajatce. Přehlížíme nedávný ukrajinský majdan a hromadnou vraždu v Oděse. Opravdu jsme se poučili z historie? Nebo děláme vše pro to, aby se opakovala?