Kdekoho udivuje fakt, že naše armáda se chystá zbavit vojenských terénních vozidel a nakoupit místo nich civilní dodávky, či zemědělské pickupy. Že něco takového znamená pokles bojové hodnoty celé armády je nabíledni. Aspoň pro ty, kteří mají základní představu a vojenské taktice a jejím vztahu k technice. Žádné rozumné zdůvodnění se v médiích neobjevilo, takže je třeba se podívat po souvislostech. Nelze se zbavit dojmu, že resort obrany se chystá k ještě horšímu nákupu, než v případě vrtulníků UH-1Y a AH-1Z, které americká námořní pěchota hodlá v krátké době vyřadit ze služby jako zastaralé.
Výběrové řízení na nové terénní automobily, které by nahradily sovětské UAZ-469 z osmdesátých let minulého století a britské Land Rover Defender z let devadesátých se táhne již několik let. Je dokladem evidentní neschopnosti armádních úředníků, případně i vojáků (?) jasně stanovit priority resortu a jeho technického vybavení. Je zároveň dokladem ubohé úrovně informační podpory rozhodujících procesů z hlediska akvizic, které jsou z vnějšího pohledu na nižší úrovni, než v osmdesátých letech. Pokud informační podpora existuje, dochází k jejímu ignorování, nebo neschopnosti si s informacemi poradit. Jedná se rovněž o ilustrativní důkaz negativních dopadů absence Národního úřadu pro vyzbrojování, který zlikvidoval ministr Stropnický za ANO, přičemž otázkou je, zda se nejednalo o záměr.

Můžeme si připomenout, že již v devadesátých letech se objevily nabídky na přemotorování stárnoucích UAZů úspornějšími, modernějšími motory. Toto vozidlo je malé a lehké, a ve srovnání s Land Rovery i pohodlné za jízdy, takže v podstatě splňuje požadavky na nízkonákladovou dopravu v terénu i po komunikaci. Můžeme si rovněž připomenout fakt, že naši vojáci v misích používali civilní zemědělské verze Defenderů, na což je upozornili britští vojáci a ukázali jim konstrukční rozdíly vozidel. Koncepce UAZu i Defenderu vychází ze slavného a osvědčeného Jeepu (Willis MB) z druhé světové války a jeho pokračovatelů M38, M151 a J8. Moderní vozidla stejné koncepce nabízí několik zahraničních firem. Důležité je, že jak UAZ, tak Defender a další terénní automobily, například Mercedes G, Land Rover Wolf, Jeep J8, a několik verzích vozidla Toyoyta společnosti Dajbych a další jsou jednoznačně vojenská vozidla, u nichž existuje možnost vyzbrojení, ale které lze rovněž používat jako logistická, včetně instalace poměrně rozměrných nástaveb. Mimochodem, nové Land Rovery se v současnosti vyrábějí na Slovensku. U většiny uvedených vojenských terénních vozidel lze zesílit balistickou ochranu spodku a boků přídavným pancéřováním.

Mustang pro Česko

Při hledání souvislostí s podivným nákupem civilních dodávek, místo vojenských vozidel pro AČR se můžeme podívat do sousedního Polska. Tam od roku 2014 probíhal program Mustang, který měl zajistit náhradu právě vozidel UAZ. Je třeba zdůraznit, že v případě Polska se jedná o nahrazení pouze části terénních vozidel, zatímco v případě naší o téměř všechna. Program Mustang měl nakonec čtyři kola a byl ukončen v minulém roce. Z důvodu údajně vysoké ceny byly odmítnuti osvědčení domácí výrobci a tudíž i zajištění práce jejich zaměstnanců. Výsledkem byl nákup nikoli vojensky nejvhodnějších, ale nejlevnějších vozidel. V prvním kole se jednalo o skutečné vojenské terénní automobily. Požadavky tamních vojáků se postupně měnily, až se dostaly na stejnou úroveň, jakou vidíme v současnosti u českého výběrového řízení. Čeští ministerští úředníci, zcela evidentně převzali polské parametry vozidel, čímž zároveň získali skvělou výmluvu pro vojensky nevhodný nákup. Kritikům budou zdůrazňovat, že podstatně větší polská armáda se vydala stejnou cestou. Smutné je, že ministerští úředníci se nedali inspirovat návštěvou konference Tactical Wheeled Vehicle v Austinu a programem TWV (Tactical Wheeled Vehicle), nebo například americkým programem JLTV (Joint Light Tactical Vehicle), který zahrnuje ve třech kategoriích vojenská jak bojová, tak logistická terénní vozidla 4×4, s nesrovnatelně vyšší bojovou hodnotou v porovnání se zemědělskými pickupy polské armády. Zde je třeba si připomenout, že armáda je určená k efektivní obraně státu a má být tudíž bojeschopná. Jejím účelem není plnit kapsy dodavatelů a zprostředkovatelů nevhodného materiálu nízké bojové hodnoty.
Nijak neudiví, že vítězným dodavatelem polského programu Mustang je česká firma GLOMEX International Supplies, která zvítězila dodávkou civilních terénních automobilů značky Nissan. U nás je GLOMEX známá svými úzkými vztahy k některým úředníkům resortu obrany a především prosazováním německých zájmů. Můžeme si připomenout problematický servis dopravních letounů Airbus ministerstva obrany, stejně jako zuřivou snahu o prosazení předražených a nevhodných BVP Puma pro českou armádu. GLOMEX stojí rovněž za mediálním tažením za dodávku německých tanků Leopard pro naši armádu, přestože je nepotřebujeme a v současném krizovém období na ně stejně nemáme peníze. Evidentně nelze vyloučit, že za úřednickou snahou o nákup zemědělských vozidel pro AČR stojí právě společnost GLOMEX. Polský Mustang jako název programu pro přezbrojení a akvizici terénních automobilů je vskutku ilustrativní, protože se jedná o nahrazení vojenských vozidel zemědělskými, což je výhodné především pro dodavatele, pro vojáky a bezpečnost státu již nikoli. Zdá se, že lichokopytníci ovládají i myšlení úředníků českého resortu obrany.

Bojová vs civilní zemědělská vozidla

Zemědělská, či dodávková vozidla pro AČR mají spadat do civilní kategorie N1G, což jsou nákladní vozidla s povolenou hmotností do 3500 kg, tedy v podstatě dodávky. Písmeno G znamená, že jsou terénní. Předpokládá se tedy konfigurace 4×4, pravděpodobně s možností vypínání náhonu jedné osy. Kategorie N1 a rovněž N2 (hmotnost mezi 3500 a 12000 kilogramy) mohou být koncepčně pickup (pick up), valník, skříň, sklápěč, furgon, nosič kontejnerů a cisterna. Pickup může mít buď krátkou kabinu pro dvě i tři osoby vedle sebe, nebo takzvanou dvojitou (Double Cab), kde jsou ještě tři sedadla ve druhé řadě. Nákladní korbička za kabinou může být buď krátká 1020 mm, nebo dlouhá 1900 mm. U terénních verzí se předpokládá světlost minimálně 250 mm a schopnost brodění 500 mm. Pro zajímavost lze uvést, že původní výběrové řízení pro AČR předpokládalo nákup vozidel kategorie M, což jsou u armády motorová vozidla, která mají nejméně čtyři kola a slouží pro dopravu osob. Kategorie N jsou podle armádní kategorizace motorová vozidla, která mají nejméně čtyři kola a slouží k dopravě nákladu. Podle civilní kategorizace přepravují vozidla kategorie M1 nejvýše 8 osob a může se jednat o kombi, velkoprostorové kombi, hatchback, off-road a SUV a lehký užitkový automobil.
V angličtině, především v rámci americké armády se převážná většina armádních terénních automobilů řadí do skupiny LUV (Light Utility Vehile), přestože už Jeep MB byl veden jako lehký ¼ t truck, tedy nákladní automobil. Nicméně, do současné kategorie LUV jsou řazeny především terénní automobily lehčí kategorie, například Lad Rover Wolf, Jeep J8, Mecedes G, Ford Ranger, ACMAT VLTP NP a samozřejmě známé pickupy Toyota, oblíbené islámskými teroristy. Vtip je v tom, že islamisté se k vojenským terénním automobilům nedostali, protože ani jejich sponzoři jim je nemohli oficiálně dodávat. Museli se spokojit s civilními vozidly, takže se v jejich službách proslavily právě terénní zemědělské pickupy a dodávky. To ovšem neznamená, že taková vozidla jsou nejvhodnější pro moderní evropskou armádu.

Podíváme-li se na uvedené kategorizace, chtějí vojenští úředníci nakoupit nákladní dodávky. Vyřazované UAZy a Defendery jsou však především terénní bojová vozidla pro přepravu osob. Stačí se podívat, kolik UAZů a Defenderů přepravuje osoby (a jejich výzbroj) a kolik nějaký náklad, či skříň, nebo kontejner. Je zde tedy evidentní rozpor, o němž jak AČR, tak média, stejně jako politici, kteří by měli dozírat na armádní akvizice, zarytě mlčí. S trochou nadsázky bychom se měli zeptat, zda naše čacká armáda nehodlá přejít od obrany vlasti k spediční službě a rozvážce balíků, či dopravě balíků sena, konví s mlékem, či hnoje.
Zemědělské terénní pickupy pro AČR by měly mít čtyřdveřovou kabinu Double Cab. Ta je plechová a uzavřená. Na zadní trojici sedadel se tři vyzbrojení vojáci v neprůstřelných vestách se zbraněmi a zásobníky v podstatě nevejdou. Do kabiny se rovněž nevejde jejich výstroj, případně rozměrnější výzbroj typu kulometu, nebo pancéřovky. Proto ji (asi?) povezou na korbách a po vypotácení se z těsné kabiny se začnou strojit, případně zbrojit, nejlépe pod palbou nepřítele. Obdobný problém se táhne už od doby akvizice jinak dobrých lehkých kolových obrněných vozidel IVECO LOV (v originále LMV), protože armádní úředníci ve snaze o úspory nakoupili kratší verzi. Obdobnou opičárnu předvedli s kolovými obrněnými vozidly Dingo, kde úsporně vybrali verzi se slabšími motory. Zemědělský pickup postrádá poklop, nebo jinou možnost upevnění zbraně, která by mohla ovládat prostor kolem vozidla. Vojáci natěsnaní jako sardinky, mohou sotva vést účinnou palbu z oken. I delší korba je tak krátká, že se na ni nevejdou nosítka s vojákem. Co dodat.

V českých médiích se objevila informace, že resort obrany, vedený ministrem Metnarem chce nakoupit dělostřelecké systémy Caesar, výrobek francouzského konsorcia NEXTER. Pravděpodobně bez výběrového řízení, aby se neztrácel čas v době koronaviru. Běžnému občanovi toto rozhodnutí asi moc neřekne. Nicméně odborníkům nad ním zůstává rozum stát, a to jak z taktického, tak technického hlediska. O smysluplnosti takové „investice“ není třeba hovořit. Na místě je otázka, zda se jedná o odbornou neschopnost, korupci, nebo arogantní spojení obou. Nelze se zbavit dojmu, že za koronavirem se dá schovat všechno od nákupů nekvalitních a předražených roušek s přehlížením domácích výrobců, přihrávku peněz daňových poplatníků Babišovu kamarádu Šimáněmu za vytunelované aerolinky, až po nákupy zahraniční výzbroje a opomíjení zájmů českých zbrojařů i vojáků. Hlavně rychle, než se občané vzpamatují z virového strašení a začnou se divit aerolinkám, novým cenám elektřiny i vyzbrojování.

Vláda Andreje Babiše se už vydatně ztrapnila nákupem výběhových amerických vrtulníků UH-1Y a AH-1Z. Za výhodnějších podmínek a srovnatelných nákladů mohla pořídit o generaci modernější, rovněž americké vrtulníky UH-60M a AH-64. Nákupem vrtulníků UH-1Y a AH-1Z jsme se stali evropskými exoty, protože nikdo jiný tento námořní typ v Evropě nepoužívá. Naopak, typ UH-60 slouží v Polsku, Rakousku a na Slovensku. V Polsku se dokonce licenčně vyrábí a mohla se podílet i společnost Aero Vodochody. V případě UH-1Y a AH-1Z je český podíl zanedbatelný a tento typ bude americká námořní pěchota za několik let vyřazovat z výzbroje. Rezavé muškety do kolonie. Hlavně, že na tiskové konferenci 13. 5. se Babiš s Metnarem oháněli podílem 40 % pro český obranný průmysl. Najednou! Měli by nám těch 40 % ukázat v případě UH-1Y a AH-1Z,které nakoupili jak o závod. Přitom zavedené vrtulníky Mi-171š mají životnost ještě kolem deseti let.

