Krátce před velkými komediálními vystoupeními euromarxistů nemohu odolat vzpomínkám. Zároveň slibuji, že v příštím článku vysvětlím slovo euromarxismus. V období takzvané sametové revoluce jsem pracoval na ÚVISu (Ústřední vědecko-informační středisko) ČSLA (Československá lidová armáda). Bylo to informační pracoviště ministerstva obrany, které vyhodnocovalo z hlediska trendů převážně legální informace z především z oborů vojenství a technologií. Připravovaly se tam informace pro ministra a vrcholové pracovníky resortu. Něco podobného, jako byl Prognostický ústav. Pokud mohu posuzovat, informační zajištění ÚVISu studijními materiály bylo lepší, než má současná AČR. Pracovníci měli každopádně lepší přehled o politické a vojenské situaci v zahraničí, než naprostá většina občanů ČSFR, včetně členů a nomenklaturních kádrů vládnoucí KSČ. Téměř všichni odborní odborníci na výše uvedeném pracovišti měli, nějaké politické „škraloupy,“ počínaje vyloučení z KSČ a dalšími hříchy za rok 1968, příbuzné v zahraničí, případně nějaký problém z práce v rozvědce. Přesto si je armáda ponechala pro jejich odborné kvality a náčelník střediska, plukovník Žáček raději obětoval generálskou hodnost při jejich obraně před kádrováckými politruky. Profesně to byla úžasná parta a škola.
Takováto sestava samozřejmě dovedla poměrně přesně vyhodnotit i politický vývoj, stejně jako pracovníci prognostického ústavu, bez ohledu na fakt, že jsme měli zakázáno vyhodnocovat informace z SSSR, samozřejmě včetně nepublikovaných a cenzurovaných. Jenže ty k nám dorazily oklikou z USA, SRN, Velké Británie, Francie a Rakouska, odkud pocházely naše hlavní informační zdroje. V Prognostickém ústavu byla situace podobná. Takže, pokud někdo v současnosti kritizuje pracovníky tehdejšího „prognosťáku,“ neví, o čem blábolí. V celé republice nebyli informovanější odborníci. Ti, kteří se dali následně na politiku, vycházeli z globálně uznávaných trendů. To, že se trendy následně změnily, a především, těmito vlastními trendy neřídili v praxi naši noví západní bratři a německá euromarxistická EU je zcela popírá, je věc druhá. Výsledky jsou vidět a ještě budou. Naopak, rozvědka se tehdy moc nepředvedla. Jejich informace jsme občas dostali k posouzení a připomínaly produkci současné BIS, která vyrábí horší ideologické slinty, než kdysi Ústav marxismu leninismu. Rozvědka nás taky nenáviděla víc, než třídního nepřítele a po listopadu 1989 se postarala o postupnou likvidaci ÚVISu. V té době se už rozvědka stávala turistickou kanceláří pro synky a dcerky komunistických nomenklaturních kádrů, stejně jako v SSSR, a těm šlo především o vlastní životní úroveň. Na nějaké politické přesvědčení a věrnost vlasti kašlali. Podobné to bylo i v diplomatickém sboru, přičemž tento trend pokračuje do současnosti. Proto říkám a opakuji, že nemáme ministerstvo zahraničních věcí, ale zahraničních zájmů, řízené slouhy cizáků a rozvědku, která je pro svoje pracovníky a spolupracovníky nebezpečná, protože je jen filiálkou zahraničních tajných služeb. Ty nemusí mít a většinou nemají zájmy shodné se zájmy našeho státu a národa. Cizáci naše lidi klidně obětují. Kam to dotáhla za 25 let a víc vojenská rozvědka, jsme viděli na ostudné aféře kolem jejího ředitele Páleníka, premiéra Nečase a jeho asistentky, která s ním údajně dřela jako kůň. Můžeme opravdu klidně spát. Na „naše“ tajné služby a diplomaty se můžeme spolehnout.
