Pokud sleduje cizina titulky v českých médiích, především na Seznamu, musí nutně dojít k názoru, že tady žijeme nejen pod rouškami a útokem coronaviru, ale rovněž v nějakém divokém akčním filmu. Jeden aby opatrně rozhlížel, neboť ze všech koutů se mohou vynořit ruští, případně čínští zabijáci.

Vše začalo již dávno komedií kolem údajně otráveného agenta neagenta Skripala v Anglii, samozřejmě najatými ruskými vrahy. V podstatě se nic neprokázalo, pouze to, že údajný vražedný prostředek Novičok se experimentálně vyráběl v mnoha zemích, včetně naší, a to u armády. Stálo to místo ředitele vojenského výzkumného ústavu v Brně, který si dovolil sdělit občanům pravdu, což je v euromarxistické německé EU minimálně zločin. Ministryně obrany Šlechta a její bojová pudla to neunesly. Přehlédnout nelze ani opakovanou komedii kolem chemických zbraní, jež údajně použila armáda prezidenta Asada v Lybii proti umírněným a demokratickým islámským teroristům. Alternativně je měli tamtéž použít ruští vojáci. Hrdiny komedie se stali příslušníci takzvaných bílých přileb, kteří působili podle doložených zdrojů jednou jako zdravotnická mírová organizace, jindy jako součást islamistických teroristických skupin. Místy se ani nestíhali zcela převlékat, jen odkládali ty přilby. Nakonec se ukázalo a u nás utajilo, že chemické „zbraně“ v obalech z Německa a Nizozemska dodala teroristům do Sýrie Saúdská Arábie, známý sponzor sunnitského islámského terorismu. V rámci přípravy poslední komedie, která měla posloužit k obvinění Ruska, ne-li přímo Putina z používání chemických zbraní, se lehce nešikovní teroristi sami otrávili a jejich velitel za podivných okolností vypadl z okna v prvním přízemí a zabil se. K domácí mediální komedii se údajně připojila i česká vláda, zastupovaná slouhou cizáků Petříčkem, která varovala Rusko, aby se neodvažovalo ubližovat hrdinným slouhům cizích zájmů, především německých, Hřibovi, Kolářovi a Novotnému. Obávám se, že český státní znak bude zdobit v budoucnu místo lva, hlava neoholeného šaška s rolničkami.

Demokratický mučedník

Protičínskou akční show začal pražský atomový Hřib, ale získal vydatnou podporu od Kubery, reprezentanta našeho zbytečného a drahého senátu. Jeho uzený uživotní styl, stejně jako napětí při podpoře rozprodeje pozemků Arabům mu určitě na zdraví nepřidaly, takže infarkt byl, vzhledem k věku a očividné opotřebovanosti, v podstatě logický. Propagandistická akčnost se projevila v Kuberově připravované cestě na Tchaj Wan, která měla být demonstrativní podporou Hřibova protičínského mediálního, či komediálního tažení. Dokonce byla prezentována jako projev demokracie a spolupráce s demokracií odporující agresivní Číně. Je ilustrativní, že od údajně nedemoikratické Číny by chtěla EU okopírovat systém sledování obyvatel, ale už nikoli neustálý růst životní úrovně všech obyvatel.
Fakt, že ostrov Tchai Wan byl obsazen zbytky protinárodní čínské armády generála Čankajška, která tam v podstatě páchala genocidu místního obyvatelstva demokraté typu Hřiba, či Kubery a jejich vesměs nedovzdělaní mediálních přátelé lehce přehlížejí. Nicméně se to lze dočíst v řadě historických publikací. Vzhledem k nevalné úrovni českého polistopadového školství, které se zabývá více propagandou euromarxismu a jeho zvráceností, než odbornými a použitelnými znalostmi studujících, se nelze divit neznalostem a omezenému rozhledu Hřibů, Kolářů, Novotných a jejich přátel. Režim na ostrově má daleko k iluzorním představám o evropské euromarxistické demokracii. V podstatě lze konstatovat, že tamní režim by už dávno neexistoval, kdyby ostrov nesloužil jako nepotopitelná letadlová loď USA a kolem se nemotalo americké válečné loďstvo. Mezi Čínskou lidovou republikou a takzvanou Čínskou republikou na Tchai Wanu, panuje od konce občanské války v Číně silné napětí. Důvodem je, mimo jiné i fakt, že Čankajšek v době druhé světové války, spolupracoval v některých obdobích s Japonskou okupační armádou, která se neštítila nejhorších zvěrstev proti čínskému obyvatelstvu. Čankajškova armáda byla vedena zkorumpovanými a mnohdy doslova zlodějskými důstojníky, kteří se starali víc o svoje obohacování, než obranu země. V několika případech „bránili“ města tak, že do nich přitáhli, vykradli banky a zásoby a zase ustoupili a ponechali obyvatele na pospas Japoncům. Na neskutečnou zlodějinu, korupci a morální rozvrat upozorňovali i američtí vojenští poradci. Vzhledem k tomu, že naše republika měla s kontinentální Čínou dobré vztahy už v meziválečném období a po ukončení občanské války v nich pokračovala s Čínskou lidovou republikou, můžeme konstatovat, že náhlý obrat ve vztazích vyvolaný Hřibem za tiché podpory ministerstva zahraničních věcí euromarxistického ministra zahraničních zájmů Petříčka, člena Aspen Institutu, lze hodnotit minimálně jako diplomatickou neomalenost, ne-li vyložené hulvátství. K tomu se pojí početné mediální útoky pražské havlérky proti prezidentu Zemanovi, který se snaží udržovat s jednou ze tří světových velmocí dobré vztahy, stejně jako s dalšími dvěma. K tomu lze dodat, že Čína naši republiku nepotřebuje, protože prakticky nemáme, co nabídnout, zatímco my jsme v řadě případů na dovozech z Číny závislí a mnozí na nich nemálo vydělávají, místy i na účet spoluobčanů a plátců daní.

O to komičtější je výhružný dopis z čínského zastupitelského úřadu, který byl údajně nalezen u Kubery a měl být důvodem jeho smrti. Především nový vůdce zbytečného senátu se na mediálním boji proti Číně a stavění Kuberova pomníku zviditelňuje. Má to zapotřebí, protože se jedná o takovou „osobnost,“ kterou nikdo dříve neznal. Nelze však přehlédnout několik faktů. Dopis oplývající vyhrůžkami nebyl dodnes zveřejněn a v současnosti by autenticitě zveřejněného papíru už nikdo nevěřil. Je otázka, zda vůbec existuje, nebo se jedná pouze o imaginární argument k protičínské kampani, případně nějaké falzum. Cílem je evidentně narušení dobrých vztahů mezi naší republikou a Čínou a vytvoření nepřátelského veřejného mínění našich občanů vůči Číně s pomocí mediální kampaně. Přitom Čína nás nekolonizuje a v podstatě u nás, stejně jako její občané, téměř nic nevlastní, nanejvýš něco restaurací, obchodů s oděvy a nemnohé podíly v soukromých firmách. Na rozdíl od spřátelených evropských koloniálních demokracií, především Německa.
Kdyby dopis odpovídal tomu, co o něm píší média, neexistoval by důvod k zatajování obsahu. Má tento dopis oficiální formu, podpis velvyslance a razítko čínského zastupitelského úřadu? To nikdo neřekl. Pokud nemá, jedná se o nějaký podvod, ne-li záměrnou provokaci na objednávku. Osobně si na základě svojí diplomatické praxe, byť poměrně krátké, nedovedu představit, že by velvyslanec nějakého státu posílal výhružné dopisy reprezentantu cizího parlamentu. Pouze američtí velvyslanci si zvali na koberec, coby ponížené sluhy, některé latinskoamerické prezidenty, politiky a generály, a německé kancléře, jako reprezentanty kolonií v rámci demokratického neoimperialismu.
Buď se tedy jedná o vyloženou komedii a podvod, nebo je utajovaný obsah dopisu jiný, takže ho nelze zveřejnit, bez ostudy. Pokud dopis existuje, nelze vyloučit zcela oficiální text, v němž je Kubera slušně upozorněn na nevhodnost svojí návštěvy na Tchai Wanu s tím, že může dojít ke zhoršení ve vtazích mezi Čínou a naší republikou. Něco takového by bylo logické a nejednalo by se o vyhrůžky, tím méně osobní. Tvrzení, že dopis obsahoval přímo vyhrůžky Kuberovi, se jeví z hlediska diplomatické praxe jako účelová mediální fantazie, novinářská kachna, ne-li přímo lež. Současný čínský velvyslanec je karierní diplomat, který nemůže něco takového spáchat a musel by k něčemu takovému mít souhlas vlády. Podíváme-li se na čínskou diplomacii posledních desetiletí, lze takovou možnost vyloučit. Na rozdíl od EU Čína nikde nevede válku. Nicméně některá česká média prezentují dopis a jeho údajné následky nejen jako fakt, ale téměř na úrovni nechutného a nevalného akčního filmu, kdy tlupy jakýchsi nindžů made in China, vyzdobení rýžovými slamáky, hedvábnými kabáty, meči a kopími pronásledují ubohého demokratického hrdinu Kuberu a nakonec ho uštvou k smrti dříve, než si stačí zapálit poslední cigaretu.

Celá causa kolem Kubery je dokladem české ubohosti z hlediska mezinárodní politiky, posluhování cizákům, ale rovněž neuvěřitelně pokleslé morálky politiků a mediálních pracovníků. Je v zásadě lhostejné, jaká má kdo na Kuberu názor. Už dávno jsme se dostali za hranice slušnosti a evropského civilizovaného projevu. Komediantské a propagandistické mediální parazitování na mrtvole, kohokoli, nejen Kubery je dokladem toho, kam jsme poklesli jako německá kolonie od roku 1990.

Psát tento článek mi připadá opravdu lehké. Ani pro účastníky milionů chvilek pro podporu dvojky intimních přátel Mináře a Halíka není třeba obtížného a pochopitelného vysvětlování. Na Seznamu se objevil článek, na téma, že potravinová soběstačnost je iluze. Nezbývá, než konstatovat, že před více, než třiceti lety dokázala „zločinná“ komunistická vláda zajistit téměř zcela to, co v roce 2020 prezentují na Seznamu jako iluzi. Tehdejšímu SSSR nepatřilo na našem území nic jiného, než jejich zastupitelský úřad. Ani jiným cizincům u nás nic nepatřilo. Přesto jsme dokázali vlastními silami českého a slovenského národa, zhmotnit iluzi.