Naše armáda je a dlouhodobě byla postavena jako mechanizovaná a obrněná. To je logické, protože armáda je malá, musí chránit nedostatkové vojáky a taková koncepce je z hlediska obrany státu v našich geografických podmínkách nejefektivnější. Základ pozemních sil tvoří v Evropě obvykle tanky, obrněné transportéry, bojová vozidla pěchoty a dělostřelecké systémy, zjednodušeně děla a systémy protivzdušné/protiletecké obrany. Letectvo je samostatná kapitola. Z hlediska palebné síly na bojišti tvoří u moderní armády zhruba 60 % letectvo a 30 % dělostřelectvo. Přezbrojení dělostřelectva tudíž není zanedbatelná záležitost. Bojová hodnota tanků začala na evropském bojišti klesat už ve druhé polovině druhé světové války, po nasazení protitankových bitevních letounů a pancéřovek u pěchoty, následně se v poválečném období přidaly protitankové řízené střely a bitevní vrtulníky.

Nějaký výsadkový pluk je z hlediska české armády v podstatě zanedbatelná záležitost s nejasným použitím, mimo nějakých prohraných misí typu Irák, Afghánistán a Mali, kde padáky moc nevyužijí. Jen připomínám, že v Mali měla vojska EU zvítězit v roce 2013. Stačí si položit otázku, kdy se uskutečnila nějaká větší úspěšná výsadková operace do bráněného prostoru. Bylo to na Krétě v roce 1941, zatímco v Normandii 1944 to nebyla žádná velká sláva a u Arnhemu naprostý debakl. Jediný sovětský pokus dopadl stejně jako Arnhem. V poválečném období se vysazovaly na padácích jen taktické jednotky a v prostorech, kde chyběla protiletecká obrana protivníka. Pokud si někdo myslí, že nad území nepřítele v Evropě dostane v současnosti transportní letouny se stovkami výsadkářů, je takticky, technicky, možná i duševně opožděný pomalu o sto let. To je možné někde v Africe, kde nemají protileteckou obranu, ale naše armáda má bránit naši zemi, nikoli vyhazovat naše peníze za cizí koloniální války. Bohatě by nám stačilo několik kvalitních rot speciálních sil. On taky o ten Opatův výsadkářský pluk není mezi vojáky a branci téměř žádný zájem, takže hlavně velké řeči, uteklý skutek a zoufalá snaha náborářů. Je zde evidentní trend omezovat technickou úroveň armády a nasazovat lidské maso. Padlé a invalidy nahradí migranti. Zde bych připomněl vytuněným svalovcům v uniformách, že v prohraných válkách v Iráku a Afghánistánu přišlo víc, než 400 amerických vojáků o možnost rozmnožování. Jsou na řadě. I v Mali se může stát realitou předlistopadový vojenský vtip: „kulka mezi lopatky, nebo lopatka mezi kulky.“

Děla pro českou armádu s otazníkem

Současná samohybná děla vzor 77 DANA jsou opotřebovaná a jejich parametry (takticko-technická data) jsou po 40 letech již podprůměrné. Potřeba modernizace dělostřelectva se omílá minimálně patnáct let a ještě nedávno nikoho nezajímala. Lepší děla se prodala do ciziny, raketomety se v rozporu se zdravým rozumem vyřadily z výzbroje někdy v roce 2012. Virus možnost vyzbrojení, a to z ciziny, bez výběrového řízení a na dluh zázračně urychlil. Každopádně existuje možnost vyzbrojit naši armádu několika typy děl ráže 155 mm s dostatečným dostřelem. Nicméně a logicky by se mělo pokračovat v trendu obrněného dělostřelectva na kolových podvozcích. Jinak by armádu čekaly obrovské investice do změny servisu a výcviku vojáků. Dále je logické, že by armáda měla používat samohybná děla, tedy hlavňový zbraňový systém, kde jsou obsluhy a zbraň chráněny pancířem jak při přesunu, tak v boji v rámci přípravy a vedení palby. Z tohoto hlediska jsou v Evropě, myšleno EU a NATO, dosažitelné pouze dva vhodné kolové typy. Modernizovaný československý a slovenský DANA/ZUZANA a novější nadnárodní plně automatizovaný Archer společnosti BAE Systems. V obou případech nabíjí automat a vojáci jsou pod pancířem. Proto nejsou třeba nabíječi silní jako gorily. Jen bych připomněl, že existuje rovněž lehčí dělostřelecký systém EVA, vyrobený na Slovensku.  DANA je domácí výrobek a ve spolupráci se Slovenskem je připravená modernizovaná verze. ZUZANA je modernizace na úrovni nového typu. Může se podílet řada českých a slovenských firem, zahraniční podíl by byl nevelký. Důležitý je rovněž fakt, že byla již před několika lety provedena studie na umístění zbraňového systému Archer na pancéřovaný podvozek Tatra 815. Kromě podvozku tehdy BAE Systems nabízel další podíl českého průmyslu i mimo podvozek. Oba dělostřelecké systémy jsou pro naši armádu výhodné z hlediska jak taktického nasazení, tak podílu českého obranného průmyslu. Obzvláště Archer výrazně převyšuje Caesar.

Caesar je, na rozdíl od samohybných, takzvané vezené dělo. Obsluha sedí za jízdy v pancéřové kabině. Zbraň je nekrytě lafetovaná na korbě vozidla, takže důležité díly a skupiny mohou být poškozeny i za jízdy střelbou pěchotních zbraní, střepinami dělostřelecké a letecké munice i vlivem povětrnostních podmínek. V době přípravy střelby, při střelbě a v době přípravy na odjezd je obsluha nekrytá a pohybuje se kolem zadní části vozidla. Nabíjení provádí obsluha ručně, téměř jako v dobách CaK kanonýra Jabůrka. Z hlediska ochrany je na tom hůře, než obsluhy tažených děl v době první a druhé světové války, případně v časech bývalé ČSLA. Tehdejší děla měla aspoň čelní pancéřové štíty a byla nižší, než Caesar, takže skýtala menší cíl. S určitým nadhledem jsme nemuseli vyprodávat v devadesátých letech sovětská tažená děla, obsluhu bychom posadili do pancéřovaných Tater 815, doplnili elektroniku a výsledek by byl téměř srovnatelný s typem Caesar, za nesrovnatelné peníze. A ještě bychom využili ohromné zásoby munice, aniž by musel podezřele vybuchnout nějaký sklad. Na rozdíl od typů DANA/ZUZANA a Archer má Caesar výrazně omezenou možnost přímé střelby. Je to dáno kombinací výšky náměrových čepů a ručního nabíjení, kdy granátník a nábojkář stojí na zemi za a pod dělem. V boji bez front může být přímá střelba zásadním faktorem přežití obsluhy na současném evropském bojišti s vysoce mechanizovanými, ale nepočetnými armádami. Nájezd nepřátelské techniky, nebo pěší útok na pozici baterie je značně pravděpodobný. V případě nájezdu obrněné techniky se dělostřelectvo brání přímou střelbou soustředěnou na jeden cíl a po salvě překládanou na další. U baterie Caesarů je něco takového prakticky nemožné. Vezené dělo Caesar je minimálně o třídu horší z hlediska spektra taktického použití, bezpečnosti obsluhy a ochrany na bojišti ve srovnání s typy DANA/ZUZANA a Archer. Na druhé straně ovšem není Caesar ani lehký a rozhodně se nehodí pro nějaké lehké a aeromobilní jednotky. Podvozek sice bude dodávat české konsorcium CSG, stejně jako v případě obrněného transportéru TITUS kategorie MRAP, ale obecně lze předpokládat, že český podíl bude menší, než v případě modernizovaného domácího typu DANA, případně slovenského ZUZANA i zahraničního typu Archer na podvozku Tatra. Caesar je nejen takticky horší, než uvedené konkurenční typy, ale podíl českého průmyslu je pravděpodobně nižší. Caesar je možná levnější, než Archer. Nicméně už před sto lety říkal automobilový král Ford, že není tak bohatý, aby si kupoval levné věci, čímž myslel i kvalitu. Kvalita něco stojí, samozřejmě kvalita nepředražená, protože, u armády především šetří životy. A zase jsme u otázky, zda technika, nebo maso. Na místě je zásadní otázka odbornosti a zodpovědnosti osob, které Caesar vybraly.

Kdo rozhoduje o vyzbrojování armády a našich penězích

Pánové Babiš a Metnar jsou nevojáci. Premiér získal v předlistopadovém období protekční takzvanou modrou knížku a mohl se věnovat neméně protekční a výnosné práci v zahraničí. Uvědomělý ministr se učil v pohotovostním pluku VB mydlit pendrekem nepřátele vedoucí úlohy dělnické třídy, komunistické pravdy a nerozborné lásky k Sovětskému svazu. To vše po boku současného poslance Ondráčka za KSČM. Na rozdíl od Ondráčka to u něj není vnímáno jako kádrové mínus a kupodivu mu to nevyčítá ani takzvaná opozice. Premiér si nově pořídil vojenského poradce, čerstvého podplukovníka Petra Matouše, kterému je odhadem zhruba 35 let. Ten ještě v roce 2010 studoval v praporčické hodnosti na akademii v Brně. Po vyřazení zaznamenal raketový postup, pět důstojnických hodností za deset let. Uvedeného roku se vyjádřil, že ho těší především jeho silné ruce, které mu umožnily, v rámci společného cvičení s francouzskou armádou, zvítězit v lezení po liánách. Jinak se účastnil na prohrané válce v Afghánistánu a chodil po zahraničních kurzech. Patrně má především dobrou fyzičku, vztah k francouzské armádě a pravděpodobně dobré známé. A to má být poradce premiéra. Která lobby ho tam asi prosadila? Lze předpokládat, že patří do nové skupiny klasických žoldáků, kteří v naší armádě nahrazují všestranné a vlastenecké vojáky. V současnosti se preferuje především fyzický výkon, znalost angličtiny a slouhovsky podřízený vztah k současným zahraničním spojencům. Technika a technologie pravděpodobně (?) nebudou poradcovou silnou stránkou. Každopádně může, evidentně sportovně laděnému premiérovi radit, jak se má před volbami zviditelnit coby Tarzan, lezením po liánách v korunách stromů.

Nemířím osobně na podplukovníka Matouše, ani nemohu, protože ho neznám osobně. Nicméně již v době generála Pavla, jako náčelníka Generálního štábu se ve vedení naší armády začal evidentně prosazovat trend preference vojáků, které jsme kdysi nazývali „silnej a blbej.“ Většinou to byli zároveň nadšení straníci, zalykající se veřejně láskou k SSSR. Na víc obvykle nestačili. Někteří v armádě vydrželi dodnes a zalykají se láskou k Německu, případně USA, nebo naopak, někteří i k Francii. Vtip je v tom, že lidské svaly jsou v dnešní armádě relativní záležitostí. Ne, že by nebyly důležité, ale metr vysoký šimpanz bez problémů přepere kteréhokoli parašutistu o robotovi ani nemluvě. V Iráku a Afghánistánu nakonec zvítězili vychrtlí otrhanci pohánění na rozdíl od žoldáků vírou a vlastenectvím. Bůh stvořil člověka silného a slabého, Samuel Colt je učinil rovnými. V české armádě se však na mozky zapomíná, přestože svět patří chytrým. Silní poslouží jako kanónenfutr a ti chytří jim budou stavět pomníky a užívat si vítězství. Za peníze spoluobčanů. Při pohledu na mnohé kádry naší armády se nelze zbavit dojmu, že Hašek by měl námět na další díl dobrého vojáka Švejka, tentokrát po sto letech ve vítězných misích NATO a EU, ani Švandrlíkův Kefalín by z tohoto hlediska nebyl marný.