Sametová revoluce v souvislostech
Je třeba zdůraznit, že mocenský převrat, či předání moci na přelomu let 1989 a 1990 nevznikl sám od sebe a nejednalo se o nějakou náhodnou akci študáků. Rovněž se nejednalo o hrdinský boj Václava Havla a několika disidentů v neutuchající občanské válce, podporovaný miliony hrdinných antikomunistických odbojářů. Disidenty v podstatě nikdo neznal, nemluvě o faktu, že mnozí byli agenti StB a reklamu jim udělali především politruci z Rudého práva, kteří je napadli pitomými články. Z hlediska celé dostupné světové historie je třeba zdůraznit, že jednak se nic důležitého neděje samo o sobě, jednak s několika tisícovkami mládežníků by si tehdejší VB (Veřejná bezpečnost) a její pohotovostní pluky, kterými prošli pánové Ondráček i Metnar, lehce poradila. Disidenty StB běžně strkala v krizových situacích do kriminálu, nejvyšší špičky školila na utajeném pracovišti v protialkoholní léčebně (jeden už zemřel, druhý oblbuje s podporou Seznamu jako kněz z kazatelny, ačkoli byl zaručeně komunistický kádrovák, zatímco knězem není). To vše bez ohledu na fakt, že v předlistopadovém období jsme měli v celé ČSFR 23 000 zaměstnanců ministerstva vnitra a výrazně nižšíšší kriminalitu, než v současnosti, kdy vnitro disponuje více, než 40 000 zaměstnanci jen v ČR. Když se podíváme na demokratické ministry vnitra, nemůžeme se divit. Obdobné je to i v jiných resortech. Až na několik výjimek, samý nezištný a morálně pevný a vlastenecký odborník.
Vše je třeba vidět v souvislostech. Tehdejší ČSFR byla ideologicky i hospodářsky závislá na tehdejším SSSR. Některé zasloužilé kádry si bez povolení z Kremlu pomalu nezašly ani na záchod. Přitom v Kremlu spělo vše již za vlády Brežněva k ekonomické katastrofě. Stranické vedení prostatických dědků, ověšených kilogramy metálů, jak někteří úředníci z našeho ministerstva obrany, bylo myšlenkově zhruba o generaci opožděné za světovým vývojem a mělo děs z technologických revolucí. Vládly tam duševně průměrné, či omezené, vzájemně se podporující rodiny nomenklaturních kádrů, stejně jako v současné německé euromarxistické EU. Rozvrat nastal po smrti Andropova, kterého těžce zranila dcera jednoho generála, jehož poslal pro zlodějiny do kriminálu. Již v té době existovali v SSSR soudruzi, kteří měli nakradené majetky v přepočtu v miliardách dolarů, vesměs ve zlatě, platině a diamantech. Svůj majetek potřebovali legalizovat a chtěli užívat, což nebylo možné v oficiálně beztřídním státu dělníků a rolníků, kde nevalný byt a auto byly obrovským privilegiem. Letos jsem viděl dva paneláky, kde bydlel v Jekatěrinburgu soudruh Jelcin jako vysoký partajní funkcionář. Ve Francii bydlí v takových migranti z Afriky. Otázkou je, zda nový nejvyšší partajní tajemník Gorbačov byl agent cizí rozvědky již před nástupem k moci, nebo se jím stal až v průběhu výkonu funkce. Tvrzením, že byl naivní, je totéž, jako se říkalo, že by byl blbý. Jenže blbec by tak nevyrostl, jako on. Každopádně se za ním z doby vrcholového partajničení v Stavropolském kraji táhnou i nějaké mrtvoly a manželka Raisa měla svým životním stylem a kontakty ke komunismu víc, než daleko. Nepochybně byl vydíratelný a měl podporu zlodějů. Taky vám to něco připomíná?
Z uvedeného a dalšího známého vývoje vyplývá, že kdyby nedošlo k řízené likvidaci SSSR, žádná sametová revoluce by se nekonala. Hlavní zásluhu má tudíž Gorbačov a jeho parta, kteří paralyzovali komunistické strany okolních zemí, s výjimkou Číny. V rámci resortu obrany, stejně jako v celé republice se již několik let před listopadem 1989 povinně jásalo nad geniálním demokratem Míšou Gorbym a jeho perestrojkou. To, že se v SSSR nic neperestrojilo, ale především kradlo, přičemžhlavními zloději byli, stejně jako na Ukrajině komsomolské nomenklaturní kádry, je věc druhá. Díky našim politikům jsme se naštěstí neperestrojili podle Míšových not, takže jsme se z velké části vyhnuli katastrofálnímu propadu ekonomiky a ztrátě prakticky všech úspor v rozsahu, které postihly občany Ruska po rozpadu SSSR. Odborníci se shodují na tom, že Gorbačov a jeho následník Jelcin způsobili spolu s americkými poradci, zlodějskými oligarchy a dalšími vesměs progresivními komsomolci škody, které převyšovaly škody vzniklé za druhé světové války. Nelze se divit, že Rusové nedůvěřují cizákům a mnohdy ani komunistům a podporují vlasteneckého Putina.