Každopádně, to co je dnes iluzí, bylo tehdy realitou. Jednou z podmínek bezpečnosti státu je potravinová soběstačnost. Jen bych připomněl, že dalšími jsou energetická a zbrojní soběstačnost a v souvislosti se současností, zcela evidentně i zdravotnická. Vzhledem k tomu, že v zemích RVHP a Varšavské smlouvy se vyrábělo prakticky úplné spektrum léků a plošně očkovalo, následně naštěstí systematicky pokračovalo, je vývoj coronaviru méně drtivý, než na slavném západě, který je naším vzorem. Jen v Rusku dokázali Gorbačov a Jelcin úspěšně poničit i zdravotnictví, o rozkradené Ukrajině nemluvě. Komické je, že Kuba má z hlediska potřeb občanů nejvyspělejší zdravotnictví na americkém kontinentu. Ostatně, stačí se podívat na rozdíl, mezi bývalým východním a západním Německem. Nebo mezi Francovým demokratickým Španělskem a Portugalskem, které plošně očkovalo. Soběstačnost nemusí být absolutní, ale co možno maximální. Dává práci lidem a peníze z daní státu, který má tím pevnější pozici ve světě, čím méně je závislý. Pro euromarxisty a německé kolonialisty doslova strašná představa.

Máme prý se, jak jsme se neměli. To tedy opravdu. Můžeme si za žebrácký plat, či důchod koupit chytrý mobil, který dělá z lidí blbce, ojeté auto z Německa, nebo vyrobené u nás v německé, či korejské firmě, napít se japonského piva z Plně, nebo v Praze francouzské pitné vody přímo z kohoutku. K tomu si zapnout velkou televizi, především ČT s ještě stupidnější a prolhanější propagandou, než před třiceti lety, neméně stupidními reklamami, které kdysi neotravovaly, protože neexistovaly, a k tomu přikousnout předraženou chemickou stravu z cizáckého hypermarketu. Můžeme v médiích shlédnout, že někdo poskakuje jako šimpanz, hýká jako osel, vystrkuje holé to, či ono, případně si poslechnout moudra lidí, kteří mnohdy nemají ani základní znalosti o tom, co vykládají jako největší chytrost. Módní je být nahý, arogantní a sprostý. Nikdy v naší zemi nebyla taková hloupost a nikdy se nemluvilo tak sprostě. Měli jsme méně znalostmi nepodložených titulů, zato více selského rozumu a logiky. Někteří na tom staví polickou kariéru.

Už za rakouské okupace, která končila v říjnu 1918, se dováželo obilí pouze v krizových letech a jinak především exotické plodiny, které u nás nerostou. V době meziválečné ČSR dokázalo naše zemědělství až na nevelké dovozy uživit nejen historické země, ale i hladovějící zpustošené Slovensko. Za druhé světové války jsme krmili německé okupantské vyžírky, přestože vykrádali, vysídlovali a vyvražďovali celé vesnice. Komunisté dokázali zajistit výrobu potravin, přestože se přikrádalo, údržba strojů za moc nestála, v JZD i státních statcích se kádrovalo a na přírodu se místy moc nehledělo. Nicméně, v osmdesátých letech začínali dokonce i s reálnou, nikoli kšeftařskou ekologií, byť trochu pozdě. Vody bylo dost, protože stavěli přehrady a neničili zbytečně lesy. Existovaly státní traktorové, spíše mechanizační stanice, kopie amerického systému. Technika se využívala koncepčně na základě vegetačních období a mezi jednotlivými kraji. Konec konců, vydatně přispívali i soukromí zemědělci, jichž bylo poměrně dost, což možná mnohé aktivistické mládežníky udiví. Ve vesnici, kde bydlela babička, jich bylo několik a nikdo je nepronásledoval. O jižní Moravě nemá smysl se bavit. A neměli se špatně. Chleba se pekl z mouky, byl dvakrát větší a neměli jsme zde německé jogurty, které bych nedal ani dobytku. Přitom je tam vyrábějí z našeho mléka.

Zemědělství by nemělo být absurdní, což vidíme dnes. Vyvážíme kvalitní suroviny a dovážíme cizácký humus. Musíme kácet naše sady a dovážet jablka z Polska, protože někdejší protekční soudruh socialista Telička dohodl ty nejhorší přístupové podmínky do EU. Díky tomu jsme se stali kolonií Německa a krmelcem Evropy, především té německé. Taky za to byl odměněn korytem v německém Bruselu, dále v německé Škodovce, poté u šéfa Sorosova Aspen Institutu Bakaly, ještě u Babiše, a zase v Bruselu. Zato národu se politika kolonizace moc nevyplatila. Rozřezali jsme do šrotu cukrovary, abychom mohli dovážet cukr z latinské Ameriky, pro něčí kšeft. Zničili vepříny, aby se dováželo holandské maso z Polska, případně odjinud. Pěstujeme řepku do benzínu, místo brambor a obilí na výkrm hospodářských zvířat. Přebytky obilí spalujeme v elektrárnách, aby neklesly ceny potravin, protože je nemáme, kde zkrmit. Přehnaně hnojíme chemií a ničíme půdu, protože nemáme hnůj od zvířat. Podporujeme ekologicky množení myší, které ničí úrodu a vlků, kteří povraždí poslední divokou zvěř v lesích. Neméně ekologicky podporujeme množení kůrovce v lesích. Ornou půdu umožňujeme využívat na cizácké montovny, které pohlcují předraženou elektřinu a nedostatkovou vodu a zaměstnávají agenturní síly z ciziny. Stavíme na polích solární elektrárny a větrné elektrárny, které vraždí ptáky. Před třiceti lety byli všude zpěvní ptáci, roje zdravých včel a čmeláků, i jiný přínosný a neškodný hmyz. Dnes si je můžeme prohlížet v televizi, nebo v mobilu.

Masaryk, Beneš, čeští a slovenští vlastenci, výrobci, zemědělci, obchodníci a inteligence vytvořili v nelehké mezinárodní situaci hrdý a národní československý stát za dvacet let. Za tento stát, nikoli za německou EU položily následně život tisíce našich občanů, mnoha národností a další tisíce vojáků Sovětské svazu, Rumunska a Polska. Komunisté udělali plno chyb, především v padesátých letech a v době normalizace po roce 1968, ale dokázali zajistit potraviny a dostupné bydlení a energie pro převážnou většinu obyvatel. Absolventi československého školství byli použitelní i na mezinárodní úrovni. Továrny, stejně jako doly a zemědělská půda, či voda patřily nám. Propaganda byla mnohdy stupidní, ale nikdo neurážel a neponižoval národ a neoslavoval nacisty. Životní úroveň na vesnici vzrostla ve srovnání s obdobím 1918 až 1945 nesrovnatelně. Problémem byla informační omezenost a omezený cestovní ruch. Cizinci z Afriky přijížděli studovat, nikoli parazitovat a šířit islám. Práce byla pro každého. Příživnictví se trestalo. Poté, co odplynulo šílenství padesátých let, a tehdejšího boje o moc, mohl každý jít do kostela, nebo synagogy. Naprostá většina údajně pronásledovaných umělců si žila jako prasata v žitě a nadšeně hrála uvědomělé havíře, kolchozníky i pohraničníky. Dosahovali jsme velké mezinárodní sportovní úspěchy. Vyváželi jsme celé továrny a k tomu letadla, auta, motorky, lokomotivy i tanky po tisících. Měli jsme horší spotřební zboží, ale soběstačnost potravinovou, částečně energetickou, z velké části zbrojní a téměř plně i zdravotní z hlediska výroby léků a zdravotnického vybavení.

Dnes se bourají sochy, staví pomníky vrahům, čeští podvraťáci na vodítku Sorose a Merkelové ňafají na ruského medvěda, útočí na čínského draka a napadají amerického orla reprezentovaného prezidentem Trumpem. Zato podporují přepisování historie podle německé objednávky k ponižování českého národa, afroislámskou migraci, ničení rodiny, sexuální devianty, inkluzivní a multikulturní školství pro výchovu nepoužitelných a manipulovatelných omezenců, svobodně zalkoholizovanou a zdrogovanou společnost, neúctu k morálce a zákonu, peníze a všemožné výhody pro politické neziskovky a podobné parazity posluhující cizákům, finance pro ty, kteří profesionálně celý život nepracují, neoholené kašpary v uniformě bojující za cizí zájmy, ale placené z našich peněz, a především ponížené, lokajské podlézání německé EU. K tomu staví Havlovy lavičky, kus za 850 000 korun, nacpávají svoje konta a to, že nemáme ani vlastní potraviny, jim nevadí. Doufají, že NATO a EU je bude chránit, za jejich dobré služby cizákům. Zaplatí si článek na Seznamu, který vysvětluje, že potravinová soběstačnost je iluze. Ano, dnes je to iluze vítězné EU demokracie.

Nabízí se otázka. Můžeme to, co vidíme po třiceti letech označit za korupci a vydírání potomků rodin zrádců z doby takzvaného protektorátu, pouhou arogantní blbost, obyčejnou zlodějinu, nebo organizovaný zločin založený na lži, korupci a drogách, to vše v rámci cizácké kolonizace naší země? Druhá světová válka prý ještě neskončila a znovu se objevuje německý revanšismus, rasismus a imperialismus, tentokrát pod vlajkou EU, pravdy, lásky a lidských práv, jako prodloužená pařáta amerických euromarxistů typu Sorose, Allbrightové, Clintonovýcgh, Gatese a dalších, které prezident Trump označuje jako deep state a lidi absolutně bez morálky. Jim patří Aspen Institut s Hamáčkem, Pavlem, Halíkem, Charanzovou, Dlabajovou a dalšími. Přehlídka členů a členek je opravdu ilustrativní. Možná neskončila ani první světová válka, která nám přinesla svobodu z německé rakušácké okupace po třech stovkách let.