Kdo radí ministru Metnarovi, bůh suď, poslední odborníci na ministerstvu sotva, přičemž čekat můžeme cokoli. Nedávno se s premiérem vyjadřovali téměř rozumně na konferenci a poté chtějí nakoupit děla Caesar, vhodná pro africké armády. Buď sami nevědí, co vykládají, nebo je jim to jedno a nebojí se ničeho. Každopádně v naší zemi chybí nezávislý Národní úřad pro vyzbrojování, který je běžný ve většině států EU i v jiných civilizovaných a svobodných zemích. Takový úřad obvykle podporuje především vlastní zbrojařský průmysl. Jde o to, zda pro premiéra Babiše znamenají slova národní a vlastní jen USA s Allbrightovou, nebo rovněž německou EU s Merkelovou, případně i Francii s Macronkem. Jedné líbal v pokleku ruku, druhé?? Možná nic, vždyť je to jen služka té baby z USA, stejně jako ten komik. Každopádně nezávislý, tedy nezkorumpovaný úřad chybí, možná záměrně, a nahrazuje ho pracoviště, podřízené ministrovi obrany. Když se podíváme na toto pracoviště z hlediska kvality servisu letounů Airbus, nákupu vrtulníků UH-1Y a AH-1Z, dlouhodobého, naštěstí neúspěšného, předražených systémů PVO RBS 70, prosazování předražených bojových vozidel pěchoty Puma, neustálé snahy vnutit nám německé tanky a v současnosti nákupu děl Caesar, měly by se konečně rozhýbat orgány činné v trestním řízení. Za takové nákupy a nezodpovědné rozhazování peněz by měl nést někdo, spíše někteří nepromlčitelnou trestní zodpovědnost. Proč u nás chybí nezávislý úřad pro vyzbrojování, který po krátké době existence zrušil ministr Stropnický, tehdy pravá ruka premiéra Babiše je stále jasnější. Ostatně, ministři obrany Stropnický, Šlechtová a Metnar jsou ilustrativní ukázkou odbornosti Babišovy vlády za tichého souhlasu takzvané opozice i voličů ANO.

Je opravdu udivující, že tento, slušně řečeno, nepořádek ve vyzbrojování armády, nechává české politiky v klidu. Mají evidentně důležitější starosti a zabývají se ricinovými komediemi a podobnými blbostmi na odvádění pozornosti voličů od důležitých problémů. Zároveň tím přihrávají Babišovi. A ještě se tváří, že bojují za zájmy občanů. Možná proto, aby rukou společnou, vláda i opozice zakryli nejen miliardový šlendrián ve vyzbrojování, a to samozřejmě na dluh, který budeme platit i s úroky. U socialistů se není čemu divit, radují se potichu z výsledku nákupů „levných a kvalitních“ roušek i z miliardového tunelu do ČSA/Smart Wings, který údajně domluvil socialista Tvrdík, kdysi „veleúspěšný“ ředitel právě těch zkrachovalých aerolinek. Komunisti, přesněji jejich vedení, už zcela propadli euromarxismu a podlézání Babišovi a byrokratům v Bruselu. Občasné pokřikování kolem Ruska je jen komedie. Ale co naše opozice? Proč se neozve a nepodpoří české zbrojaře a zájmy naší armády z hlediska kvality výzbroje? Nebo je to opozice, takzvaně jen na oko a pouze jako součást komedie pro občany? Někteří politici jen omílají jako zaseklý gramofon, že máme dávat víc na zbrojení, a to v době katastrofální krize, na dluh a pro zisky cizákům. Co dělá branný výbor sněmovny, že mlčí? Pravda, Stalin kdysi říkal, že každý má svoji cenu.

Co naše slavná nová rada pro rozhlasové a televizní vysílání? Povyku kolem ní bylo více, než dost. Opět jen velká komedie. Nebude se konat žádná kritika německé kolonizace pod vlajkou EU, všemožných tunelů, vyhazování peněz na koloniální války a nevhodnou výzbroj, omezení válečné propagandy jako přípravy na válku v Evropě, a podivného urychleného vyzbrojování na dluh. Noví radní byli zvoleni po delší, dobře připravené, mediální komedii v jejich prospěch a v zájmu Babiše. Dostali se do rady pouze proto, aby omezili kritiku Babiše a jeho kamarádů v ČT. Nanejvýš se budou předvádět nějaké nedůležité komedie, aby ČT vypadala trochu jinak. Bude se žvanit, žvanit, žvanit, ale základní mediální politika ČT se nezmění, určitě ne k lepšímu pro českého občana a jeho zájem na svobodném, důstojném a bezpečném životě. Vláda Andreje Babiše se ohání zodpovědností, především finanční, ale z hlediska nákupů výzbroje pro naši armádu je to místy v rozporu se skutečností. A budeme to platit všichni i s úroky, jakoby nebylo dost jiných výdajů, například dovozu potravin, léků a brutálního zdražení elektřiny ve stínu koronaviru, pravděpodobně největšího jednorázového od roku 1990. O tom naše vláda i opozice společně mlčí, stejně jako ČT.

Pokud sleduje cizina titulky v českých médiích, především na Seznamu, musí nutně dojít k názoru, že tady žijeme nejen pod rouškami a útokem coronaviru, ale rovněž v nějakém divokém akčním filmu. Jeden aby opatrně rozhlížel, neboť ze všech koutů se mohou vynořit ruští, případně čínští zabijáci.

Vše začalo již dávno komedií kolem údajně otráveného agenta neagenta Skripala v Anglii, samozřejmě najatými ruskými vrahy. V podstatě se nic neprokázalo, pouze to, že údajný vražedný prostředek Novičok se experimentálně vyráběl v mnoha zemích, včetně naší, a to u armády. Stálo to místo ředitele vojenského výzkumného ústavu v Brně, který si dovolil sdělit občanům pravdu, což je v euromarxistické německé EU minimálně zločin. Ministryně obrany Šlechta a její bojová pudla to neunesly. Přehlédnout nelze ani opakovanou komedii kolem chemických zbraní, jež údajně použila armáda prezidenta Asada v Lybii proti umírněným a demokratickým islámským teroristům. Alternativně je měli tamtéž použít ruští vojáci. Hrdiny komedie se stali příslušníci takzvaných bílých přileb, kteří působili podle doložených zdrojů jednou jako zdravotnická mírová organizace, jindy jako součást islamistických teroristických skupin. Místy se ani nestíhali zcela převlékat, jen odkládali ty přilby. Nakonec se ukázalo a u nás utajilo, že chemické „zbraně“ v obalech z Německa a Nizozemska dodala teroristům do Sýrie Saúdská Arábie, známý sponzor sunnitského islámského terorismu. V rámci přípravy poslední komedie, která měla posloužit k obvinění Ruska, ne-li přímo Putina z používání chemických zbraní, se lehce nešikovní teroristi sami otrávili a jejich velitel za podivných okolností vypadl z okna v prvním přízemí a zabil se. K domácí mediální komedii se údajně připojila i česká vláda, zastupovaná slouhou cizáků Petříčkem, která varovala Rusko, aby se neodvažovalo ubližovat hrdinným slouhům cizích zájmů, především německých, Hřibovi, Kolářovi a Novotnému. Obávám se, že český státní znak bude zdobit v budoucnu místo lva, hlava neoholeného šaška s rolničkami.

Demokratický mučedník

Protičínskou akční show začal pražský atomový Hřib, ale získal vydatnou podporu od Kubery, reprezentanta našeho zbytečného a drahého senátu. Jeho uzený uživotní styl, stejně jako napětí při podpoře rozprodeje pozemků Arabům mu určitě na zdraví nepřidaly, takže infarkt byl, vzhledem k věku a očividné opotřebovanosti, v podstatě logický. Propagandistická akčnost se projevila v Kuberově připravované cestě na Tchaj Wan, která měla být demonstrativní podporou Hřibova protičínského mediálního, či komediálního tažení. Dokonce byla prezentována jako projev demokracie a spolupráce s demokracií odporující agresivní Číně. Je ilustrativní, že od údajně nedemoikratické Číny by chtěla EU okopírovat systém sledování obyvatel, ale už nikoli neustálý růst životní úrovně všech obyvatel.
Fakt, že ostrov Tchai Wan byl obsazen zbytky protinárodní čínské armády generála Čankajška, která tam v podstatě páchala genocidu místního obyvatelstva demokraté typu Hřiba, či Kubery a jejich vesměs nedovzdělaní mediálních přátelé lehce přehlížejí. Nicméně se to lze dočíst v řadě historických publikací. Vzhledem k nevalné úrovni českého polistopadového školství, které se zabývá více propagandou euromarxismu a jeho zvráceností, než odbornými a použitelnými znalostmi studujících, se nelze divit neznalostem a omezenému rozhledu Hřibů, Kolářů, Novotných a jejich přátel. Režim na ostrově má daleko k iluzorním představám o evropské euromarxistické demokracii. V podstatě lze konstatovat, že tamní režim by už dávno neexistoval, kdyby ostrov nesloužil jako nepotopitelná letadlová loď USA a kolem se nemotalo americké válečné loďstvo. Mezi Čínskou lidovou republikou a takzvanou Čínskou republikou na Tchai Wanu, panuje od konce občanské války v Číně silné napětí. Důvodem je, mimo jiné i fakt, že Čankajšek v době druhé světové války, spolupracoval v některých obdobích s Japonskou okupační armádou, která se neštítila nejhorších zvěrstev proti čínskému obyvatelstvu. Čankajškova armáda byla vedena zkorumpovanými a mnohdy doslova zlodějskými důstojníky, kteří se starali víc o svoje obohacování, než obranu země. V několika případech „bránili“ města tak, že do nich přitáhli, vykradli banky a zásoby a zase ustoupili a ponechali obyvatele na pospas Japoncům. Na neskutečnou zlodějinu, korupci a morální rozvrat upozorňovali i američtí vojenští poradci. Vzhledem k tomu, že naše republika měla s kontinentální Čínou dobré vztahy už v meziválečném období a po ukončení občanské války v nich pokračovala s Čínskou lidovou republikou, můžeme konstatovat, že náhlý obrat ve vztazích vyvolaný Hřibem za tiché podpory ministerstva zahraničních věcí euromarxistického ministra zahraničních zájmů Petříčka, člena Aspen Institutu, lze hodnotit minimálně jako diplomatickou neomalenost, ne-li vyložené hulvátství. K tomu se pojí početné mediální útoky pražské havlérky proti prezidentu Zemanovi, který se snaží udržovat s jednou ze tří světových velmocí dobré vztahy, stejně jako s dalšími dvěma. K tomu lze dodat, že Čína naši republiku nepotřebuje, protože prakticky nemáme, co nabídnout, zatímco my jsme v řadě případů na dovozech z Číny závislí a mnozí na nich nemálo vydělávají, místy i na účet spoluobčanů a plátců daní.