Rovněž na ÚVISu nás zdatně oblbovali perestrojkou v rámci klanění se sovětskému vzoru. Nicméně tamní odborníci byli, na rozdíl od stranických a svazáckých aktivistů, dost skeptičtí. Už v roce 1989 říkali, že dojde k destabilizaci a rozkradení státu. V celé zemi se především aktivně řečnilo, plánovalo, ale v praxi moc neudělalo, abychom se v rámci takzvaného komunismu, tedy reálně socialismu, perestrojili na kapitalisty žijící ve vysněném nekonečném blahobytu. Pravděpodobně nejdále myslel Štrougal, ale kolem sebe měl samé brzdaře. A byl zde další problém. Bez ohledu impotentní propagandu mediálních politruků si většina občanů neuvědomovala, jaké jsou v kapitalistických zemích rozdíly v životní úrovni, nezaměstnanost a stávky, které nemohou zakrýt banány, ani levnější auta pro skoro všechny. Problém byl v tupé podřízenosti nomenklaturních kádrů rozpadajícímu se SSSR. Inteligentních politiků bylo málo, nejvíce vyčnívali Štrougal a nepříliš oblíbený Husák. Toho Češi moc nebrali, protože byl považován za slovenského nacionalistu, který zvýhodňuje Slováky. Ovšem názory znalých pamětníků na něj se dost liší a někteří s uvedeným názorem nesouhlasí. Bez ohledu na rostoucí ekonomické problémy, zpomalování růstu a pokles exportu a zisků z něj, fungoval stát setrvačností déle, nicméně stále pomaleji.
Pupkatí svazáci 40 plus, vedení předsedou ÚV SSM a dnes údajným antikomunistou Vasilem Mohoritou, si užívali koryt se soudružkami sekretářkami, plácali po zadku svazačky, zapáleně kritizovali hnusné sionisty, kteří se chtějí odstěhovat z SSSR do Izraele, ohrožují pokrokové arabské režimy a ubližují mírumilovným palestinským teroristům vedeným soudruhem Arafatem. K tomu napadali v médiích americké imperialisty a oslavovali s multikulturním nadšením černo-rudou teroristku Angelu Davisovou, jejíž účes evidentně inspiruje poslance Feriho, současnou mediální tvář a duševní oporu TOP 09. Zároveň, někteří z nich jezdili studovat na prohnilý západ za peníze pracujícího lidu, jako pozdější ministr Dlouhý. Nicméně pokud se někdo podívá na práce Oskara Krejčího, zveřejněné po listopadu 1989, uvidí klesající podporu vládnoucím elitám ze strany obyvatel. Systém byl nepochybně ekonomicky těžkopádný a potřeboval změny. Jenže ty byly možné pouze v případě odstranění většiny nomenklaturních kádrů, které se pevně držely koryt a vytvořily vzájemně se podporující síť moci a peněz, včetně silových resortů. V armádě panoval vtip na téma MUDR a MUKL, tedy muž určený k dalšímu růstu a muž určený k likvidaci. Rozdělení společnosti bylo nepřehlédnutelné, přičemž mnohdy nebylo dáno schopnostmi a kvalitou práce. Věřící a zodpovědní komunisté tvořili menšinu mezi bezcharakterními korytáři. Síť nomenklaturních kádrů se nepodařilo odstranit a nepodařilo se to dodnes, kdy jsou mnozí z nich úspěšnými antikomunisty a euromarxisty. Lidé si zároveň rychle zvykli na levné bydlení, levnou hromadnou dopravu, bezplatné zdravotnictví a školství, jistou práci a mnozí si dokázali úspěšně přivydělat cestou takzvaných melouchů a malého přikrádání. Nedokázali si představit, že by se to mohlo změnit. Kvetla korupce v malém a v oficiálním nedostatku se dalo téměř vše sehnat. Pitomá propaganda moc nezabírala, protože kopírovala sovětský vzor a dělali ji omezenci, takže si mnozí občané vysnili, jak to už bývá, že tráva u západních sousedů je zelenější a melouny větší. Svoboda projevu byla omezená, nicméně nikoli myšlení a cenzuru máme pomalu zpět bez ohledu na oficiální svobodu a lidská práva. Ta nikoho nezajímala, a stejně jako dnes by je téměř nikdo nedokázal ani vyjmenovat. Kdo z vás, vážení čtenáři a halasní kritici?