Uplynulo třicet let od listopadu 1989. Žili jsme v iluzi kdysi, nebo v ní žijeme dnes? A chceme v ní žít i zítra? Nejsem ani levičák, protože levice u nás ani neexistuje, s výjimkou euromarxistické komedie nestoudného vedení ČSSD a vedení KSČM, která kašlou i na vlastní členy. Nicméně jsem přesvědčený vlastenec a nemohu přehlédnout fakt, že slovo vlast bylo před třiceti a více lety normální a hrdé. Dnes je vlast cílem útoků nemorálních lhářů, slouhů, sprosťáků, zlodějů a kolonizátorů. Proto bych euromarxistickým slouhům, soudruhům i nesoudruhům a především jejich současným a budoucím voličům připomněl slova Lenina, který řekl, že lidé budou vždy hloupoučkými oběťmi sebeklamu v politice, dokud se nenaučí za jakými morálními, náboženskými, politickými, sociálními frázemi, prohlášeními a sliby hledat zájmy té, či oné třídy. Celá takzvaná západní společnost je rozdělena na třídu deep state a jejich slouhů, vlastence a manipulovatelné hlupáky, kteří sami nevědí, kam patří. A zase jsme u staré dobré první otázky římského práva. Kdo z toho má prospěch? Kdo má prospěch z našeho zničeného zemědělství, z naší závislosti na cizině, kdo má prospěch z coronaviru? A samozřejmě, peníze až na prvním místě, přičemž moc dělá peníze a peníze dělají moc. Je na čase podívat se pravdě do očí a hodnotit, jak kdo vládnul a kam jsme to dopracovali za posledních třicet let.

Je opravdu zajímavé, že smrt lumpa, obzvláště násilná a zasloužená vyvolává mnohdy značné emoce. Stačí si připomenout popravy různých takzvaných zbojníků. Legendy udělaly mnohdy z omezených agresivních primitivů a sprostých lupičů bojovníky za lepší svět, přesně podle představ současné euromarxistické propagandy. Místo, aby šli někam pracovat, obohacovali se lumpárnami. Přesto nejen nad nimi socialistická propaganda léta doslova hýkala nadšením.
Balada o islámském teroristovi

Dnes vidíme hýkat nad íránským teroristou některé euromarxisické politiky, například euomarxistického socialistu Zaorálka, což mne neudivuje a naopak k mému údivu i samotného knížu. Nicméně oba spojuje fakt, že jsou přední členové euromarxistické pražské havlérky, zdatně prosazující německé zájmy, včetně islamizace Evropy, pomníku vlasovcům a dlouhodobého přepisování našich dějin. Zdalipak by se jeho palatinské výsosti líbil takový Sulejmání se svou partou v jeho lesích, nebo dokonce zámcích a kostelích? Ale ostatní, ať si je užijou.

Ve zkratce lze euromarxismus definovat jako spojení globálního imperialismu, trockismu, jenž mu posluhuje, islamizovaného neomarxismu Garaudyho a protibělošského rasismu Kalergiho, vše především pod střechou německé EU, vše ve prospěch nadnárodních korporací, jejichž veřejnými reprezentanty jsou Soros, Allbrightová, Clintonová, Merkelová, Macron, eurokomisaři, většina europoslanců, Aspen Institut a nadnárodní vedení Zelených, Pirátů a politických neziskovek. Euromarxistický soudruh Zaorálek evidentně táhne vždy tam, odkud větry fučí. V předlistopadovém období jako tajemník ČS strany socialistické mířil mezi rudé půlky, později jako sociální demokrat, mezi hnědé německé a k tomu se nezapomínal bratřit a sestřit i se zelenými. Opravdu vzorový český sociální demokrat. Možná dostává jeho kultura podporu i z nějakého islámského fondu, které se tlačí všemi cestami do Evropy a snaží se korumpovat politiky, intelektuály i média petrodolary a narkodolary. K tomu školí a posílá do Evropy propagandistické aktivisty. Stačí se podívat na nestydaté veřejné snahy šířit ideologii islámu v našich školách. Pedofilové demonstrují veřejně za svoje práva a mají svoje stránky na internetu. Sex s dětmi není u muslimů úplně vyjímečný. Jako opravdová zajímavost, byť neprokázaná dokumentem se objevila na internetu informace, že významným sponzorem sedmdesátimilionového volebního rozpočtu prezidentského kandidáta Drahoše, naštěstí neúspěšného, bylo Ústředí muslimských obcí v ČR. Ani bych se tomu nedivil, protože pražská havlérka je do islámu zamilovaná.
Proti tomu euromarxista Zaorálek nebojuje, naopak je chudák zničený z amerického zločinu, likvidace profesionálními teroristy Sulejmáního. Připomněl bych socialistickému soudruhovi film Vyšší princip, natočený v dobách, kdy soudruzi ještě nebyli euromarxisté a nepodlézali islámu, sudeťákům, Německu a Aspen Institutu. Smolík tam jasně praví, že vražda na tyranovi není zločinem. Jenže kulturtrégr Zaorálek se možná raději dívá na porno, než na poučné filmy. Místo aby dělal to, zač bere nemalý plat, především se staral o rozvrácenou a pokleslou kulturu, kde se platí z našich daní kdejaká protinárodní propaganda, stupidita, sprostota a úchylnost, hraje si na ministra zahraničí a závodí v podlézání cizákům s Petříčkem, levou rukou Babiše. Vzpomínám si na slova Göringa, který říkal, že pokud slyší slovo kultura, sahá po svém revolveru. Není to možná nejvhodnější osoba, ale názor je poměrně realistický v souvislosti s tím, čemu se dnes říká kultura a umění a tu současnou euromarxistickou vede u nás a za naše peníze Zaorálek. Doufám, že neopomene odhalit pomník vlasovcům. Generál Buňačenko vítal příslušníky ruských jízdních SS přidělených jako základ k první divizi ROA nadávkami a slovy, že mu posílají vrahy a lupiče. Tedy totéž, co jsou dnes islámští teroristé, včetně Sulejmáního, jejich náčelníka.

Íránci i levičáckými euromarxisty zbožňovaný hrdina nebyl nic jiného, než náčelník tlupy islámských teroristů. Je až zábavné sledovat nářky a exaltovaná vyjádření v internetových diskuzích a dokonce u některých politiků nad tím, že terorista dostal, co mu patřilo. V médiích se objevily neuvěřitelné stupidity na téma, že USA měly o útoku předem informovat irácké vedení. Šíitské vedení spolupracující stále těsněji s Íránem, kde vládne právo šaría. To je nápad hodný absolventů socialistické inkluzivní školy, srovnatelný s představou, že naši parašutisté měli předem varovat Heydricha. Všemožní teroristé zapojení do útoků od Madridu, přes Londýn a Paříž, New York, až po Moskvu, všichni muslimové se neštítili surově vraždit bílé a křesťanské civilisty s cílem šíření strachu, boje proti demokracii, kterou islámské právo šaría nezná a konečného globálního vítězství islámu. Jak správně řekl prezident Zeman: „každý muslim není terorista, ale každý terorista je muslim.“ Nelze přehlédnout, že jsou i civilizovaní muslimové, vyskytovali se především v Iráku, Libyi a Sýrii. Jenže se většinou stali obětí těch necivilizovaných, zato pravověrných, mnohdy podporovaných euromarxisty z EU i USA. Někoho možná překvapí, že těch civilizovaných žije dost i v Izraeli a nejedná se o palestinské teroristy. Setkal jsem se tam s taxikářem, Íráncem, který mi sdělil, jak je rád, že mohl odejít od těch bláznů, kteří vládnou v jeho zemi.

Írán ajatolláhú, šaríe a Sulejmáního

Bez ohledu na íránskou propagandu, podporovanou mnohými euromarxisty z Bruselu a Berlína není Írán s pohledu civilizovaného Evropana s evropskými a křesťanskými předky, demokratický ani standardní stát, přestože snaživě staví mediální Potěmkinovy vesnice. Vládne tam právo šaría, které je v rozporu s evropskou civilizací. Kdo z čtenářů by chtěl v Evropě tento zákon potlačující svobodu a demokraci a podporující násilné šíření islámu? Sulejmání byl jeho typickým, přímo vzorným, reprezentantem. Velel divizi Al Quds, tvořené revolučními gardisty, zaměřené oficiálně na obranu, neoficiálně, zato realisticky na válku a teroristické akce a export šíitského islámu v zahraničí. Za svůj hlavní úkol považují dobytí Jeruzaléma, tedy hlavního města státu Izrael, jediného státu v tamní lokalitě, kde existují svobodné a demokratické volby a politická opozice. Umí si někdo představit v Íránu, tak milovaném evropskou propagandou a placenými propagandisty, opoziční politickou stranu, která by požadovala zrušení středověkého a primitivního práva šaría?

Írán má k takzvanému islámskému státu blíž, než si představují důvěřivé oběti proíránské propagandy, která se tlačí dokonce i do menších médií mimo mainstream. Jejich evropští propagandisté se školí přímo v Íránu v rámci „turistických“ cest. Můžeme si pro ilustraci připomenout návštěvu nejvyššího ajatolláha v Itálii. Tam kvůli němu zahalovali bedněním renesanční sochy na veřejných prostranstvích. Ani kterýkoli saúdský šejk by nepožadoval něco takového. Íránské revoluční gardy jsou státem placená ozbrojená organizace, která existuje paralelně s armádou. Je to elita fanatických ozbrojených islamistů. Takové islámské SS. A Sulejmáního můžeme bez nadsázky přirovnat k Heydrichovi. Nenávistný islámský imperialista, terorista a antisemita. Íránské revoluční gardy jsou v rámci státu všemožně zvýhodňovány, počínaje výší žoldu a jsou jim dokonce svěřeny íránské raketové síly. Už proto nelze souhlasit s tím, aby Írán disponoval nosiči dalekého dosahu, natož jadernými zbraněmi. Pobláznění, případně zaplacení evopští propagandisté extrémistického islámu vykřikují, že Írán i jiné islámské státy nají stejné právo na držení jaderných zbraní jako Izrael. Rovnost za každou cenu a bez ohledu na následky.

Připomněl bych, že podklady k vývoji raket dostal kdysi Írán právě z Izraele a jaderný reaktor z USA. I zde je vidět, že důvěra v islámské země se nevyplácí, pokud jde o transfer strategických technologií. Prodej nejmodernějších zbraňových systémů agresivním islámským státům Turecku, nebo Íránu je zásadní bezpečnostní chybou i v současnosti. Na rozdíl od Saúdské Arábie jedná o státy s dostatečně vyspělou technologickou základnou, aby je dokázaly okopírovat, sériově vyrábět a dále rozvíjet. Írán nepotřebuje jaderné reaktory k výrobě elektřiny. Má na sto let dostatek zemního plynu a do té doby budou realitou nové zdroje elektřiny, pokud vůbec bude existovat nějaké lidstvo jako spotřebitel. Podle nedávné studie by Íránci potřeboval jadernou energii nanejvýš ke krytí 2 % svojí spotřeby. To bohatě pokryje jedna paroplynová elektrárna. Údajně tak moderní a ekologický Írán může navíc vyrazit cestou svých přátel z Bruselu a Berlína a stavět ve velkém zelenou solární a větrníkovou zlodějinu. Sluníčka tam mají s dost a leckde vanou i stálé a silné větry. Írán kromě toho odmítl nabídku reaktoru, který nelze využívat k výrobě jaderných zbraní. Takže oni tu jadernou elektřinu zase tak moc nepotřebují.