O to komičtější je výhružný dopis z čínského zastupitelského úřadu, který byl údajně nalezen u Kubery a měl být důvodem jeho smrti. Především nový vůdce zbytečného senátu se na mediálním boji proti Číně a stavění Kuberova pomníku zviditelňuje. Má to zapotřebí, protože se jedná o takovou „osobnost,“ kterou nikdo dříve neznal. Nelze však přehlédnout několik faktů. Dopis oplývající vyhrůžkami nebyl dodnes zveřejněn a v současnosti by autenticitě zveřejněného papíru už nikdo nevěřil. Je otázka, zda vůbec existuje, nebo se jedná pouze o imaginární argument k protičínské kampani, případně nějaké falzum. Cílem je evidentně narušení dobrých vztahů mezi naší republikou a Čínou a vytvoření nepřátelského veřejného mínění našich občanů vůči Číně s pomocí mediální kampaně. Přitom Čína nás nekolonizuje a v podstatě u nás, stejně jako její občané, téměř nic nevlastní, nanejvýš něco restaurací, obchodů s oděvy a nemnohé podíly v soukromých firmách. Na rozdíl od spřátelených evropských koloniálních demokracií, především Německa.
Kdyby dopis odpovídal tomu, co o něm píší média, neexistoval by důvod k zatajování obsahu. Má tento dopis oficiální formu, podpis velvyslance a razítko čínského zastupitelského úřadu? To nikdo neřekl. Pokud nemá, jedná se o nějaký podvod, ne-li záměrnou provokaci na objednávku. Osobně si na základě svojí diplomatické praxe, byť poměrně krátké, nedovedu představit, že by velvyslanec nějakého státu posílal výhružné dopisy reprezentantu cizího parlamentu. Pouze američtí velvyslanci si zvali na koberec, coby ponížené sluhy, některé latinskoamerické prezidenty, politiky a generály, a německé kancléře, jako reprezentanty kolonií v rámci demokratického neoimperialismu.
Buď se tedy jedná o vyloženou komedii a podvod, nebo je utajovaný obsah dopisu jiný, takže ho nelze zveřejnit, bez ostudy. Pokud dopis existuje, nelze vyloučit zcela oficiální text, v němž je Kubera slušně upozorněn na nevhodnost svojí návštěvy na Tchai Wanu s tím, že může dojít ke zhoršení ve vtazích mezi Čínou a naší republikou. Něco takového by bylo logické a nejednalo by se o vyhrůžky, tím méně osobní. Tvrzení, že dopis obsahoval přímo vyhrůžky Kuberovi, se jeví z hlediska diplomatické praxe jako účelová mediální fantazie, novinářská kachna, ne-li přímo lež. Současný čínský velvyslanec je karierní diplomat, který nemůže něco takového spáchat a musel by k něčemu takovému mít souhlas vlády. Podíváme-li se na čínskou diplomacii posledních desetiletí, lze takovou možnost vyloučit. Na rozdíl od EU Čína nikde nevede válku. Nicméně některá česká média prezentují dopis a jeho údajné následky nejen jako fakt, ale téměř na úrovni nechutného a nevalného akčního filmu, kdy tlupy jakýchsi nindžů made in China, vyzdobení rýžovými slamáky, hedvábnými kabáty, meči a kopími pronásledují ubohého demokratického hrdinu Kuberu a nakonec ho uštvou k smrti dříve, než si stačí zapálit poslední cigaretu.

Celá causa kolem Kubery je dokladem české ubohosti z hlediska mezinárodní politiky, posluhování cizákům, ale rovněž neuvěřitelně pokleslé morálky politiků a mediálních pracovníků. Je v zásadě lhostejné, jaká má kdo na Kuberu názor. Už dávno jsme se dostali za hranice slušnosti a evropského civilizovaného projevu. Komediantské a propagandistické mediální parazitování na mrtvole, kohokoli, nejen Kubery je dokladem toho, kam jsme poklesli jako německá kolonie od roku 1990.

 

Je opravdu zajímavé, že smrt lumpa, obzvláště násilná a zasloužená vyvolává mnohdy značné emoce. Stačí si připomenout popravy různých takzvaných zbojníků. Legendy udělaly mnohdy z omezených agresivních primitivů a sprostých lupičů bojovníky za lepší svět, přesně podle představ současné euromarxistické propagandy. Místo, aby šli někam pracovat, obohacovali se lumpárnami. Přesto nejen nad nimi socialistická propaganda léta doslova hýkala nadšením.
Balada o islámském teroristovi

Dnes vidíme hýkat nad íránským teroristou některé euromarxisické politiky, například euomarxistického socialistu Zaorálka, což mne neudivuje a naopak k mému údivu i samotného knížu. Nicméně oba spojuje fakt, že jsou přední členové euromarxistické pražské havlérky, zdatně prosazující německé zájmy, včetně islamizace Evropy, pomníku vlasovcům a dlouhodobého přepisování našich dějin. Zdalipak by se jeho palatinské výsosti líbil takový Sulejmání se svou partou v jeho lesích, nebo dokonce zámcích a kostelích? Ale ostatní, ať si je užijou.

Ve zkratce lze euromarxismus definovat jako spojení globálního imperialismu, trockismu, jenž mu posluhuje, islamizovaného neomarxismu Garaudyho a protibělošského rasismu Kalergiho, vše především pod střechou německé EU, vše ve prospěch nadnárodních korporací, jejichž veřejnými reprezentanty jsou Soros, Allbrightová, Clintonová, Merkelová, Macron, eurokomisaři, většina europoslanců, Aspen Institut a nadnárodní vedení Zelených, Pirátů a politických neziskovek. Euromarxistický soudruh Zaorálek evidentně táhne vždy tam, odkud větry fučí. V předlistopadovém období jako tajemník ČS strany socialistické mířil mezi rudé půlky, později jako sociální demokrat, mezi hnědé německé a k tomu se nezapomínal bratřit a sestřit i se zelenými. Opravdu vzorový český sociální demokrat. Možná dostává jeho kultura podporu i z nějakého islámského fondu, které se tlačí všemi cestami do Evropy a snaží se korumpovat politiky, intelektuály i média petrodolary a narkodolary. K tomu školí a posílá do Evropy propagandistické aktivisty. Stačí se podívat na nestydaté veřejné snahy šířit ideologii islámu v našich školách. Pedofilové demonstrují veřejně za svoje práva a mají svoje stránky na internetu. Sex s dětmi není u muslimů úplně vyjímečný. Jako opravdová zajímavost, byť neprokázaná dokumentem se objevila na internetu informace, že významným sponzorem sedmdesátimilionového volebního rozpočtu prezidentského kandidáta Drahoše, naštěstí neúspěšného, bylo Ústředí muslimských obcí v ČR. Ani bych se tomu nedivil, protože pražská havlérka je do islámu zamilovaná.
Proti tomu euromarxista Zaorálek nebojuje, naopak je chudák zničený z amerického zločinu, likvidace profesionálními teroristy Sulejmáního. Připomněl bych socialistickému soudruhovi film Vyšší princip, natočený v dobách, kdy soudruzi ještě nebyli euromarxisté a nepodlézali islámu, sudeťákům, Německu a Aspen Institutu. Smolík tam jasně praví, že vražda na tyranovi není zločinem. Jenže kulturtrégr Zaorálek se možná raději dívá na porno, než na poučné filmy. Místo aby dělal to, zač bere nemalý plat, především se staral o rozvrácenou a pokleslou kulturu, kde se platí z našich daní kdejaká protinárodní propaganda, stupidita, sprostota a úchylnost, hraje si na ministra zahraničí a závodí v podlézání cizákům s Petříčkem, levou rukou Babiše. Vzpomínám si na slova Göringa, který říkal, že pokud slyší slovo kultura, sahá po svém revolveru. Není to možná nejvhodnější osoba, ale názor je poměrně realistický v souvislosti s tím, čemu se dnes říká kultura a umění a tu současnou euromarxistickou vede u nás a za naše peníze Zaorálek. Doufám, že neopomene odhalit pomník vlasovcům. Generál Buňačenko vítal příslušníky ruských jízdních SS přidělených jako základ k první divizi ROA nadávkami a slovy, že mu posílají vrahy a lupiče. Tedy totéž, co jsou dnes islámští teroristé, včetně Sulejmáního, jejich náčelníka.

Íránci i levičáckými euromarxisty zbožňovaný hrdina nebyl nic jiného, než náčelník tlupy islámských teroristů. Je až zábavné sledovat nářky a exaltovaná vyjádření v internetových diskuzích a dokonce u některých politiků nad tím, že terorista dostal, co mu patřilo. V médiích se objevily neuvěřitelné stupidity na téma, že USA měly o útoku předem informovat irácké vedení. Šíitské vedení spolupracující stále těsněji s Íránem, kde vládne právo šaría. To je nápad hodný absolventů socialistické inkluzivní školy, srovnatelný s představou, že naši parašutisté měli předem varovat Heydricha. Všemožní teroristé zapojení do útoků od Madridu, přes Londýn a Paříž, New York, až po Moskvu, všichni muslimové se neštítili surově vraždit bílé a křesťanské civilisty s cílem šíření strachu, boje proti demokracii, kterou islámské právo šaría nezná a konečného globálního vítězství islámu. Jak správně řekl prezident Zeman: „každý muslim není terorista, ale každý terorista je muslim.“ Nelze přehlédnout, že jsou i civilizovaní muslimové, vyskytovali se především v Iráku, Libyi a Sýrii. Jenže se většinou stali obětí těch necivilizovaných, zato pravověrných, mnohdy podporovaných euromarxisty z EU i USA. Někoho možná překvapí, že těch civilizovaných žije dost i v Izraeli a nejedná se o palestinské teroristy. Setkal jsem se tam s taxikářem, Íráncem, který mi sdělil, jak je rád, že mohl odejít od těch bláznů, kteří vládnou v jeho zemi.

Írán ajatolláhú, šaríe a Sulejmáního

Bez ohledu na íránskou propagandu, podporovanou mnohými euromarxisty z Bruselu a Berlína není Írán s pohledu civilizovaného Evropana s evropskými a křesťanskými předky, demokratický ani standardní stát, přestože snaživě staví mediální Potěmkinovy vesnice. Vládne tam právo šaría, které je v rozporu s evropskou civilizací. Kdo z čtenářů by chtěl v Evropě tento zákon potlačující svobodu a demokraci a podporující násilné šíření islámu? Sulejmání byl jeho typickým, přímo vzorným, reprezentantem. Velel divizi Al Quds, tvořené revolučními gardisty, zaměřené oficiálně na obranu, neoficiálně, zato realisticky na válku a teroristické akce a export šíitského islámu v zahraničí. Za svůj hlavní úkol považují dobytí Jeruzaléma, tedy hlavního města státu Izrael, jediného státu v tamní lokalitě, kde existují svobodné a demokratické volby a politická opozice. Umí si někdo představit v Íránu, tak milovaném evropskou propagandou a placenými propagandisty, opoziční politickou stranu, která by požadovala zrušení středověkého a primitivního práva šaría?

Írán má k takzvanému islámskému státu blíž, než si představují důvěřivé oběti proíránské propagandy, která se tlačí dokonce i do menších médií mimo mainstream. Jejich evropští propagandisté se školí přímo v Íránu v rámci „turistických“ cest. Můžeme si pro ilustraci připomenout návštěvu nejvyššího ajatolláha v Itálii. Tam kvůli němu zahalovali bedněním renesanční sochy na veřejných prostranstvích. Ani kterýkoli saúdský šejk by nepožadoval něco takového. Íránské revoluční gardy jsou státem placená ozbrojená organizace, která existuje paralelně s armádou. Je to elita fanatických ozbrojených islamistů. Takové islámské SS. A Sulejmáního můžeme bez nadsázky přirovnat k Heydrichovi. Nenávistný islámský imperialista, terorista a antisemita. Íránské revoluční gardy jsou v rámci státu všemožně zvýhodňovány, počínaje výší žoldu a jsou jim dokonce svěřeny íránské raketové síly. Už proto nelze souhlasit s tím, aby Írán disponoval nosiči dalekého dosahu, natož jadernými zbraněmi. Pobláznění, případně zaplacení evopští propagandisté extrémistického islámu vykřikují, že Írán i jiné islámské státy nají stejné právo na držení jaderných zbraní jako Izrael. Rovnost za každou cenu a bez ohledu na následky.

Připomněl bych, že podklady k vývoji raket dostal kdysi Írán právě z Izraele a jaderný reaktor z USA. I zde je vidět, že důvěra v islámské země se nevyplácí, pokud jde o transfer strategických technologií. Prodej nejmodernějších zbraňových systémů agresivním islámským státům Turecku, nebo Íránu je zásadní bezpečnostní chybou i v současnosti. Na rozdíl od Saúdské Arábie jedná o státy s dostatečně vyspělou technologickou základnou, aby je dokázaly okopírovat, sériově vyrábět a dále rozvíjet. Írán nepotřebuje jaderné reaktory k výrobě elektřiny. Má na sto let dostatek zemního plynu a do té doby budou realitou nové zdroje elektřiny, pokud vůbec bude existovat nějaké lidstvo jako spotřebitel. Podle nedávné studie by Íránci potřeboval jadernou energii nanejvýš ke krytí 2 % svojí spotřeby. To bohatě pokryje jedna paroplynová elektrárna. Údajně tak moderní a ekologický Írán může navíc vyrazit cestou svých přátel z Bruselu a Berlína a stavět ve velkém zelenou solární a větrníkovou zlodějinu. Sluníčka tam mají s dost a leckde vanou i stálé a silné větry. Írán kromě toho odmítl nabídku reaktoru, který nelze využívat k výrobě jaderných zbraní. Takže oni tu jadernou elektřinu zase tak moc nepotřebují.