Je nepochybné, místy prokázané, že na území ČSFR působily cizí tajné služby a část vrcholových disidentů byla placena ze zahraničí. K tomu je třeba připočítat vydatnou ideologickou propagandu pomocí rozhlasu a ilegálních tiskovin, a rovněž různá cílená embarga poškozující ekonomiku ČSFR. Dále je třeba připomenout naprosto stupidní ideologický boj nomenklatury proti modernímu oblečení, účesům a hudbě, čímž popouzela především mladší generaci a vytvořila gangy veksláků, s nimiž nakonec beze studu sama spolupracovala. Proto je logické, že převrat nevznikl sám od sebe na základě nějakého průvodu studentů, vedených navíc svazáckými organizátory, čímž se chlubí právě morálně pevný soudruh Mohorita.
Armáda a takzvaný samet
Je třeba dát do značné míry za pravdu exprezidentu Klausovi, který vzpomíná na svoji politickou činnost po 17. listopadu 1989. V rámci vrcholové stranické nomenklatury panoval bez podpory z Moskvy zmatek a rozvrat. Systém se již zhroutil v tehdejší NDR (Německá demokratická republika) a v Polsku, což se odrazilo i v náladách obyvatel ČSFR. Střední kádry a řadoví členové KSČ byli bezradní, většinou i zastrašení a v naprosté většině zcela neakční. Situace v resortu obrany byla obdobná a obraz popisovaný generálem Zachariášem, velitelem západního vojenského okruhu je dosti realistický. Nikdo nevěděl, co má dělat, protože politické vedení státu selhalo. Ministr obrany Václavík byl pro tvrdý postup, ale partajní nomenklatura dostala zákaz od Gorbačova.
Schopnost nasazení vojáků základní služby, civilistů oblečených na dva, případně rok do uniformy, a to proti vlastním občanům byla nejistá. Z tohoto hlediska chyběla vojenská policie, či polní četnictvo, které by potlačilo případné vzpoury. I děti vojáků z povolání byly mezi studenty. Opět to byl výsledek dlouhodobé ideologické pitomosti politruků, kteří se oháněli chimérou uvědomělé vojenské kázně socialistického obránce vlasti. Proti útoku zahraničního nepřítele to snad fungovat mohlo, ale v případě nasazení vojáků proti vlastním občanům, sotva. Nelze vyloučit, že by výsledkem byla občanské válka za účasti armády, VB, Lidových milicí a kontingentu sovětské armády. Téměř každý s každým. Něco jako nedávno v Sýrii. Kdo by byl vítězem a osvoboditelem?