Kdybychom se drželi zvrácené logiky těch, kteří by dali jaderné zbraně každému, mohl by je dostat i takzvaný stát Palestina, podporovaný právě z Íránu a rovněž s EU. Takzvaní Palestinci (takzvaní, či samozvaní proto, že Palestinci jsou i Židé) museli opustit Izrael poté, co se podíleli na první agresivní válce okolních arabských států, nikoli poslední, proti Izraeli. Začala v den, kdy mohl na základě hlasování v OSN vzniknout a byl vyhlášen demokratický stát Židů a Arabů. V den, kdy Ben Gurion pozval Araby k společnému mírovému soužití. Izrael je malý stát, obklopený početnými nepřáteli, kteří mají obrovskou vojenskou převahu. Je v obdobné pozici jako Rusko, které vnímá ohrožení ze strany podstatně vojensky silnějších NATO a EU. Držení jaderných zbraní je pochopitelné a brání vypuknutí války. Írán naopak nikdo nenapadá a je tak velký, že nikdo ze sousedů ho nemůže extrémně ohrožovat.

Izrael je od roku 1948 napadán ozbrojenými palestinskými teroristy, kteří by neváhali použít ani jaderné zbraně. Rozdíl je v tom, že kdysi bojovali tito arabští Palestinci za území, zatímco v současnosti za islám. Právě vlivem Íránu, který poskytuje všemožnou podporu, došlo k výrazné islamizaci palestinských Arabů. V jejich školách se už malé děti prokazatelně učí, že mají zabíjet Židy. V Izraeli se děti neučí, že by měly zabíjet palestinské Araby, naopak nemálo Arabů tam žije v klidu a mají se dobře. Jen si představuji, jak v budově palestinského zastupitelského úřadu v Praze, exploduje ve skladu ilegálních zbraní místo běžné výbušniny jaderná hlavice. Získaná legálně, v rámci práva držet jaderné zbraně pro kdekoho, jak prosazuje proíránská euromarxistická propaganda naplněná špatně utajovaným primitivním antisemitismem.
Íránský džihád

Íránské vedení sice tvrdí, že Írán nikdy nezačal válku, ale to je jen účelová komedie. Írán dlouhodobě prosazuje strategii pronikání na území nepřítele, bez války, svoji islámskou hybridní válku. Je to logické, protože ve střetu s USA, nebo Tureckem by nemusel uspět a choutky k přímému útoku na Izrael ochlazují právě izraelské jaderné zbraně. Proto je Írán jedním z hlavních vývozců islámského terorismu, získává dlouhodobou indoktrinací a korupcí pozice, především mezi mládeží, zkorumpovanými politiky, intelektuály a mediálními pracovníky, provádí a podporuje hybridní válku a terorismus v okolních zemích i v Evropě. Nejde jen o palestinský terorismus. Sunnitský a šíitský islámský terorismus jsou jen dvě strany jedné mince.
V době mojí mise v Iráku jsem viděl ničivý vliv Íránu, který reprezentoval na jihu šíitský duchovní Sadr. Umožnilo to stupidní vedení okupační správy CPA, vedené třetiřadým americkým diplomatem Paulem Bremerem. Neustále vymýšleli ohrožení ze strany menšinových sunnitů a pronásledovali důstojníky bývalé irácké armády. Díky tomu narostla, především po takzvaných svobodných volbách moc šíitů a Kurdů podporovaných z Íránu. Přes nezajištěné hranice pronikaly bandy íránských revolučních gardistů i obyčejných kriminálníků s nepochopitelnou tichou podporou CPA. Sadrovi Íránci se Američanům odvděčovali tím, že ničili rozvody elektřiny a organizovali teroristické útoky. V řadě případů přišli do rodiny a dali muži na vybranou. Buď se účastní teroristických toků, nebo mu zlikvidují rodinu. Výsledkem tiché invaze Íránu do Iráku byly krádeže, loupeže, únosy a vraždy.
Byl to právě Sadr, který vedl tažení proti naší základně sedmé polní nemocnice v Basře. Naši lékaři léčili zdarma a kvalitně Iráčany. To vadilo sousední irácké nemocnice, která dostávala materiální pomoc od naší, ale přesto vypadala jako prasečák. Nikdo se tam nenamáhal ani uklidit, přestože se tam flákaly davy příbuzných pacientů, ale vše se draze platilo, zatímco v české nemocnici se léčilo zdarma. Doktoři byli sunniti, ale neměli problém se domluvit se šíity, když šlo o lumpárnu a zisk. Ilustrativním faktem šíitské nenávisti a podlosti je fakt, že Sulejmání napomohl zatčení Saddáma Huseina americkými bezvěrci, tedy bratra ve víře. Spolupráce se zlými Američany mu nevadila. Morální vzor levičáckých euromarxistů z pražské havlérky.
CPA zároveň zabavovalo obyvatelům zbraně, takže se nemohli bránit islámským teroristům. Ukázková paralela ve srovnání se současnou EU. Armádu, tudíž zdroj zbraní pro teroristy ovládali s převahou šíité. Tento demokratický proces vyústil doslova v etnickou čistku šíitů a Kurdů proti sunnitům, což vedlo ke vzniku islámského státu. Ten byl kombinací práce zahraničních teroristů, kteří jej založili v kurdské vesnici na severu Iráku a sunnitů bránících se teroru. K tomu se přidala vydatná islamizace podporovaná ze Saúdské Arábie. Jak v Palestině, tak v Iráku se stal faktorem rostoucího násilí islám. Za vznik islámského státu tedy může především šíitský teror v Iráku, který umožnila neschopnost vedení CPA. Jednou z dalších ukázek íránského džihádu je válka v Jemenu. A pokud si někteří vzpomenou, byl to právě Írán, který ve spolupráci s USA podporoval teroristy válčící proti sovětské a afghánské armádě v osmdesátých letech. Na jeho území byly základny teroristů, nejen v Pákistánu.
Smrt teroristy a velké nic

Irán se dlouhodobě snaží převzít kontrolu na Irákem. Do značné míry se mu to pomalu daří. Tím by získal ještě větší podíl na světovém obchodu s ropou a zemním plynem. Posílil by v boji o hegemonii se Saúdskou Arábií. Mohl by více ovlivňovat politiku a bezpečnost v regionu. Získal by přímou cestu do Sýrie a na hranice Izraele. Mohl by začít útok na dobytí Jeruzaléma. Nelze se divit, že Izraelci podporují každého, kdo bojuje proti desetitisícům íránských ozbrojenců v Sýrii. Došlo by rovněž k závěrečné etnické čistce proti sunnitům v Iráku. Občanská válka by s velkou pravděpodobností vedla k rozdělení Iráku mezi Írán, Turecko a Sýrii, možná by se přidaly i Saúdská Arábie a Kuvajt.
Takový by byl výsledek práce těch, kteří podporují Írán a jeho teroristy, včetně euromarxistů z Bruselu, Berlína, Prahy a dokonce i USA. Těm americkým, vedeným Sorosem jde o zatažení prezidenta Trumpa do války s Íránem, aby snížili jeho šance na vítězství ve volbách. Trump totiž na rozdíl od demokratických euromarxistů vedených Allbrightovou, Obamou a Clintonovou nezačal žádnou válku, zato brání islamizaci, protibělošskému rasismu a podpoře parazitování. A především, bez ohledu na zbožná přání a mediální propagandu euromarxistů americká ekonomika roste a počet nezaměstnaných, včetně černochů se už snížil na polovinu. Snížily se daně a počet pobíračů dávek a parazitů podporovaných demokraty. Opak vývoje v euromarxistické EU.

Sulejmání se podílel na organizaci útoků proti americkým základnám v Iráku. Už z tohoto důvodu měly USA právo, a to na základě rezoluce OSN číslo 1868 z roku 2001 na sebeobranu proti terorismu. Likvidace Sulejmáního byla legální a také morální, abych potěšil jeho přátele z pražské havlérky. Další oběti byli logicky jeho přátelé a spolupracovníci, tudíž osoby podporující islámský terorismus a etnické čistky v Iráku. Žádná škoda. Pokud Američané na základě aktivit šíity ovládaného iráckého parlamentu odejdou, vypukne v Iráku pravděpodobně občanská válka a scénář popsaný výše.
O to komičtější a diletantštější se jeví názory Zaorálka a jemu podobných, kteří kritizují USA za likvidaci teroristy. Hloupé řeči o vyvolání světové války, zaminování Hormuzského průlivu Íránem. A nic. Žádná americká invaze, žádné izraelské nálety, žádná čínská flotila útočící na americkou, žádná podpora ze strany Ruska. Putin, ani Xi Jinping nemají rádi islámské teroristy. Mají jich dost z Čečenska a Ujgurska. Zaminováním průlivu by Irán zastavil cestu i pro tankery se svojí ropou směřující do Číny. Pár íránských raket na americké základny toho moc neudělalo.
Každopádně by to byl důvod k odvetnému americkému útoku na Írán. Ten má zanedbatelné letectvo a jeho pozemní protivzdušná obrana, byť údajně vyspělá, by masivní útok nezvládla. Stačilo by zničit část elektráren, systému distribuce vody, strategické křižovatky a prosadit blokádu hranic se zastavením dovozu potravin a exportu ropy a plynu. K tomu by se mohla zlikvidovat většina systému PVO a raketových základen. Jako Irák po první válce v Gulfu. Na čas by byl pokoj. Jenže Trump je osobnost světové politiky a nevyvolává války. Oni se islámští teroristé poperou sami mezi sebou, případně se přestěhují do euromarxistické Evropy, kde jsou vítáni na doživotní placené dovolené. Írán nemá v okolí žádného výrazného spojence, spíše mocenské konkurenty. Proto po velkém povykování a nástupech stád, připomínajících české sekundové demokraty zase zaleze a bude podporovat pouze akce islámského terorismu, spřátelenou levičáckou propagandu a vybrané politiky v EU. Žádná třetí světová válka kvůli teroristovi se konat nebude.