Kdybychom se drželi zvrácené logiky těch, kteří by dali jaderné zbraně každému, mohl by je dostat i takzvaný stát Palestina, podporovaný právě z Íránu a rovněž s EU. Takzvaní Palestinci (takzvaní, či samozvaní proto, že Palestinci jsou i Židé) museli opustit Izrael poté, co se podíleli na první agresivní válce okolních arabských států, nikoli poslední, proti Izraeli. Začala v den, kdy mohl na základě hlasování v OSN vzniknout a byl vyhlášen demokratický stát Židů a Arabů. V den, kdy Ben Gurion pozval Araby k společnému mírovému soužití. Izrael je malý stát, obklopený početnými nepřáteli, kteří mají obrovskou vojenskou převahu. Je v obdobné pozici jako Rusko, které vnímá ohrožení ze strany podstatně vojensky silnějších NATO a EU. Držení jaderných zbraní je pochopitelné a brání vypuknutí války. Írán naopak nikdo nenapadá a je tak velký, že nikdo ze sousedů ho nemůže extrémně ohrožovat.

Izrael je od roku 1948 napadán ozbrojenými palestinskými teroristy, kteří by neváhali použít ani jaderné zbraně. Rozdíl je v tom, že kdysi bojovali tito arabští Palestinci za území, zatímco v současnosti za islám. Právě vlivem Íránu, který poskytuje všemožnou podporu, došlo k výrazné islamizaci palestinských Arabů. V jejich školách se už malé děti prokazatelně učí, že mají zabíjet Židy. V Izraeli se děti neučí, že by měly zabíjet palestinské Araby, naopak nemálo Arabů tam žije v klidu a mají se dobře. Jen si představuji, jak v budově palestinského zastupitelského úřadu v Praze, exploduje ve skladu ilegálních zbraní místo běžné výbušniny jaderná hlavice. Získaná legálně, v rámci práva držet jaderné zbraně pro kdekoho, jak prosazuje proíránská euromarxistická propaganda naplněná špatně utajovaným primitivním antisemitismem.
Íránský džihád

Íránské vedení sice tvrdí, že Írán nikdy nezačal válku, ale to je jen účelová komedie. Írán dlouhodobě prosazuje strategii pronikání na území nepřítele, bez války, svoji islámskou hybridní válku. Je to logické, protože ve střetu s USA, nebo Tureckem by nemusel uspět a choutky k přímému útoku na Izrael ochlazují právě izraelské jaderné zbraně. Proto je Írán jedním z hlavních vývozců islámského terorismu, získává dlouhodobou indoktrinací a korupcí pozice, především mezi mládeží, zkorumpovanými politiky, intelektuály a mediálními pracovníky, provádí a podporuje hybridní válku a terorismus v okolních zemích i v Evropě. Nejde jen o palestinský terorismus. Sunnitský a šíitský islámský terorismus jsou jen dvě strany jedné mince.
V době mojí mise v Iráku jsem viděl ničivý vliv Íránu, který reprezentoval na jihu šíitský duchovní Sadr. Umožnilo to stupidní vedení okupační správy CPA, vedené třetiřadým americkým diplomatem Paulem Bremerem. Neustále vymýšleli ohrožení ze strany menšinových sunnitů a pronásledovali důstojníky bývalé irácké armády. Díky tomu narostla, především po takzvaných svobodných volbách moc šíitů a Kurdů podporovaných z Íránu. Přes nezajištěné hranice pronikaly bandy íránských revolučních gardistů i obyčejných kriminálníků s nepochopitelnou tichou podporou CPA. Sadrovi Íránci se Američanům odvděčovali tím, že ničili rozvody elektřiny a organizovali teroristické útoky. V řadě případů přišli do rodiny a dali muži na vybranou. Buď se účastní teroristických toků, nebo mu zlikvidují rodinu. Výsledkem tiché invaze Íránu do Iráku byly krádeže, loupeže, únosy a vraždy.
Byl to právě Sadr, který vedl tažení proti naší základně sedmé polní nemocnice v Basře. Naši lékaři léčili zdarma a kvalitně Iráčany. To vadilo sousední irácké nemocnice, která dostávala materiální pomoc od naší, ale přesto vypadala jako prasečák. Nikdo se tam nenamáhal ani uklidit, přestože se tam flákaly davy příbuzných pacientů, ale vše se draze platilo, zatímco v české nemocnici se léčilo zdarma. Doktoři byli sunniti, ale neměli problém se domluvit se šíity, když šlo o lumpárnu a zisk. Ilustrativním faktem šíitské nenávisti a podlosti je fakt, že Sulejmání napomohl zatčení Saddáma Huseina americkými bezvěrci, tedy bratra ve víře. Spolupráce se zlými Američany mu nevadila. Morální vzor levičáckých euromarxistů z pražské havlérky.
CPA zároveň zabavovalo obyvatelům zbraně, takže se nemohli bránit islámským teroristům. Ukázková paralela ve srovnání se současnou EU. Armádu, tudíž zdroj zbraní pro teroristy ovládali s převahou šíité. Tento demokratický proces vyústil doslova v etnickou čistku šíitů a Kurdů proti sunnitům, což vedlo ke vzniku islámského státu. Ten byl kombinací práce zahraničních teroristů, kteří jej založili v kurdské vesnici na severu Iráku a sunnitů bránících se teroru. K tomu se přidala vydatná islamizace podporovaná ze Saúdské Arábie. Jak v Palestině, tak v Iráku se stal faktorem rostoucího násilí islám. Za vznik islámského státu tedy může především šíitský teror v Iráku, který umožnila neschopnost vedení CPA. Jednou z dalších ukázek íránského džihádu je válka v Jemenu. A pokud si někteří vzpomenou, byl to právě Írán, který ve spolupráci s USA podporoval teroristy válčící proti sovětské a afghánské armádě v osmdesátých letech. Na jeho území byly základny teroristů, nejen v Pákistánu.
Smrt teroristy a velké nic

Irán se dlouhodobě snaží převzít kontrolu na Irákem. Do značné míry se mu to pomalu daří. Tím by získal ještě větší podíl na světovém obchodu s ropou a zemním plynem. Posílil by v boji o hegemonii se Saúdskou Arábií. Mohl by více ovlivňovat politiku a bezpečnost v regionu. Získal by přímou cestu do Sýrie a na hranice Izraele. Mohl by začít útok na dobytí Jeruzaléma. Nelze se divit, že Izraelci podporují každého, kdo bojuje proti desetitisícům íránských ozbrojenců v Sýrii. Došlo by rovněž k závěrečné etnické čistce proti sunnitům v Iráku. Občanská válka by s velkou pravděpodobností vedla k rozdělení Iráku mezi Írán, Turecko a Sýrii, možná by se přidaly i Saúdská Arábie a Kuvajt.
Takový by byl výsledek práce těch, kteří podporují Írán a jeho teroristy, včetně euromarxistů z Bruselu, Berlína, Prahy a dokonce i USA. Těm americkým, vedeným Sorosem jde o zatažení prezidenta Trumpa do války s Íránem, aby snížili jeho šance na vítězství ve volbách. Trump totiž na rozdíl od demokratických euromarxistů vedených Allbrightovou, Obamou a Clintonovou nezačal žádnou válku, zato brání islamizaci, protibělošskému rasismu a podpoře parazitování. A především, bez ohledu na zbožná přání a mediální propagandu euromarxistů americká ekonomika roste a počet nezaměstnaných, včetně černochů se už snížil na polovinu. Snížily se daně a počet pobíračů dávek a parazitů podporovaných demokraty. Opak vývoje v euromarxistické EU.

Sulejmání se podílel na organizaci útoků proti americkým základnám v Iráku. Už z tohoto důvodu měly USA právo, a to na základě rezoluce OSN číslo 1868 z roku 2001 na sebeobranu proti terorismu. Likvidace Sulejmáního byla legální a také morální, abych potěšil jeho přátele z pražské havlérky. Další oběti byli logicky jeho přátelé a spolupracovníci, tudíž osoby podporující islámský terorismus a etnické čistky v Iráku. Žádná škoda. Pokud Američané na základě aktivit šíity ovládaného iráckého parlamentu odejdou, vypukne v Iráku pravděpodobně občanská válka a scénář popsaný výše.
O to komičtější a diletantštější se jeví názory Zaorálka a jemu podobných, kteří kritizují USA za likvidaci teroristy. Hloupé řeči o vyvolání světové války, zaminování Hormuzského průlivu Íránem. A nic. Žádná americká invaze, žádné izraelské nálety, žádná čínská flotila útočící na americkou, žádná podpora ze strany Ruska. Putin, ani Xi Jinping nemají rádi islámské teroristy. Mají jich dost z Čečenska a Ujgurska. Zaminováním průlivu by Irán zastavil cestu i pro tankery se svojí ropou směřující do Číny. Pár íránských raket na americké základny toho moc neudělalo.
Každopádně by to byl důvod k odvetnému americkému útoku na Írán. Ten má zanedbatelné letectvo a jeho pozemní protivzdušná obrana, byť údajně vyspělá, by masivní útok nezvládla. Stačilo by zničit část elektráren, systému distribuce vody, strategické křižovatky a prosadit blokádu hranic se zastavením dovozu potravin a exportu ropy a plynu. K tomu by se mohla zlikvidovat většina systému PVO a raketových základen. Jako Irák po první válce v Gulfu. Na čas by byl pokoj. Jenže Trump je osobnost světové politiky a nevyvolává války. Oni se islámští teroristé poperou sami mezi sebou, případně se přestěhují do euromarxistické Evropy, kde jsou vítáni na doživotní placené dovolené. Írán nemá v okolí žádného výrazného spojence, spíše mocenské konkurenty. Proto po velkém povykování a nástupech stád, připomínajících české sekundové demokraty zase zaleze a bude podporovat pouze akce islámského terorismu, spřátelenou levičáckou propagandu a vybrané politiky v EU. Žádná třetí světová válka kvůli teroristovi se konat nebude.

Protiruská propaganda zaměřená k psychologické přípravě obyvatel naší země na třetí světovou jadernou válku v Evropě se u nás již třicet let zabývá především mediálními útoky na Rusko. Je to součást takzvané hybridní války, přičemž argumenty jsou mnohdy obsahově shodné s nacistickou propagandou z období druhé světové války.

Lze říci, že protiruská propaganda se od třicátých let minulého století stále opakuje a od padesátých let paralelně plní úkol zastírání německých zločinů proti obyvatelům nejen naší země, ale i celé Evropy v době druhé světové války. V tomto případě se opírá o dlouhodobou propagandistickou snahu Německa, především tamních nacistů a jejich potomků, nacistů a fašistů z dalších evropských zemí a jejich slouhů a kolaborantů, k bagatelizování válečných zločinů, včetně holocaustu. Základním stavebním kamenem jejich lží je snaha srovnávat zločince a oběti a stavět je na jednu úroveň. To vše s povykem o lidských právech a doplněno nářky zločinců, zrádců a kolaborantů, že jim bylo nespravedlivě ubližováno v rámci zasloužené odvety. Typickým příkladem tvůrců takové komedie jsou sudeťáci a zněmčelé kolaborantské šlechtické rodiny u nás, obojí lačnící po české zemi, českém majetku a ponížených českých otrocích. Stavění pomníků takzvaným vlasovcům, stejně jako kladení věnců k pomníkům zločinců z nacistických SS jsou jen součástí německé euromarxistické válečné propagandy, jež nás má přesvědčit k souhlasu s agresivní válkou proti Rusku. Reálně německou revanšistickou agresí bez ohledu na vlastní a především slovanské oběti a ztráty. Hlavní tíhu připravované jaderné války v Evropě mají nést slovanští obyvatelé Polska, Česka, Slovenska a Ukrajiny ve válce proti Rusku a samozřejmě celé jejich země. K nim je třeba připočítat Maďary, obyvatele Pobaltí, Rumunska.