Z uvedeného důvody byla zamítnuta iniciativa jak generála a ministra Václavíka, tak plukovníka Zbytka. Ten na rozdíl od mnohých jiných nepřevrátil kabát, což ho ctí. Zato si později pořídil euromarxistickou partu BOS, ovládanou bývalými politiky a pevně usazenou mezi půlkami současného premiéra nového spasitele a nástupce prvního euromarxistického spasitele Havla, dodaného z USA. Lidové milice se bez řádného velení a logistického zajištění doslova rozsypaly, přičemž stihly zlikvidovat seznamy svých příslušníků. Nasadit je proti studentům, kteří pocházeli většinou ze stranických rodin, včetně milicionářských, nebyl dobrý nápad. Stát nebyl zdaleka tak efektivně totalitně organizovaný, jak si dnes mnozí představují a jak bájí euromarxistická propaganda, hrající si na antikomunistickou. Vše nakonec zůstalo na VB (veřejná bezpečnost-oficiální označení uniformované policie) a jejích pohotovostních plucích. Přitom velení VB bylo ve stejném rozkladu jako politická reprezentace a každý se bál vydat rozkaz. Akce Zásah neprošla a údajná připravenost dělníků, rolníků a pracující inteligence ubránit socialismus se ukázala chimérou. Pracujícím za několik desítek let jaksi došlo, že v zemi nevládne dělnická třída, ale stranická nomenklatura KSČ, ČS strany lidové, ČS strany socialistické, Strany slovenskej obrody a Strany slobody. Ministr vnitra Obzina nařídil, že ve svazcích agentů StB nesměli být evidováni kromě známých agentů zahraničních KGB, GRU, Stasi a polské rozvědky rovněž vedoucí funkcionáři výše uvedených politických stran, soudci, prokurátoři a také kádrováci, jako například soudruh Tomáš Halík. Hlavními likvidátory socialismu nebyli disidenti a studenti, ale socialistická nomenklatura. To správně poznal už Stalin a stálo ho to život.
Ve srovnání se současnými elitami byly československé nomenklaturní kádry úplní chudáci, nicméně i tak jejich privilegia a místy i odborná neschopnost, místy i arogance, především mladších soudruhů, popouzely většinu občanů. Ještě před listopadem 1989 se k nám dostal utajovaný dokument. V něm bylo uvedeno, že pouze menšina vedoucích stranických kádrů je schopna porozumět směrnicím z ÚVKSČ a realizovat je, další část je schopna jim porozumět, ale není schopna je realizovat a značná část není schopna jim ani porozumět. Většině občanů v listopadu 1989 nešlo o restauraci kapitalismu, ale jakýsi modernizovaný socialismus, který by udržel všemožné jistoty a výhody, ale zvýšil životní úroveň. Jenže žádný kočkopes neexistuje. Mnozí si později mysleli, že jim to přinese německá EU. Stejná chiméra jako uvědomělá vojenská kázeň. Ideologicky řízené státy nikdy neuspěly.
Když jsem se náhodou připletl 17. listopadu večer do demonstrace, stačil jsem rychleji vytáhnout služební průkaz a zmizet, než jsem nějakou chytil takzvaným dubčekem, jak se od roku 1969 říkalo dlouhým obuškům. Druhý den jsem vyvolal na ÚVISu zděšení svazácké a stranické organizace svým popisem událostí. Nikdo nevěděl, co má dělat. V rámci VKr (vojenská kontrarozvědka) byla situace podobná. Všichni čekali na rozkazy a plnili je. Konec konců, tak to má u armády být. Jen několik nadšenců se pokoušelo o fanatické akce. Jeden z vyšších funkcionářů mne dokonce tlačil do akce v civilu pro StB. To jsem odmítl, nehodlal jsem mimo armádu a dělat nějakého dalšího studenta Šmída (agent StB Zifčák). Další práci pro VKr jsem odmítl, což mi někteří neodpustili dodnes. Někteří soudruzi se zcela vážně začali připravovat k založení ilegální odbojové stranické organizace. Jaksi nepochopili, že komunistickou stranu už potopilo bez ohledu na členskou základnu vlastní vedení tupě závislé na cizím sovětském zájmu a vlastních korytech a akčně zcela impotentní. Nedávno jsem je objevil v ODS jako živý doklad pravdivosti dávného výroku prezidenta Zemana. Ten konstatoval, že chytří komunisti šli s Klausem a ti blbí zůstali na něho. Při pohledu na současnou ČSSD komentáře netřeba. Havla podpořili při volbě prezidenta právě komunisté a celý další vývoj nastartoval premiér komunistický soudruh premiér Čalfa. Po třiceti letech nelze přehlédnout obdobné ideologické a ekonomické vztahy a akční impotenci současných českých elit ve vztahu ke koloniální euromarxistické německé EU, obzvláště z hlediska obecného rozvratu společnosti, nastupující krize, ohrožení afroislámskou invazí a jadernou válkou. Hodnocení následujícího vývoje lze označit za téma vhodné na jiný článek.