Výběrová řízení pro vyzbrojování a vystrojování naší koloniální armády, součásti německého bundeswehru, jsou za posledních třicet let, až na výjimky, jednou velkou přehlídkou odborné i morální ostudy resortu obrany a mnohých vedoucích politiků. Ti jsou dlouhodobě evidentně zcela nepoučitelní. Jedním z důvodů je záměrná nesystémovost při vyzbrojování armády, která se v rámci NATO stává opravdovou exotikou. Tento článek je rozšířenou a upravenou verzí článku zaslaného na Parlamentní listy.

Na rozdíl od většiny civilizovaných a demokratických zemí, nemáme Národní úřad pro vyzbrojování. Přesněji, existoval jen krátce a ministr Stropnický za Babišovo ANO ho zrušil. U herce, který ani nebyl na opravdové vojně, pouze ideologicky posiloval předlistopadový režim v rámci armádního uměleckého souboru, se nemůžeme divit ničemu. Nicméně, jako Babišova pravá ruka zrušil Národní úřad pro vyzbrojování logicky s Babišovým vědomím. Pokud by se náhodou premiér tvářil, že o tom nevěděl, připomněl bych mu svoji informační zprávu k resortu obrany, kde jsem na tento problém výrazně upozorňoval. Dostali ji Babiš i Stropnický, oběma jsem ji předával osobně. Podobnou informaci dostal velvyslanec při NATO Šedivý (bývalý ministr obrany za ODS, nikoli stejnojmenný generál), který nakonec všemožně podporoval právě zájmy zahraničních firem. Dnes bojuje na ministerstvu slouhy cizáckých zájmů Petříčka proti nepřátelským dezinformacím. Kozlů ve funkcích zahradníků máme u plných koryt české politiky opravdu početná stáda.

V současnosti prožíváme boom ve vyzbrojování. Do resortu obrany se valí miliardy z našich daní, případně vypůjčené v cizině. V některých případech oprávněně, například nové radary Elta a Retia, kolové obrněné transportéry TITUS, pušky BREN, různé speciální verze nákladních automobilů Tatra, pasivní systémy Věra. Jiné jsou značně diskutabilní, jako nákup vrtulníků UH-1Y a AH-1Z. Vydávání peněz by mělo být obezřelé a hospodárné. Jednoznačným požadavkem je preference domácích výrobců, což dělají prakticky všechny státy NATO, v první řadě USA. I v případě mírně vyšší ceny se to vyplatí ve srovnání s nákupem ze zahraničí. Pozitivním výsledkem je podpora zaměstnanosti a výběru daní a zároveň v řadě případů i technologický vývoj.  V opačném případě jsme v pozici křováků, nakupujících od koloniálních pánů rezavé muškety. Je třeba přiznat, že díky politickému vývoji za posledních třicet let, který zahájil Havel, jenž nebyl nikdy českým, natož slovenským vlastencem, došlo k výraznému omezení možností našeho obranného průmyslu. Nicméně i v případě mezinárodní spolupráce, protože již některé typy zbraňových systémů nedokážeme vyvíjet, je důležitý podíl českého partnera. Bohužel, už od devadesátých let si kdekdo, včetně vrabců na střechách štěbetá o faktu, že zahraniční firmy mají podstatně větší černé fondy na úplatky, než české.

Národní úřad pro vyzbrojování obvykle zohledňuje a realizuje akvizice takzvaného speciálního materiálu, definovaného v naší republice od roku 1994 zákonem č. 38/94 Sb. Pokud by se jednalo o nezávislý úřad, jak je dobrým zvykem v zahraničí, omezovala by především možnost korupčních vlivů, ať již politických ze zahraničí, nátlaku zahraničních, či domácích zájmových politických skupin, nebo všeobecně čistě finančních. To vše bez ohledu na fakt, že korupce patří společně se lží k hlavním pilířům německé euromarxistické EU. Lze předpokládat, že právě to byl důvod, proč došlo ke zrušení úřadu, přestože nebyl ideální, neboť tvořil součást Ministerstva obrany. O zřízení nového úřadu nemá euromarxistická vláda Babiše a spol. evidentně zájem, protože akvizice pro armádu tak zůstávají zcela pod partajní, tedy Babišovou, kontrolou. Lze bez velké nadsázky konstatovat, že se řadíme mezi rozvojové země kdesi daleko na jihu, či jihovýchodě, nejen z důvodu absence všenárodního referenda k nejdůležitějším otázkám zahraniční politiky, ale rovněž absencí nezávislého odborného úřadu, který by koordinoval vyzbrojování a vystrojování silových resortů (obrana, vnitro, finance). A to se nedávno s velkým povykem oslavovala svoboda a demokracie. Zdá se, že hlavně pro ty, kteří ji využívají v rozporu se zájmy státu a národa k nestydatému obohacování a podlézání cizáckým zájmům.

Na nedávném velitelském shromáždění armády, kam se dostavili Babiš i Metnar se oba bili v atletická prsa a oháněli statistikami, jak podporují český obranný průmysl. Realita je však poněkud jiná. Metnarovo ministerstvo evidentně protěžuje především německé výrobce a služby, které reprezentuje z velké části firma německých zájmů GLOMEX. Stačí se podívat na ostudný vývoj kolem výběrového řízení na bojová vozidla pěchoty. Dělá se vše pro to, aby uspěl německý typ Puma, a to bez ohledu na cenu a bojovou, případně užitnou hodnotu.

Nelze se divit, jestliže Babišův Agrofert je extrémně zadlužený právě u německých bank. Rovněž nelze přehlédnou obrovský zájem, a tlak z Německa na včlenění naší armády jako kanonenfutru do Bundeswehru. Samozřejmě nikoli pro obranu před afroislámskou invazí, nebo německou kolonizací, ale pro připravovanou agresi proti Rusku, která se změní na jadernou válku v Evropě. O nákupu amerických námořních vrtulníků UH-1Y společnosti Bell, jednoznačně nevýhodném z taktického hlediska i provozních nákladů ve srovnání s typem UH-60M nemá smysl se znovu rozepisovat. Babiš si dvěma stovkami k důchodu koupil tlupu nemyslících voličů, a proto si dělá, co chce, případně co má nařízeno od Allbrightové, bez ohledu na zájmy státu a národa. V tom ho podporují ČSSD a KSČM. Takzvaná opozice svými šaškárnami nahání Babišovi další voliče. Vůbec bych se nedivil, kdyby si Minář chodil pro úkoly do Babišova velitelství v Praze na Chodově. Připomíná mi to dobu tahanic o americký radar v Brdech. Zeptal jsem se tehdy premiéra Topolánka, zda tu stupidní a komickou kampaň na podporu radaru neplatí Putin.

Minulý rok jsme slavili sté výročí naší republiky, která se po třech stech letech osvobodila z německé okupace. Píšu záměrně německé, protože Rakousko bylo vždy německá země dislokací, jazykem i zájmy. Historicky Rakousko není nic jiného, než bývalá východní marka Bavorska, která se osamostatnila. Masaryk, Štefánik, Beneš, legionáři i odbojáři, piloti z Británie, dělostřelci od Tobrúku, tankisté z ČS armádního sboru, o vězních v koncentrácích nemluvě, by se nestačili divit, jak současní domácí slouhové německých euromarxistů a sudeťáků v čele s Babišem slučují naši armádu s německou a všemožně posilují německou kolonizaci. Takzvaná opozice je v tom nadšeně podporuje a prý spolu bojují.

Babiš tvrdí, že je podnikatel, a to bez ohledu na totálně zadlužený AGROFERT, stejně jako ostudné neúspěchy s miliardovými ztrátami v zahraničí. V podstatě je pouze úspěšný pumpař dotací z EU neboli parazit na našich penězích. Euromarxistická německá EU nám nikdy nic nedala. Opravdu je někdo tak naivní (slušně řečeno) a myslí si, že by Němci dávali něco Čechům? Za tisíce let se nic takového nestalo. Z Německa přicházela vždy lež, pokrytectví, agrese, nepřátelství, ponižování a kolonizace. Všechny takzvané dotace z EU pocházejí z našich peněz, které byly buď převedeny jako stabilní dohodnuté platby do Bruselu a dalších, nebo je vydřeli cizáčtí kolonizátoři z našich lidí ve svých ve svých výrobních i obchodních firmách, ale zdanili v zahraničí.  Ani pitnou vodu už nemáme v Praze a na dalších místech svoji. A to Babiš vykřikuje, že pracuje pro to, abychom se měli lépe. V německé kolonii pod vládou sudeťáků a pangermánské šlechty. Německá východní Afrika-Česko jako splátka za dluhy AGROFERTU.

Perun vs Supacat

V dohledné době se dá očekávat soud mezi českou rodinnou firmou SVOS Přelouč a resortem obrany, který řídí Babišův ministr Metnar. Už to samo o sobě je obrovská ostuda resortu obrany, především jeho ministra, který je pravou rukou premiéra. Nehodlám se zabývat detaily sporu, mezi firmou a resortem z hlediska průběhu výběrového řízení a smlouvy na nákup terénních obrněných vozidel Perun, kdo co porušil, či neporušil atd. To ať rozhodne soud. Důležitý a zajímavý je jiný faktor. Vozidla Perun byla primárně vyvinuta firmou SVOS pro potřeby 601. skupiny speciálních sil dislokované v Prostějově. Zde bychom si mohli připomenout podivnou likvidaci podobné elitní jednotky, známé jako SOG (Special Operations Group) vojenské policie a důvody k jejímu zrušení. Oficiálně se jednalo o podivné využívání svěřených financí, včetně nákupů.

Již delší dobu nelze přehlédnout konkurenční boj mezi dodavatelem vozidla Perun a typem Gepard od společnosti Dajbych. Tento střet v zásadě nemá smysl, možná je dokonce uměle vyvolaný, protože se jedná o vozidla rozdílné technické koncepce a hmotnostní kategorie. Reálně by se armádě hodila obě. Původní smlouva ostatně předpokládala nákup pouze čtyř vozidel Perun. Základem vozidla Gepard je osvědčený terénní automobil Toyota, který by zároveň mohl systémově nahradit dosluhující víceúčelové terénní automobily UAZ i Land-Rover Defender, prakticky v plném spektru. Nicméně se potvrzuje přísloví, které říká, že když se dva perou, třetí se směje.