Zároveň se opakuje dlouholetá snaha popírat rozhodující podíl Sovětského svazu, především obyvatel Ruska, Běloruska a Ukrajiny na spojeneckém vítězství nad německým nacismem a jeho spojenci v Evropě. To vidíme v případě primitivního, nenávistného propagandistického tažení proti pomníku maršála Koněva v Praze, pomineme-li finanční stimulaci budoucí stavbou garáží, nebo jiné ziskové budovy. Opět se ilustrativně potvrzuje, že kromě korupce je lež v mnoha podobách hlavním pilířem euromarxistické německé koloniální EU, stejně jako v dobách takzvané třetí říše a protektorátu Čechy a Morava.

Mohli ocitovat názory některých dobových spojeneckých osobností a jednoho protivníka na Sovětský svaz a jeho armádu. Jako poučnou četbu pro starostu Řeporyjí a jemu podobné Sorosovské intelektuály.

„Z hlediska velké strategie je jasný prostý fakt-Rusové ničí více nepřátelských vojáků, jeho zbraní a techniky, než ostatních 25 států Společnosti národů dohromady.“ President Roosevelt generálu Mc Arthurovi – květen 1942

„Veškerá pomoc, kterou jsme byli schopni poskytnout, byla nevýznamná ve srovnání s nesmírným úsilím sovětských lidí. Až se budou naši potomci učit historii, budou s nadšením a vděčností vzpomínat na hrdinství velkého ruského lidu.“ Ernst Bevin – 1942

Je třeba přiznat, že všechny naše vojenské operace mají velmi nepatrný rozsah vzhledem k obrovským zdrojům Anglie a Spojených států a tím spíše ve srovnání s gigantickým úsilím Ruska.“ Winston Churchill – 1943

Americký lid nesmí zapomenout, že se v roce 1942 nacházel na pokraji záhuby. Kdyby Sovětský svaz neudržel svoji frontu, mohli Němci srazit na kolena Velkou Británii, zmocnit se Afriky a pak vytvořit předmostí v latinské Americe.“ Edwars Stettinius – 1944

„Bez úspěšné činnosti Sovětské armády by americká vojska nebyla schopna odolávat agresorovi a válka by se přenesla na americký kontinent.“ Generál Marshall – 1944

„Právě ruská armáda vykuchala střeva německé válečné mašinerii a nyní poutá na své frontě nesrovnatelně větší část nepřátelských sil.“ Winson Churchill – červen 1944

„Mnozí naši vedoucí činitelé značně podceňovali nového protivníka. Bylo to částečně způsobeno tím, že neznali ani ruský lid a navíc ani ruského vojáka.“ Generál Blumentritt – v zajetí po válce

Primitivní a prolhanou válečnou propagandou začala agrese domácích a italských fašistů s podporou německých nacistů proti legální vládě ve Španělsku, agrese Itálie proti Etiopii, stejně jako japonská agrese v Číně. To vše bylo prvním krokem k druhé světové válce, ne-li její začáteční fází. Mluvíme-li o světové válce a jejím počátku, není třeba se zaměřovat pouze na Evropu. Prakticky všechny německé vojenské útoky proti sousedním státům, jak v první, tak druhé světové válce byly zahájeny na základě podvodu, porušením pravidel mezinárodního práva a nevyprovokovanou agresí. Dnes bychom mohli použít termín falešná vlajka.

Už proto není pravda, že němečtí vojáci bojovali čestně. Byli až na výjimky aktivní součástí nečestných podvodů, agrese a genocidy. Německá agrese ve druhé světové válce začala podvodnou akcí v Gliwicích, která byla sehrána nacistickou SD na téma polské agrese proti Německu. Ke komedii byli přizváni i novináři z Anglie, Francie a dalších zemí, kteří německý scénář na úrovni vesnického divadla, bez námitek akceptovali. Něco takového můžeme v dohledné době očekávat na Ukrajině, nebo v Pobaltí s cílem obvinit Rusko z agrese. Mussoliniho propaganda, že Etiopie ohrožovala Itálii, byla a je logicky k smíchu. Přitom se jedná o stejnou komedii, jakou je současná euromarxistická mediální propaganda vytrubující, že agresivní Rusko chce napadnout Pobaltí a Polsko. Co by tím Rusové získali, bez ohledu na fakt, že Pobaltí je vojensky nebránitelné. Naopak, všechny útoky ze střední a západní Evropy na Rusko, už od středověku, šly přes Polsko. Znovu vidíme otřepanou komedii, kde zloděj křičí:„chyťte zloděje!“

 Východní fronta

Z hlediska posouzení, jak bojovala Rudá armáda, jsou nejvhodnější dosažitelné části výzkumu, které provedla americká armáda se zajatými německými vyššími důstojníky a generály a dosažitelné práce britských historiků, kteří většinou stále ještě patří ke světové špičce. Lze rovněž využít další německé zdroje. V rukopisech pravděpodobně hodnotnou sovětskou vojenskou poválečnou literaturu čtyřicet let kontraproduktivně znehodnocovala cenzura, stupidní ideologické žvásty a primitivní propaganda, takže je s ní dost práce. To vše navíc nahrávalo protisovětské a protiruské propagandě, která se v posledních dekádách, kupodivu, stále více podobá právě té sovětské. Nicméně po stalinské a brežněvovské tupé propagandě, gorbačovském a jelcinovském ubohém sebeponižování, nastala v Rusku doba snahy o objektivní a vyvážený výzkum a výklad historie. Německá EU nasáklá autocenzurou, cenzurou a stupidní propagandou o tom mlčí, stejně jako naše ČT a Seznam. Mají co dohánět a co se učit.

V období od 22. června 1941 do vylodění spojenců v jižní Itálii roku 1943 nesla veškerou tíhu války v Evropě Rudá armáda a sovětský lidový odpor k okupantům, především partyzánský. I Ukrajinci poměrně brzy zjistili, že Hitler a jeho nacisté jsou horší zloději a násilníci, než Stalin a jeho soudruzi. Partyzánské hnutí na území SSSR je rovněž dlouhodobě terčem pomlouvačné protiruské propagandy a zasloužilo by si v budoucnu samostatný článek. Nicméně je třeba si položit otázku, proč bylo proti neschopným, zbabělým a zlodějským partyzánům nasazeno od konce roku 1941 postupně celkem 21 (podle jiných zdrojů 24) divizí, 16 brigád, 1 samostatný pluk německé a satelitních armád. K tomu početné formace SS a různých zrádců a kolaborantů. Celkem více, než 300 000 ozbrojenců, 10 % německých sil na okupovaném území SSSR. Že by je vegetarián Hitler poslal do lesů na houby? Rozsáhlejší byl mimo SSSR pouze odboj v Jugoslávii, později ve Francii, krátkodobě povstání ve Varšavě a samozřejmě Slovenské národní povstání.

Nicméně nelze přehlédnout, že počátky války na východní frontě byly pro Sovětský svaz a jeho armádu katastrofální. Důvodů byla řada, některé jsou reálné, jiné spíše výplodem německé propagandy zahájené už Goebelsem. Euromarxistická německá EU v ní nadšeně pokračuje. Dostalo se jí rovněž podpory některých ruských publicistů, především v době vlády Gorbačova a Jelcina, obzvláště zběhlého sovětského rozvědčíka Razuna, známého pod přezdívkou Viktor Suvorov. Německá armáda je propagandisty vynášena do nebe jako nejmodernější na světě, zatímco Rudá armáda je prezentována jako přehlídka zaostalosti a primitivismu. Nicméně realitou je fakt, že německé chyběla vhodná výstroj i na léto a s výjimkou SS téměř zcela na zimu. Měla pouhých 800 obrněných transportérů, zato 750 000 koní a nebyla o mnoho mobilnější, než protivník. Pro německé ekology a ochránce zvířat a jejich domácí zelené obdivovatele a poskoky lze připomenout, že jen v německé armádě, díky německé agresi zahynulo na východní frontě minimálně 1,5 milionu koní. Němci v červnu 1941 pouze využili situace maximálně nepříznivé pro Rudou armádu v době přezbrojování a strukturálních změn. Zisk z podlého jednání a momentu překvapení Němcům vydržel rok a půl, do porážky u Stalingradu. Jako zajímavost lze uvést, že pozdější maršálové Guderian, Runstedt, Manstein a další absolvovali roku 1935 kurzy na sovětských školách.

Některé z důvodů katastrofy Rudé armády v roce 1941 vzniky již v meziválečném období. Můžeme z nich uvést nesprávné hodnocení nepřítele, odbornou neschopnost části vedoucích funkcionářů, nevýkonnost průmyslu, špionáž a sabotáž, špatnou výzbroj, špatnou strategii a taktiku, politické čistky, rozvrácenou armádu, po vypuknutí války dezerci a zradu i některé další. Obratu ve válce a následnému vítězství napomohly posun hranic SSSR na západ roku 1939, německý rasismus vůči slovanským a židovským obyvatelům SSSR, Hitlerovo ovlivňování práce vojáků, předválečný rozvoj a válečné stěhování sovětského obranného průmyslu s přechodem na válečné hospodářství, změny v armádě, partyzáni, sovětské vlastenectví a rovněž zahraniční materiální pomoc, především z USA.

Bez ohledu na veškerou poválečnou propagandu, snahu pisálků a médií EU posluhující Německu a hory knih se vzpomínkami nacistických plukovníků a generálů, nelze popřít fakt, že zvítězila Rudá armáda a nacistické Německo bylo poraženo. Vítěz bere vše a vítězství ničím nenahradíš, natož výmluvami. Například na ruskou zimu. Podle německé propagandy zastavil jejich armádu před Moskvou mráz -30 až -40°C. Jenže v archivech sovětské meteorologické služby takové mrazy v oblasti Moskvy v daném období nejsou uvedeny. Kromě toho, Rudá armáda bojovala ve stejném počasí. Na vítězství nic nemění vyšší ztráty na sovětské straně. Naopak, je to důkaz nejen chyb sovětského vedení, ale především necivilizovaného přístupu a vesměs nepotrestaných válečných zločinů ze strany Německa, jehož uniformovaní ozbrojenci prováděli genocidu ukrajinského, běloruského a ruského civilního obyvatelstva i zajatých vojáků Rudé armády. Když jim to Rudá armáda částečně a po zásluze vrátila, tak naříkají, jak byli ti Rusové zlí.

Nesprávné hodnocení nepřítele

Rusku se dlouhodobě předhazuje, že má podíl na vzniku druhé světové války podpisem smlouvy známé jako Molotov – Riebentrop. Realita je na dlouhý samostatný článek a určitě se k ní vrátím. Nicméně je faktem, že SSSR dodržoval do poslední chvíle smlouvu o neútočení s Německem. Porušilo ji Německo, stejně jako v případě nevyprovokovaného zákeřného útoku na Polsko, Norsko, Lucembursko, Belgii, Nizozemsko, Jugoslávii a Řecko. Sovětské velení se pro případ války opíralo o plány maršála Šapošnikova a později maršála Timošenka. Ty byly zastaralé z hlediska technologického vývoje a jeho vlivu na strategii a taktiku. Vycházely z předpokladu dvou fází vývoje počátku konfliktu. V první měla být vyhlášena válka a poté měly po dobu, tří, později, podle novějšího plánu jen dvou týdnů následovat boje pohraničních sil, které umožní provést mobilizaci. Poté měla následovat druhá fáze útokem na nepřítele a přenesení války na jeho území. Němci se v roce 1941 zmocnili části plánu popisující druhou fázi a Goebels ji využil k propagandistickému tvrzení, že SSSR se chystalo napadnout preventivně Německo. To současná protiruská propaganda tvrdošíjně omílá, neboť, jak řekl socialista Goebels: „opakovaná lež se stává pravdou.“ Mimochodem, Hitler dne 14. května 1941 ubezpečoval Stalina v osobním dopise čestným slovem, že soustředění německých vojsk u hranic SSSR není přípravou na útok, ale pouze krytem před britskou rozvědkou. Asi stejně jako soustřeďování vojsk NATO v Pobaltí, Polsku a na Ukrajině pod záminkou nekončících cvičení.