Původně vstřícný přístup resortu obrany k českému vozidlu Perun se změnil poté, co velitel 601. skupiny vyslal dva svoje podřízené na služební cestu do Anglie k výrobci vozidel Supacat. Je to vozidlo obdobné kategorie, jako Perun a slouží již několik let v britské a australské armádě. Cestu obou vojáků samozřejmě muselo schválit a financovat ministerstvo obrany. Zde je třeba připomenout, že vozidlo Supacat bylo prezentováno již roku 2012 v armádním výzkumném ústavu ve Vyškově za přítomnosti skupiny reprezentantů vojáků, včetně zástupců 601. skupiny. Nejednalo se o prezentaci pro veřejnost. Perun v té době neexistoval a v současné době ho lze v úzké kategorii tří typů považovat za nejlepší na světě.

Výsledek prezentace byl takový, že Supacat by se vojákům líbil, podobný typ se nikde nevyskytoval, ale vyvstaly následující námitky. Řidič a spolujezdec sedí přímo nad přední nápravou, takže absorbují veškeré účinky exploze pod předními koly. Pohonná jednotka umístěná ve středu vozidla je obtížně přístupná. V případě kolize se automaticky blokují brzdy, takže vozidlo je nepohyblivé a odblokování může být v boji časem mezi životem a smrtí. Jako největší problém se ukázal jednoznačný požadavek výrobce, aby se veškeré závady opravovaly ve výrobním závodě v Anglii. To v praxi znamená cestu z například Afghánistánu do Anglie a zpět, kvůli několika ohnutým plechům, které by dokázala opravit vojenská dílna na místě. Zde je třeba doplnit, že v internetových diskuzích britských vojáků dostal Supacat jméno pojízdná rakev, především na základě nasazení v Afghánistánu. Cena Supacatu je nejistá, ale sotva bude nižší ve srovnání s vozidlem Perun.

V porovnání se Supacatem má Perun ve své kategorii světově nejvyšší prokázanou odolnost z hlediska explozí pod a kolem vozidla. Motor nad přední nápravou je dobře přístupný a zesiluje balistickou odolnost při nastřelení zepředu. Řidič a spolujezdec sedí až za ním. Firma SVOS má přátelský přístup k uživatelům, takže jim v podstatě předává značnou část servisu a oprav. Tím výrazně klesají provozní náklady. Naopak vývojové náklady vozidla Perun, včetně testů odolnosti u renomované německé firmy stály údajně kolem 180 milionů korun. Proto je zcela na místě otázka, zda se v rámci resortu obrany nepřipravuje další podivná akvizice v rozporu v rozporu se zájmy našeho státu, zodpovědným využívání peněz z našich daní a samozřejmě i bezpečnosti vojáků. Jako vždy je na místě otázka, kdo z toho má prospěch. Především to koliduje s řečněním ministra obrany i premiéra na téma podpory českého obranného průmyslu. Babiš není a nikdy nebyl český vlastenec, on ostatně nikdy nebyl ani slovenský vlastenec, stejně jako kdysi Havel. Ani Metnar nepůsobí dojmem, že by se rval za české zájmy, například v Marákeši. Kdo zná tuto dvojku, tak se nediví.

Krátce před velkými komediálními vystoupeními euromarxistů nemohu odolat vzpomínkám. Zároveň slibuji, že v příštím článku vysvětlím slovo euromarxismus. V období takzvané sametové revoluce jsem pracoval na ÚVISu (Ústřední vědecko-informační středisko) ČSLA (Československá lidová armáda). Bylo to informační pracoviště ministerstva obrany, které vyhodnocovalo z hlediska trendů převážně legální informace z především z oborů vojenství a technologií. Připravovaly se tam informace pro ministra a vrcholové pracovníky resortu. Něco podobného, jako byl Prognostický ústav. Pokud mohu posuzovat, informační zajištění ÚVISu studijními materiály bylo lepší, než má současná AČR. Pracovníci měli každopádně lepší přehled o politické a vojenské situaci v zahraničí, než naprostá většina občanů ČSFR, včetně členů a nomenklaturních kádrů vládnoucí KSČ. Téměř všichni odborní odborníci na výše uvedeném pracovišti měli, nějaké politické „škraloupy,“ počínaje vyloučení z KSČ a dalšími hříchy za rok 1968, příbuzné v zahraničí, případně nějaký problém z práce v rozvědce. Přesto si je armáda ponechala pro jejich odborné kvality a náčelník střediska, plukovník Žáček raději obětoval generálskou hodnost při jejich obraně před kádrováckými politruky. Profesně to byla úžasná parta a škola.

Takováto sestava samozřejmě dovedla poměrně přesně vyhodnotit i politický vývoj, stejně jako pracovníci prognostického ústavu, bez ohledu na fakt, že jsme měli zakázáno vyhodnocovat informace z SSSR, samozřejmě včetně nepublikovaných a cenzurovaných. Jenže ty k nám dorazily oklikou z USA, SRN, Velké Británie, Francie a Rakouska, odkud pocházely naše hlavní informační zdroje. V Prognostickém ústavu byla situace podobná. Takže, pokud někdo v současnosti kritizuje pracovníky tehdejšího „prognosťáku,“ neví, o čem blábolí. V celé republice nebyli informovanější odborníci. Ti, kteří se dali následně na politiku, vycházeli z globálně uznávaných trendů. To, že se trendy následně změnily, a především, těmito vlastními trendy neřídili v praxi naši noví západní bratři a německá euromarxistická EU je zcela popírá, je věc druhá. Výsledky jsou vidět a ještě budou. Naopak, rozvědka se tehdy moc nepředvedla. Jejich informace jsme občas dostali k posouzení a připomínaly produkci současné BIS, která vyrábí horší ideologické slinty, než kdysi Ústav marxismu leninismu. Rozvědka nás taky nenáviděla víc, než třídního nepřítele a po listopadu 1989 se postarala o postupnou likvidaci ÚVISu. V té době se už rozvědka stávala turistickou kanceláří pro synky a dcerky komunistických nomenklaturních kádrů, stejně jako v SSSR, a těm šlo především o vlastní životní úroveň. Na nějaké politické přesvědčení a věrnost vlasti kašlali. Podobné to bylo i v diplomatickém sboru, přičemž tento trend pokračuje do současnosti. Proto říkám a opakuji, že nemáme ministerstvo zahraničních věcí, ale zahraničních zájmů, řízené slouhy cizáků a rozvědku, která je pro svoje pracovníky a spolupracovníky nebezpečná, protože je jen filiálkou zahraničních tajných služeb. Ty nemusí mít a většinou nemají zájmy shodné se zájmy našeho státu a národa. Cizáci naše lidi klidně obětují. Kam to dotáhla za 25 let a víc vojenská rozvědka, jsme viděli na ostudné aféře kolem jejího ředitele Páleníka, premiéra Nečase a jeho asistentky, která s ním údajně dřela jako kůň. Můžeme opravdu klidně spát. Na „naše“ tajné služby a diplomaty se můžeme spolehnout.

Sametová revoluce v souvislostech

Je třeba zdůraznit, že mocenský převrat, či předání moci na přelomu let 1989 a 1990 nevznikl sám od sebe a nejednalo se o nějakou náhodnou akci študáků. Rovněž se nejednalo o hrdinský boj Václava Havla a několika disidentů v neutuchající občanské válce, podporovaný miliony hrdinných antikomunistických odbojářů. Disidenty v podstatě nikdo neznal, nemluvě o faktu, že mnozí byli agenti StB a reklamu jim udělali především politruci z Rudého práva, kteří je napadli pitomými články. Z hlediska celé dostupné světové historie je třeba zdůraznit, že jednak se nic důležitého neděje samo o sobě, jednak s několika tisícovkami mládežníků by si tehdejší VB (Veřejná bezpečnost) a její pohotovostní pluky, kterými prošli pánové Ondráček i Metnar, lehce poradila. Disidenty StB běžně strkala v krizových situacích do kriminálu, nejvyšší špičky školila na utajeném pracovišti v protialkoholní léčebně (jeden už zemřel, druhý oblbuje s podporou Seznamu jako kněz z kazatelny, ačkoli byl zaručeně komunistický kádrovák, zatímco knězem není). To vše bez ohledu na fakt, že v předlistopadovém období jsme měli v celé ČSFR 23 000 zaměstnanců ministerstva vnitra a výrazně nižšíšší kriminalitu, než v současnosti, kdy vnitro disponuje více, než 40 000 zaměstnanci jen v ČR. Když se podíváme na demokratické ministry vnitra, nemůžeme se divit. Obdobné je to i v jiných resortech. Až na několik výjimek, samý nezištný a morálně pevný a vlastenecký odborník.

Vše je třeba vidět v souvislostech. Tehdejší ČSFR byla ideologicky i hospodářsky závislá na tehdejším SSSR. Některé zasloužilé kádry si bez povolení z Kremlu pomalu nezašly ani na záchod. Přitom v Kremlu spělo vše již za vlády Brežněva k ekonomické katastrofě. Stranické vedení prostatických dědků, ověšených kilogramy metálů, jak někteří úředníci z našeho ministerstva obrany, bylo myšlenkově zhruba o generaci opožděné za světovým vývojem a mělo děs z technologických revolucí. Vládly tam duševně průměrné, či omezené, vzájemně se podporující rodiny nomenklaturních kádrů, stejně jako v současné německé euromarxistické EU. Rozvrat nastal po smrti Andropova, kterého těžce zranila dcera jednoho generála, jehož poslal pro zlodějiny do kriminálu. Již v té době existovali v SSSR soudruzi, kteří měli nakradené majetky v přepočtu v miliardách dolarů, vesměs ve zlatě, platině a diamantech. Svůj majetek potřebovali legalizovat a chtěli užívat, což nebylo možné v oficiálně beztřídním státu dělníků a rolníků, kde nevalný byt a auto byly obrovským privilegiem. Letos jsem viděl dva paneláky, kde bydlel v Jekatěrinburgu soudruh Jelcin jako vysoký partajní funkcionář. Ve Francii bydlí v takových migranti z Afriky. Otázkou je, zda nový nejvyšší partajní tajemník Gorbačov byl agent cizí rozvědky již před nástupem k moci, nebo se jím stal až v průběhu výkonu funkce. Tvrzením, že byl naivní, je totéž, jako se říkalo, že by byl blbý. Jenže blbec by tak nevyrostl, jako on. Každopádně se za ním z doby vrcholového partajničení v Stavropolském kraji táhnou i nějaké mrtvoly a manželka Raisa měla svým životním stylem a kontakty ke komunismu víc, než daleko. Nepochybně byl vydíratelný a měl podporu zlodějů. Taky vám to něco připomíná?

Z uvedeného a dalšího známého vývoje vyplývá, že kdyby nedošlo k řízené likvidaci SSSR, žádná sametová revoluce by se nekonala. Hlavní zásluhu má tudíž Gorbačov a jeho parta, kteří paralyzovali komunistické strany okolních zemí, s výjimkou Číny. V rámci resortu obrany, stejně jako v celé republice se již několik let před listopadem 1989 povinně jásalo nad geniálním demokratem Míšou Gorbym a jeho perestrojkou. To, že se v SSSR nic neperestrojilo, ale především kradlo, přičemžhlavními zloději byli, stejně jako na Ukrajině komsomolské nomenklaturní kádry, je věc druhá. Díky našim politikům jsme se naštěstí neperestrojili podle Míšových not, takže jsme se z velké části vyhnuli katastrofálnímu propadu ekonomiky a ztrátě prakticky všech úspor v rozsahu, které postihly občany Ruska po rozpadu SSSR. Odborníci se shodují na tom, že Gorbačov a jeho následník Jelcin způsobili spolu s americkými poradci, zlodějskými oligarchy a dalšími vesměs progresivními komsomolci škody, které převyšovaly škody vzniklé za druhé světové války. Nelze se divit, že Rusové nedůvěřují cizákům a mnohdy ani komunistům a podporují vlasteneckého Putina.

Rovněž na ÚVISu nás zdatně oblbovali perestrojkou v rámci klanění se sovětskému vzoru. Nicméně tamní odborníci byli, na rozdíl od stranických a svazáckých aktivistů, dost skeptičtí. Už v roce 1989 říkali, že dojde k destabilizaci a rozkradení státu. V celé zemi se především aktivně řečnilo, plánovalo, ale v praxi moc neudělalo, abychom se v rámci takzvaného komunismu, tedy reálně socialismu, perestrojili na kapitalisty žijící ve vysněném nekonečném blahobytu. Pravděpodobně nejdále myslel Štrougal, ale kolem sebe měl samé brzdaře. A byl zde další problém. Bez ohledu impotentní propagandu mediálních politruků si většina občanů neuvědomovala, jaké jsou v kapitalistických zemích rozdíly v životní úrovni, nezaměstnanost a stávky, které nemohou zakrýt banány, ani levnější auta pro skoro všechny. Problém byl v tupé podřízenosti nomenklaturních kádrů rozpadajícímu se SSSR. Inteligentních politiků bylo málo, nejvíce vyčnívali Štrougal a nepříliš oblíbený Husák. Toho Češi moc nebrali, protože byl považován za slovenského nacionalistu, který zvýhodňuje Slováky. Ovšem názory znalých pamětníků na něj se dost liší a někteří s uvedeným názorem nesouhlasí. Bez ohledu na rostoucí ekonomické problémy, zpomalování růstu a pokles exportu a zisků z něj, fungoval stát setrvačností déle, nicméně stále pomaleji.

Pupkatí svazáci 40 plus, vedení předsedou ÚV SSM a dnes údajným antikomunistou Vasilem Mohoritou, si užívali koryt se soudružkami sekretářkami, plácali po zadku svazačky, zapáleně kritizovali hnusné sionisty, kteří se chtějí odstěhovat z SSSR do Izraele, ohrožují pokrokové arabské režimy a ubližují mírumilovným palestinským teroristům vedeným soudruhem Arafatem. K tomu napadali v médiích americké imperialisty a oslavovali s multikulturním nadšením černo-rudou teroristku Angelu Davisovou, jejíž účes evidentně inspiruje poslance Feriho, současnou mediální tvář a duševní oporu TOP 09. Zároveň, někteří z nich jezdili studovat na prohnilý západ za peníze pracujícího lidu, jako pozdější ministr Dlouhý. Nicméně pokud se někdo podívá na práce Oskara Krejčího, zveřejněné po listopadu 1989, uvidí klesající podporu vládnoucím elitám ze strany obyvatel. Systém byl nepochybně ekonomicky těžkopádný a potřeboval změny. Jenže ty byly možné pouze v případě odstranění většiny nomenklaturních kádrů, které se pevně držely koryt a vytvořily vzájemně se podporující síť moci a peněz, včetně silových resortů. V armádě panoval vtip na téma MUDR a MUKL, tedy muž určený k dalšímu růstu a muž určený k likvidaci. Rozdělení společnosti bylo nepřehlédnutelné, přičemž mnohdy nebylo dáno schopnostmi a kvalitou práce. Věřící a zodpovědní komunisté tvořili menšinu mezi bezcharakterními korytáři. Síť nomenklaturních kádrů se nepodařilo odstranit a nepodařilo se to dodnes, kdy jsou mnozí z nich úspěšnými antikomunisty a euromarxisty. Lidé si zároveň rychle zvykli na levné bydlení, levnou hromadnou dopravu, bezplatné zdravotnictví a školství, jistou práci a mnozí si dokázali úspěšně přivydělat cestou takzvaných melouchů a malého přikrádání. Nedokázali si představit, že by se to mohlo změnit. Kvetla korupce v malém a v oficiálním nedostatku se dalo téměř vše sehnat. Pitomá propaganda moc nezabírala, protože kopírovala sovětský vzor a dělali ji omezenci, takže si mnozí občané vysnili, jak to už bývá, že tráva u západních sousedů je zelenější a melouny větší. Svoboda projevu byla omezená, nicméně nikoli myšlení a cenzuru máme pomalu zpět bez ohledu na oficiální svobodu a lidská práva. Ta nikoho nezajímala, a stejně jako dnes by je téměř nikdo nedokázal ani vyjmenovat. Kdo z vás, vážení čtenáři a halasní kritici?

Je nepochybné, místy prokázané, že na území ČSFR působily cizí tajné služby a část vrcholových disidentů byla placena ze zahraničí. K tomu je třeba připočítat vydatnou ideologickou propagandu pomocí rozhlasu a ilegálních tiskovin, a rovněž různá cílená embarga poškozující ekonomiku ČSFR. Dále je třeba připomenout naprosto stupidní ideologický boj nomenklatury proti modernímu oblečení, účesům a hudbě, čímž popouzela především mladší generaci a vytvořila gangy veksláků, s nimiž nakonec beze studu sama spolupracovala. Proto je logické, že převrat nevznikl sám od sebe na základě nějakého průvodu studentů, vedených navíc svazáckými organizátory, čímž se chlubí právě morálně pevný soudruh Mohorita.

Armáda a takzvaný samet

Je třeba dát do značné míry za pravdu exprezidentu Klausovi, který vzpomíná na svoji politickou činnost po 17. listopadu 1989. V rámci vrcholové stranické nomenklatury panoval bez podpory z Moskvy zmatek a rozvrat. Systém se již zhroutil v tehdejší NDR (Německá demokratická republika) a v Polsku, což se odrazilo i v náladách obyvatel ČSFR. Střední kádry a řadoví členové KSČ byli bezradní, většinou i zastrašení a v naprosté většině zcela neakční. Situace v resortu obrany byla obdobná a obraz popisovaný generálem Zachariášem, velitelem západního vojenského okruhu je dosti realistický. Nikdo nevěděl, co má dělat, protože politické vedení státu selhalo. Ministr obrany Václavík byl pro tvrdý postup, ale partajní nomenklatura dostala zákaz od Gorbačova.

Schopnost nasazení vojáků základní služby, civilistů oblečených na dva, případně rok do uniformy, a to proti vlastním občanům byla nejistá. Z tohoto hlediska chyběla vojenská policie, či polní četnictvo, které by potlačilo případné vzpoury. I děti vojáků z povolání byly mezi studenty. Opět to byl výsledek dlouhodobé ideologické pitomosti politruků, kteří se oháněli chimérou uvědomělé vojenské kázně socialistického obránce vlasti. Proti útoku zahraničního nepřítele to snad fungovat mohlo, ale v případě nasazení vojáků proti vlastním občanům, sotva. Nelze vyloučit, že by výsledkem byla občanské válka za účasti armády, VB, Lidových milicí a kontingentu sovětské armády. Téměř každý s každým. Něco jako nedávno v Sýrii. Kdo by byl vítězem a osvoboditelem?

Z uvedeného důvody byla zamítnuta iniciativa jak generála a ministra Václavíka, tak plukovníka Zbytka. Ten na rozdíl od mnohých jiných nepřevrátil kabát, což ho ctí. Zato si později pořídil euromarxistickou partu BOS, ovládanou bývalými politiky a pevně usazenou mezi půlkami současného premiéra nového spasitele a nástupce prvního euromarxistického spasitele Havla, dodaného z USA. Lidové milice se bez řádného velení a logistického zajištění doslova rozsypaly, přičemž stihly zlikvidovat seznamy svých příslušníků. Nasadit je proti studentům, kteří pocházeli většinou ze stranických rodin, včetně milicionářských, nebyl dobrý nápad. Stát nebyl zdaleka tak efektivně totalitně organizovaný, jak si dnes mnozí představují a jak bájí euromarxistická propaganda, hrající si na antikomunistickou. Vše nakonec zůstalo na VB (veřejná bezpečnost-oficiální označení uniformované policie) a jejích pohotovostních plucích. Přitom velení VB bylo ve stejném rozkladu jako politická reprezentace a každý se bál vydat rozkaz. Akce Zásah neprošla a údajná připravenost dělníků, rolníků a pracující inteligence ubránit socialismus se ukázala chimérou. Pracujícím za několik desítek let jaksi došlo, že v zemi nevládne dělnická třída, ale stranická nomenklatura KSČ, ČS strany lidové, ČS strany socialistické, Strany slovenskej obrody a Strany slobody. Ministr vnitra Obzina nařídil, že ve svazcích agentů StB nesměli být evidováni kromě známých agentů zahraničních KGB, GRU, Stasi a polské rozvědky rovněž vedoucí funkcionáři výše uvedených politických stran, soudci, prokurátoři a také kádrováci, jako například soudruh Tomáš Halík. Hlavními likvidátory socialismu nebyli disidenti a studenti, ale socialistická nomenklatura. To správně poznal už Stalin a stálo ho to život.

Ve srovnání se současnými elitami byly československé nomenklaturní kádry úplní chudáci, nicméně i tak jejich privilegia a místy i odborná neschopnost, místy i arogance, především mladších soudruhů, popouzely většinu občanů. Ještě před listopadem 1989 se k nám dostal utajovaný dokument. V něm bylo uvedeno, že pouze menšina vedoucích stranických kádrů je schopna porozumět směrnicím z ÚVKSČ a realizovat je, další část je schopna jim porozumět, ale není schopna je realizovat a značná část není schopna jim ani porozumět. Většině občanů v listopadu 1989 nešlo o restauraci kapitalismu, ale jakýsi modernizovaný socialismus, který by udržel všemožné jistoty a výhody, ale zvýšil životní úroveň. Jenže žádný kočkopes neexistuje. Mnozí si později mysleli, že jim to přinese německá EU. Stejná chiméra jako uvědomělá vojenská kázeň. Ideologicky řízené státy nikdy neuspěly.