Sovětské velení především nesprávně vyhodnotilo německé možnosti.  Stalin po uzavření smlouvy o neútočení s Německem, krátce před útokem na Polsko, předpokládal, že válka Německa s Francií se potáhne řadu měsíců, ne-li rok. Rudá armáda byla ve fázi organizačních změn i přezbrojování. Stalin potřeboval ke konsolidaci a přípravě na válku minimálně půl roku, nejlépe rok. Předpokládal, že k válce s Německem dojde nejdříve na jaře 1942. Němci však porazili Francouze za pár týdnů a ještě napráskali britskému expedičnímu sboru. Poté se krátce zdrželi v Jugoslávii a Řecku. Zdržení však nebylo tak problematické, jak se leckde píše, protože v případě dřívějšího útoku na SSSR v květnu by si museli razit cestu ruským jarním bahnem, známým jako rasputica. V té době už Německo kontrolovalo vyspělý československý, stejně jako nepříliš vyspělý polský zbrojařský průmysl a hlavně zdroje surovin. K nim připojil průmysl Francie a Belgie, ropné zdroje z Rumunska, železná ruda ze Švédska.

Nevýkonnost průmyslu a nekvalitní výzbroj

Sovětský průmysl udělal v období 1921-1941 obrovský kvantitativní i technologický skok, který nelze srovnávat s žádným jiným státem. Jednalo se především o program industrializace, takzvanou druhou revoluci, zahájenou roku 1927. Byly překonány následky předválečné zaostalosti, první světové války a občanské války, a neprojevily se tam hospodářské krize, které drtily USA i střední a západní Evropu. V patnácti letech před vypuknutím války bylo postaveno 9000 nových továren. Díky tomu měla Rudá armáda v roce 1928 jen 92 tanky a 1 394 letadla, zatímco roku 1935 už 10 180 tanků a 6 672 letadel. V roce 1932 byl podíl vojenského sektoru na národním hospodářství 9 %, roku 1940 už 19 %.

Ve srovnání s obdobím před první světovou válkou, životní úroveň ve třicátých letech vzrostla. Nicméně, přetrvávalo mnoho problémů, především bytová otázka v městech a politická nestabilita na vesnicích, především na Ukrajině. Přestože počet studujících středních a vysokých škol vzrostl v porovnání s předválečným obdobím nesrovnatelně, nedostávalo se technických odborníků, což se odrazilo v armádě i zbrojním průmyslu. Proto vypomáhali například inženýři z USA. Člen politbyra Malenkov požadoval v únoru 1941 vyhnání nevzdělaných vedoucích kádrů se stranickými legitimacemi. Byly vytyčovány nereálné plány založené pouze na počtu výrobků, takže kvalita produkce byla mnohdy nízká a vedoucí funkcionáři lhali jak ze strachu, tak ve snaze získávat nedostatkové suroviny a státní dotace. Vyráběly se zastaralé vzory automobilů Fiat a Ford, ale mnohdy i výzbroje. První slušné tanky T-26 a BT-2, 5, 7 Rudé armády byly licence, případně kopie a vylepšení tanků britského vzoru Vickers 6t a amerického Christie. Roku 1941 zastarávaly. Vzhledem k neustálému požadavku na kvantitu nejen klesala kvalita výzbroje, ale navíc byl obecným jevem nedostatek náhradních dílů. V roce 1935 zjistil inženýr Zavjadov, že sériové tanky mají nekvalitní pancéřové korby, jejichž materiál se při zásahu tříští. Jenže až v roce 1938 byl vytvořen Pancéřový ústav k řešení problému. Prakticky všechny tanky T-26, T-28, T-35 a BT-2, 5, 7 měly nevyhovující pancéřování, což se ukázalo jak ve Španělsku a Mongolsku, tak v roce 1940 ve válce proti Finsku a v následujícím roce při obraně proti německé agresi.

V rámci přechodu na samonabíjecí pušky SVD byla v roce 1940 zastavena výroba spolehlivých opakovaček Mosin. Jenže nové pušky byly výrobně náročné, což výrazně snižovalo sériovost a potřebovaly lepší obsluhu. Většina vojáků, ani záložáci je neznali. V době největších ztrát od června 1941 do podzimu 1942 nebyl ani dostatek pušek pro vojáky a nastupující záložáky, protože Rudá armáda ztratila neuvěřitelných 6,2 milionu ručních zbraní (pušky, pistole, revolvery, samopaly a ruční kulomety) z důvodu padlých, zajatých, dezertérů, panikářů odhazujících zbraně a skladů zabraných Němci. Ve stejné době byla urychleně zahájena výroba nových letounů MiG-3, LaGG-3, Jak-1, Pe-2 a Il-2 s řadovými motory. Konstrukce byly moderní, ale vývojově nedotažené, takže rostly ztráty při výcviku a nedůvěra pilotů. Zároveň byla zastavena výroba hvězdicových motorů a náhradních dílů pro zavedené zastarávající typy I-16, I-153, I-15. K 22. 6. byla značná část letadel neletuschopných, nebo chyběli piloti. Proto je Němci ničili na zemi. V červnu 1941 byl zoufalý nedostatek protipancéřových nábojů ráže 76 mm. Plánovači na jejich výrobu jaksi zapomněli. To znamená, že nové tanky T-34 a KV-1 a nejúčinnější protitankové kanony F-22 měly nedostatek munice k ničení tanků. Některé tankové pluky neměly žádnou. Převážná většina letadel, kromě bombardérů a tanků nebyla vybavena vysílačkami, což téměř znemožňovalo koordinovanou bojovou činnost. Z hlediska výzbroje nebyl SSSR roku 1941 připraven na válku, zatímco Německo ano a zaútočilo ve správný čas.

Naprosto fantastický a unikátní byl přesun většiny důležitých sovětských továren z Ukrajiny, Běloruska a části Ruska na východ. Znamenalo to sice zhruba půlroční výpadek výroby, ale z hlediska výzbroje byl SSSR v podstatě soběstačný. U strojů, místy dočasně pod širým nebem a v mraze pracovaly ženy i starší děti. Evakuované továrny vyrobily v roce 1942 víc výzbroje, než celý předválečný sovětský průmysl roku 1940. Celkově bylo v SSSR od července 1941 do května 1945 vyrobeno 108 028 letadel, 95 099 tanků a samohybných děl, 188 000 tažených děl. K tomu lze uvést také 70 milionů uniforem a 62 miliony vojenských bot. V Německu vyrobili za stejnou dobu 78 000 letadel, 53 800 tanků a samohybných děl a 102 100 tažených děl. Došlo rovněž k obrovskému přesunu hospodářských zvířat, rostlinných produktů a zemědělského inventáře z dosahu agresora. Přesto byla situace v zásobování kritická. Ze zahraniční pomoci, poskytované ve větším rozsahu od počátku roku 1943, především z USA byly důležité především automobily, které zvýšily mobilitu Rudé armády, lokomotivy, suroviny, radiostanice, výstroj a potravinové konzervy. Hodily se rovněž obrněné transportéry, které SSSR nevyráběl, takže Rudá armáda používala americké, britské a kořistní německé. Zbraně a výzbroj ze zahraničí, částečně nevyhovující, představovala početně pouze desetinu výzbroje Rudé armády. Sovětské válečné hospodářství by bylo námětem na samostatný obsáhlý článek.

Zajatý generál Rauss uvádí v German Report Series, že pokud se němečtí vojáci zmocnili ruských protitankových kanonů, okamžitě se je snažili použít, protože především v letech 1941 a 1942 byly lepší, než německé. Rovněž uvádí, že němečtí vojáci svlékali ruské padlé, protože ruská zimní výstroj byla lepší, než německá. (Německá armáda používala rovněž upravené kořistní tanky T-34 a oblíbené byly samopaly PPŠ-41. Kořistní kanony F-22 nasadil wehrmacht v Africe, kde doslova zastavily první britskou ofenzívu proti Afrikakorpsu. Jeden z nich zničil 14 silně pancéřovaných tanků Matylda. Za nejlepší polní dělo 2. světové války je považována sovětská kanonová houfnice vz. 37, kterou byla vyzbrojena i část Atlantického valu v Normandii. pozn. autora)

Tankový velitel Guderian navrhoval koncem roku 1941 zahájení výroby kopie tanku T-34. Němečtí průmyslníci to odmítli s tím, že nemají odpovídající technologie zpracování pancířů.

Hitler nechal roku 1942 donést do německé továrny sovětský letecký kulomet ŠKAS a vyhrožoval, že ho tam nechá vystavený tak dlouho, dokud nevyrobí něco podobného.  

Špionáž a sabotáž

Protiruská propaganda popisuje Sovětský svaz už od třicátých let minulého století, jako zemi, která trpěla špiónománií a nesmyslným honem na vymyšlené sabotéry. Zde je třeba si připomenout, že SSSR byl trnem v oku Británii, Francii, Polsku, Japonsku, od roku 1933 nacistickému Německu. Špionáž byla, je a bude všude. Natož ve státě, který polovina světa považovala za politickou hrozbu a uplatňovala vůči němu všemožná embarga. Proti SSSR navíc aktivně působily početné emigrantské skupiny, ať se jednalo o carské monarchisty, nebo trockisty. Obrovskou délku hranic nebylo možno střežit tak, aby byla neprůchodná. Na Sibiři a v jižních muslimských oblastech vlastně ani neexistoval přesný přehled o obyvatelstvu. Mnozí branci povolaní do Rudé armády v roce 1941 dokázali doslova zmizet beze stopy. Ukrajinští nacionalisté spolupracovali se svými uprchlými soudruhy na územích, které zabralo Polsko po válce se sovětským Ruskem roku 1921. Kolem 8000 jich přitáhlo na Ukrajinu společně s Němci v červnu 1941. Až ve druhé polovině osmdesátých let se objevila informace, že v Moskvě pracovala v třicátých letech špionážní skupina pro Trockého. Informace mu posílali přes prostředníky v hadrových panenkách.

Americký inženýr Littlepage, který pracoval ve třicátých letech, jako zahraniční odborník v sovětském průmyslu uvedl, že průmyslové sabotáže, které se prováděly v sovětských dolech, se mohly stěží vyskytnout bez spoluúčasti vysoce postavených sovětských manažerů. Dále uvádí případ, kdy byla objevena nelegální výroba kulometů Maxim v jednom strojírenském podniku. Vývojový a výrobní tým pro tank T-34 byl před zahájením sériové výroby na několik měsíců zatčen, což odsunulo zahájení dodávek armádě. Zde si můžeme připomenout výše uvedený nedostatek protipancéřových nábojů ráže 76 mm. Sovětská vojenská kontrarozvědka chytila v období od října 1939 do prosince 1940 téměř 5000 německých agentů. Byli řízení z německého štábu na okraji okupované Varšavy s krycím jménem Wali. Tam byl už rok před vypuknutím války formován diverzní útvar Brandemburg pro nasazení na území SSSR. Německé letectvo provádělo průzkumné lety až nad Ural, protože Stalin zakázal napadat německá letadla, aby nezavdal příčinu k válce.

Výběrová řízení pro vyzbrojování a vystrojování naší koloniální armády, součásti německého bundeswehru, jsou za posledních třicet let, až na výjimky, jednou velkou přehlídkou odborné i morální ostudy resortu obrany a mnohých vedoucích politiků. Ti jsou dlouhodobě evidentně zcela nepoučitelní. Jedním z důvodů je záměrná nesystémovost při vyzbrojování armády, která se v rámci NATO stává opravdovou exotikou. Tento článek je rozšířenou a upravenou verzí článku zaslaného na Parlamentní listy.

Na rozdíl od většiny civilizovaných a demokratických zemí, nemáme Národní úřad pro vyzbrojování. Přesněji, existoval jen krátce a ministr Stropnický za Babišovo ANO ho zrušil. U herce, který ani nebyl na opravdové vojně, pouze ideologicky posiloval předlistopadový režim v rámci armádního uměleckého souboru, se nemůžeme divit ničemu. Nicméně, jako Babišova pravá ruka zrušil Národní úřad pro vyzbrojování logicky s Babišovým vědomím. Pokud by se náhodou premiér tvářil, že o tom nevěděl, připomněl bych mu svoji informační zprávu k resortu obrany, kde jsem na tento problém výrazně upozorňoval. Dostali ji Babiš i Stropnický, oběma jsem ji předával osobně. Podobnou informaci dostal velvyslanec při NATO Šedivý (bývalý ministr obrany za ODS, nikoli stejnojmenný generál), který nakonec všemožně podporoval právě zájmy zahraničních firem. Dnes bojuje na ministerstvu slouhy cizáckých zájmů Petříčka proti nepřátelským dezinformacím. Kozlů ve funkcích zahradníků máme u plných koryt české politiky opravdu početná stáda.