Když jsem se náhodou připletl 17. listopadu večer do demonstrace, stačil jsem rychleji vytáhnout služební průkaz a zmizet, než jsem nějakou chytil takzvaným dubčekem, jak se od roku 1969 říkalo dlouhým obuškům.  Druhý den jsem vyvolal na ÚVISu zděšení svazácké a stranické organizace svým popisem událostí. Nikdo nevěděl, co má dělat. V rámci VKr (vojenská kontrarozvědka) byla situace podobná. Všichni čekali na rozkazy a plnili je. Konec konců, tak to má u armády být. Jen několik nadšenců se pokoušelo o fanatické akce. Jeden z vyšších funkcionářů mne dokonce tlačil do akce v civilu pro StB. To jsem odmítl, nehodlal jsem mimo armádu a dělat nějakého dalšího studenta Šmída (agent StB Zifčák). Další práci pro VKr jsem odmítl, což mi někteří neodpustili dodnes. Někteří soudruzi se zcela vážně začali připravovat k založení ilegální odbojové stranické organizace. Jaksi nepochopili, že komunistickou stranu už potopilo bez ohledu na členskou základnu vlastní vedení tupě závislé na cizím sovětském zájmu a vlastních korytech a akčně zcela impotentní. Nedávno jsem je objevil v ODS jako živý doklad pravdivosti dávného výroku prezidenta Zemana. Ten konstatoval, že chytří komunisti šli s Klausem a ti blbí zůstali na něho. Při pohledu na současnou ČSSD komentáře netřeba. Havla podpořili při volbě prezidenta právě komunisté a celý další vývoj nastartoval premiér komunistický soudruh premiér Čalfa. Po třiceti letech nelze přehlédnout obdobné ideologické a ekonomické vztahy a akční impotenci současných českých elit ve vztahu ke koloniální euromarxistické německé EU, obzvláště z hlediska obecného rozvratu společnosti, nastupující krize, ohrožení afroislámskou invazí a jadernou válkou. Hodnocení následujícího vývoje lze označit za téma vhodné na jiný článek.

Nedávno se objevila informace, že se chystá natáčení filmu o bratřích Mašínech. Toto téma dlouhodobě rozděluje českou společnost a je dokladem nevalné morální úrovně reprezentantů české politické scény a mnohých médií. Výroba hrdinů na ideologickou objednávku nepřinesla nikdy nic dobrého.

Příběh skupiny bratří Mašínů je poměrně známý. V krátkosti lze uvést, že jejich otec, plukovník Josef Mašín byl hrdinou československého, především vojenského odboje proti německým okupantům. Byl jedním za slavné trojice důstojníků, známých jako Tři králové. Všichni položili život za vlast a nepopírala to ani komunistická propaganda po únoru 1948.

Jeho synové Ctirad a Josef nebyli po únoru 1948 nijak pronásledováni, měli možnost studovat a jeden z nich dokonce absolvovat speciální branný kurz v Českém svazu mládeže. Politický vývoj v Československu byl odrazem boje o globální moc v Evropě, mezi USA a SSSR. Můžeme si připomenout operaci známou jako Berlínský most, stejně jako hospodářské sankce, které uvalily USA, Kanada a další země na Československo již v roce 1946. V Československu pracovní tábory a urnové doly, které byly horší, než ten euromarxisticky a lidovecky mediálně vykřičený v Letech, věznice s mučírnami, ale rovněž agenti amerických a západo-německé tajné služby, přicházející jako špióni, vrazi, teroristé a organizátoři domácího odporu proti (ať se to komu líbí, či nikoli, podle tehdejších zákonů) legální vládě. Vraždy na obou stranách. Hybridní válka, jako když vyšije. Není úplně jasné, proč se Mašínové rozhodli bojovat proti režimu, bez ohledu na jejich pozdější propagandistická vyjádření v médiích.

Faktem je, že vytvořili pětičlennou skupinu, kde figurovali dále Milan Paumer, Zbyněk Janota a Václav Švéda. Politickou situaci v zemi nijak neovlivnili. Naloupených peněz si údajně především užívali. Tvrzení, že je potřebovali na zbraně, je mírně přehnané. V pohraničí bylo zbraní všude plno. Daly se sehnat ještě v sedmdesátých letech a mezi lidmi jich bylo hodně. Svojí násilnou činností spíš nahráli režimní propagandě. Zavraždili dva policisty Kašičku a Honzátka a pokladníka Rošického. Prvního omráčili úderem železné tyče a poté zastřelili, což se dá kvalifikovat jako vražda, nikoli ozbrojený boj. Druhého přepadli s využitím podvodu, svázali, omámili chloroformem a podřízli. To se dá rovněž kvalifikovat jako vražda, nikoli ozbrojený boj. Něčeho takového se nedopouštěli běžně ani ozbrojenci nacistické třetí říše. Pouze nejhorší zrůdy v Evropě, většinou muslimové a jim podobní náboženští fanatici podřezávali bezmocné zajatce. Náboženství bylo, dříve stejně jako v současnosti, využíváno jako zástěrka nízkých zločinů, páchaných nízkými charaktery. Byli to za druhé světové války katoličtí Ustašovci v Chorvatsku, příslušníci nacistických muslimských divizí v Bosně a Kosovu a ukrajinští Banderovci, především na území Polska. V novějším provedení jsme mohli taková zvěrstva, jako podřezávání zajatců i civilistů vidět pouze u islámských teroristů, v Evropě především příslušníků kosovské UCK, která dnes vládne z milosti EU a NATO v Kosovu za (naše) peníze EU, u čečenských teroristů a dále u příslušníků takzvaného islámského státu v Sýrii. Bratři Mašínové se tak vražděním bezbranných zajatců zařadili do opravdu vynikající společnosti na vysoké civilizační úrovni. V případě pokladníka Rošického se jednalo o jasnou loupežnou vraždu s cílem ukrást peníze. V kterékoli zemi Evropy by za ni v té době dostali trest smrti, v některých státech USA dodnes. Nikoli politickými řečmi, ale zločiny se Mašínové vyřadili z civilizované společnosti, o vojácích a bojovnících za svobodu ani nemluvě.

Svoji činnost zdůvodňovali Mašínové bojem proti vládnoucímu komunistickému režimu. Ten byl v padesátých letech místy opravdu brutální, nicméně značná část obyvatel ho podporovala. Nebyl tady žádný všelidový odboj vedený Václavem Havlem, či lektorem VUMLu Tomášem Halíkem. Jinak by se režim pravděpodobně neudržel, přestože vznikl vlastně legální cestou. Komunisté zvítězili ve volbách roku 1946 a doplnění vlády v únoru 1948 bylo v souladu s platnými zákony. Nicméně bojem za lepší zítřky a proti zločinnému režimu lze zdůvodnit cokoli a oháněl a ohání se jím kdekdo, Mašínové, Hitler, Pol Pot i Bin Ládin. Soudruh Stalin v počátcích svojí politické kariéry rovněž vylupoval se soudruhy banky a zároveň vedl nevěstinec v boji proti údajně zločinnému carskému režimu a kamarádil se s budoucím polským diktátorem Pilsudským, levicovým revolucionářem. Milion chvilek pro demokracii nikoho naštěstí nenapadlo. Mašínové tedy měli mnoho vzorů, konec konců, boj proti tyranii vzpomíná i ústava USA. Nicméně není známo, že by Stalin podřezával zajatce, na rozdíl od Mašínů.

Mašínové zdůvodňovali později svoje vraždy tím, že jejich oběti byli komunisti. V případě pokladníka Rošického se jedná o lež. Kašička byl lidovec, který musel vstoupit do KSČ, aby si udržel práci u policie (SNB) a jako politicky nepříliš spolehlivého jej sledovala StB. Pokud se na tento problém podíváme ze širšího spektra, nemůžeme přehlédnout, že mnozí politici, intelektuálové a umělci, kteří nadšeně oslavují bratry Mašíny a neméně nadšeně se ohánějí morálkou, stojí na nejistých základech a krátké paměti. Někteří byli v násilných padesátých letech nadšenými komunisty. Přitom veřejně schvalovali popravy a teror proti opozici, kterou byli právě Mašínové. V případě mladších politiků, horujících pro hrdinství Mašínů a odstraňujících zároveň sochy sovětských osvoboditelů, jsou mnozí dětmi předlistopadových komunistických, kolaborujících lidoveckých, či socialistických nomenklaturních kádrů, postavených výše, než nějaký strážmistr Honzátko. Za jinými se naopak táhne rodinná kolaborace s nacisty, například za Otto Kolarem (původně Otto Kolář), stíhaným po válce jako zrádce a nacistický zločinec. Měli bychom tedy takové politiky a rodinné příslušníky současné české antikomunistické nomenklatury beztrestně podříznout? Obzvláště v současné EU, která porušuje vlastní zákony a díky svému zkorumpovanému euromarxistickému a multikulturnímu vedení začíná stále více podobat vysněnému trockistickému ráji nejagresivnějších bolševiků, kteří nakonec viděli budoucnost západo-evropského komunismu v islámu, milovaném i nacisty?

Jestliže pro antikomunistu je morální podříznout komunistu, proč by to nemělo platit naopak? Jestliže je morální povstat proti utlačovatelskému režimu, proč nepovstat proti německé EU, která si z naší země udělala kolonii, kterou nestydatě vysává? Proč se nechovat jako primitivní muslimský terorista v islámském státu, jestliže se v naší zemi za podříznutí bezbranného zajatce udělují vyznamenání, vyvěšují se vlajky státu, kde se nevolníkům za trest řezaly ruce, nohy a vypichovaly oči? Myšlení evropských demokratických politiků začíná připomínat tupý temný středověk, kdy si křesťané rozbíjeli hlavy a upalovali se za to, že různým způsobem uctívali stejného boha a Krista. Oslavy vrahů, urážky osvoboditelů. Asi to bude ta unikátní a speciální česká morální politika, spojená s evropskými hodnotami, kterou nám předvádějí v praxi reprezentanti a slouhové německé EU, pánové Hřib, Kolář, Janda, Minář a jejich přátelé z takzvané opozice.