V současnosti prožíváme boom ve vyzbrojování. Do resortu obrany se valí miliardy z našich daní, případně vypůjčené v cizině. V některých případech oprávněně, například nové radary Elta a Retia, kolové obrněné transportéry TITUS, pušky BREN, různé speciální verze nákladních automobilů Tatra, pasivní systémy Věra. Jiné jsou značně diskutabilní, jako nákup vrtulníků UH-1Y a AH-1Z. Vydávání peněz by mělo být obezřelé a hospodárné. Jednoznačným požadavkem je preference domácích výrobců, což dělají prakticky všechny státy NATO, v první řadě USA. I v případě mírně vyšší ceny se to vyplatí ve srovnání s nákupem ze zahraničí. Pozitivním výsledkem je podpora zaměstnanosti a výběru daní a zároveň v řadě případů i technologický vývoj.  V opačném případě jsme v pozici křováků, nakupujících od koloniálních pánů rezavé muškety. Je třeba přiznat, že díky politickému vývoji za posledních třicet let, který zahájil Havel, jenž nebyl nikdy českým, natož slovenským vlastencem, došlo k výraznému omezení možností našeho obranného průmyslu. Nicméně i v případě mezinárodní spolupráce, protože již některé typy zbraňových systémů nedokážeme vyvíjet, je důležitý podíl českého partnera. Bohužel, už od devadesátých let si kdekdo, včetně vrabců na střechách štěbetá o faktu, že zahraniční firmy mají podstatně větší černé fondy na úplatky, než české.

Národní úřad pro vyzbrojování obvykle zohledňuje a realizuje akvizice takzvaného speciálního materiálu, definovaného v naší republice od roku 1994 zákonem č. 38/94 Sb. Pokud by se jednalo o nezávislý úřad, jak je dobrým zvykem v zahraničí, omezovala by především možnost korupčních vlivů, ať již politických ze zahraničí, nátlaku zahraničních, či domácích zájmových politických skupin, nebo všeobecně čistě finančních. To vše bez ohledu na fakt, že korupce patří společně se lží k hlavním pilířům německé euromarxistické EU. Lze předpokládat, že právě to byl důvod, proč došlo ke zrušení úřadu, přestože nebyl ideální, neboť tvořil součást Ministerstva obrany. O zřízení nového úřadu nemá euromarxistická vláda Babiše a spol. evidentně zájem, protože akvizice pro armádu tak zůstávají zcela pod partajní, tedy Babišovou, kontrolou. Lze bez velké nadsázky konstatovat, že se řadíme mezi rozvojové země kdesi daleko na jihu, či jihovýchodě, nejen z důvodu absence všenárodního referenda k nejdůležitějším otázkám zahraniční politiky, ale rovněž absencí nezávislého odborného úřadu, který by koordinoval vyzbrojování a vystrojování silových resortů (obrana, vnitro, finance). A to se nedávno s velkým povykem oslavovala svoboda a demokracie. Zdá se, že hlavně pro ty, kteří ji využívají v rozporu se zájmy státu a národa k nestydatému obohacování a podlézání cizáckým zájmům.

Na nedávném velitelském shromáždění armády, kam se dostavili Babiš i Metnar se oba bili v atletická prsa a oháněli statistikami, jak podporují český obranný průmysl. Realita je však poněkud jiná. Metnarovo ministerstvo evidentně protěžuje především německé výrobce a služby, které reprezentuje z velké části firma německých zájmů GLOMEX. Stačí se podívat na ostudný vývoj kolem výběrového řízení na bojová vozidla pěchoty. Dělá se vše pro to, aby uspěl německý typ Puma, a to bez ohledu na cenu a bojovou, případně užitnou hodnotu.

Nelze se divit, jestliže Babišův Agrofert je extrémně zadlužený právě u německých bank. Rovněž nelze přehlédnou obrovský zájem, a tlak z Německa na včlenění naší armády jako kanonenfutru do Bundeswehru. Samozřejmě nikoli pro obranu před afroislámskou invazí, nebo německou kolonizací, ale pro připravovanou agresi proti Rusku, která se změní na jadernou válku v Evropě. O nákupu amerických námořních vrtulníků UH-1Y společnosti Bell, jednoznačně nevýhodném z taktického hlediska i provozních nákladů ve srovnání s typem UH-60M nemá smysl se znovu rozepisovat. Babiš si dvěma stovkami k důchodu koupil tlupu nemyslících voličů, a proto si dělá, co chce, případně co má nařízeno od Allbrightové, bez ohledu na zájmy státu a národa. V tom ho podporují ČSSD a KSČM. Takzvaná opozice svými šaškárnami nahání Babišovi další voliče. Vůbec bych se nedivil, kdyby si Minář chodil pro úkoly do Babišova velitelství v Praze na Chodově. Připomíná mi to dobu tahanic o americký radar v Brdech. Zeptal jsem se tehdy premiéra Topolánka, zda tu stupidní a komickou kampaň na podporu radaru neplatí Putin.

Minulý rok jsme slavili sté výročí naší republiky, která se po třech stech letech osvobodila z německé okupace. Píšu záměrně německé, protože Rakousko bylo vždy německá země dislokací, jazykem i zájmy. Historicky Rakousko není nic jiného, než bývalá východní marka Bavorska, která se osamostatnila. Masaryk, Štefánik, Beneš, legionáři i odbojáři, piloti z Británie, dělostřelci od Tobrúku, tankisté z ČS armádního sboru, o vězních v koncentrácích nemluvě, by se nestačili divit, jak současní domácí slouhové německých euromarxistů a sudeťáků v čele s Babišem slučují naši armádu s německou a všemožně posilují německou kolonizaci. Takzvaná opozice je v tom nadšeně podporuje a prý spolu bojují.

Babiš tvrdí, že je podnikatel, a to bez ohledu na totálně zadlužený AGROFERT, stejně jako ostudné neúspěchy s miliardovými ztrátami v zahraničí. V podstatě je pouze úspěšný pumpař dotací z EU neboli parazit na našich penězích. Euromarxistická německá EU nám nikdy nic nedala. Opravdu je někdo tak naivní (slušně řečeno) a myslí si, že by Němci dávali něco Čechům? Za tisíce let se nic takového nestalo. Z Německa přicházela vždy lež, pokrytectví, agrese, nepřátelství, ponižování a kolonizace. Všechny takzvané dotace z EU pocházejí z našich peněz, které byly buď převedeny jako stabilní dohodnuté platby do Bruselu a dalších, nebo je vydřeli cizáčtí kolonizátoři z našich lidí ve svých ve svých výrobních i obchodních firmách, ale zdanili v zahraničí.  Ani pitnou vodu už nemáme v Praze a na dalších místech svoji. A to Babiš vykřikuje, že pracuje pro to, abychom se měli lépe. V německé kolonii pod vládou sudeťáků a pangermánské šlechty. Německá východní Afrika-Česko jako splátka za dluhy AGROFERTU.

Perun vs Supacat

V dohledné době se dá očekávat soud mezi českou rodinnou firmou SVOS Přelouč a resortem obrany, který řídí Babišův ministr Metnar. Už to samo o sobě je obrovská ostuda resortu obrany, především jeho ministra, který je pravou rukou premiéra. Nehodlám se zabývat detaily sporu, mezi firmou a resortem z hlediska průběhu výběrového řízení a smlouvy na nákup terénních obrněných vozidel Perun, kdo co porušil, či neporušil atd. To ať rozhodne soud. Důležitý a zajímavý je jiný faktor. Vozidla Perun byla primárně vyvinuta firmou SVOS pro potřeby 601. skupiny speciálních sil dislokované v Prostějově. Zde bychom si mohli připomenout podivnou likvidaci podobné elitní jednotky, známé jako SOG (Special Operations Group) vojenské policie a důvody k jejímu zrušení. Oficiálně se jednalo o podivné využívání svěřených financí, včetně nákupů.

Již delší dobu nelze přehlédnout konkurenční boj mezi dodavatelem vozidla Perun a typem Gepard od společnosti Dajbych. Tento střet v zásadě nemá smysl, možná je dokonce uměle vyvolaný, protože se jedná o vozidla rozdílné technické koncepce a hmotnostní kategorie. Reálně by se armádě hodila obě. Původní smlouva ostatně předpokládala nákup pouze čtyř vozidel Perun. Základem vozidla Gepard je osvědčený terénní automobil Toyota, který by zároveň mohl systémově nahradit dosluhující víceúčelové terénní automobily UAZ i Land-Rover Defender, prakticky v plném spektru. Nicméně se potvrzuje přísloví, které říká, že když se dva perou, třetí se směje.

Původně vstřícný přístup resortu obrany k českému vozidlu Perun se změnil poté, co velitel 601. skupiny vyslal dva svoje podřízené na služební cestu do Anglie k výrobci vozidel Supacat. Je to vozidlo obdobné kategorie, jako Perun a slouží již několik let v britské a australské armádě. Cestu obou vojáků samozřejmě muselo schválit a financovat ministerstvo obrany. Zde je třeba připomenout, že vozidlo Supacat bylo prezentováno již roku 2012 v armádním výzkumném ústavu ve Vyškově za přítomnosti skupiny reprezentantů vojáků, včetně zástupců 601. skupiny. Nejednalo se o prezentaci pro veřejnost. Perun v té době neexistoval a v současné době ho lze v úzké kategorii tří typů považovat za nejlepší na světě.

Výsledek prezentace byl takový, že Supacat by se vojákům líbil, podobný typ se nikde nevyskytoval, ale vyvstaly následující námitky. Řidič a spolujezdec sedí přímo nad přední nápravou, takže absorbují veškeré účinky exploze pod předními koly. Pohonná jednotka umístěná ve středu vozidla je obtížně přístupná. V případě kolize se automaticky blokují brzdy, takže vozidlo je nepohyblivé a odblokování může být v boji časem mezi životem a smrtí. Jako největší problém se ukázal jednoznačný požadavek výrobce, aby se veškeré závady opravovaly ve výrobním závodě v Anglii. To v praxi znamená cestu z například Afghánistánu do Anglie a zpět, kvůli několika ohnutým plechům, které by dokázala opravit vojenská dílna na místě. Zde je třeba doplnit, že v internetových diskuzích britských vojáků dostal Supacat jméno pojízdná rakev, především na základě nasazení v Afghánistánu. Cena Supacatu je nejistá, ale sotva bude nižší ve srovnání s vozidlem Perun.

V porovnání se Supacatem má Perun ve své kategorii světově nejvyšší prokázanou odolnost z hlediska explozí pod a kolem vozidla. Motor nad přední nápravou je dobře přístupný a zesiluje balistickou odolnost při nastřelení zepředu. Řidič a spolujezdec sedí až za ním. Firma SVOS má přátelský přístup k uživatelům, takže jim v podstatě předává značnou část servisu a oprav. Tím výrazně klesají provozní náklady. Naopak vývojové náklady vozidla Perun, včetně testů odolnosti u renomované německé firmy stály údajně kolem 180 milionů korun. Proto je zcela na místě otázka, zda se v rámci resortu obrany nepřipravuje další podivná akvizice v rozporu v rozporu se zájmy našeho státu, zodpovědným využívání peněz z našich daní a samozřejmě i bezpečnosti vojáků. Jako vždy je na místě otázka, kdo z toho má prospěch. Především to koliduje s řečněním ministra obrany i premiéra na téma podpory českého obranného průmyslu. Babiš není a nikdy nebyl český vlastenec, on ostatně nikdy nebyl ani slovenský vlastenec, stejně jako kdysi Havel. Ani Metnar nepůsobí dojmem, že by se rval za české zájmy, například v Marákeši. Kdo zná tuto dvojku, tak se nediví.