2024-07-22 – Studio Kalich – Monitor, procházka zprávami, informacemi a názory. Kdo přijde po Bidenovi? A zajímá to někoho? Autentické video zachytilo profesionálního snipera na vrcholu vodárenské věže. Rusko by mohlo zpochybnit historickou vzdušnou nadvládu NATO. Polsko není pro USA spojencem, ale pouze součástí systému APS-22. Zkažená, zkorumpovaná blbka Ursula rozbíjí EU lépe než legie Ruskem vycvičených sabotérů. Nová Evropská unie? Jednotná strana NATO a úsporných opatření. USA děkují. Maďarský ministr zahraničí poslal komisaře EU pro zahraniční záležitosti Josepa Borrela na dětské pískoviště. Nemíníme být vašimi rukojmími, zastavíme dodávky nafty ze Slovenska na Ukrajinu! Putin oznámil plošné zavedení digitálního rublu. Syrští bratři se pokusili podřezat učitele ve středisku pro výuku dospělých. Vakcína proti ptačí chřipce pro lidi byla schválena bez klinických studií. Polsko se připravuje na válku s Ruskem. Oděsa zvedá hlavu. Mnichov 1972. Férové olympijské zápolení. Klimaaktivisté všech zemí, vyližte si prdel! Pražský soud rozeslal obžalobu v kauze Dozimetr. Kdo seje vítr…
2023-10-31 – Studio Kalich – Co se nevešlo do včerejšího Monitoru. Solidarita Indie s Izraelem je neudržitelná. Sionistický think-tank zveřejnil plán palestinské genocidy. Je rozdíl v zabíjení civilistů? To řešil už norimberský soud. Závod Izraele a Ukrajiny o americkou munici. Verdikt pro Ukrajinu je zcela jasný. EU si plní sen o superstátu, kde nebudete mít právo na nic, než přežívat a makat. Jak na nízké preference? Pane prezidente, raději nečtěte. Za Váš projev pětka.
Vladimír Franta – Přeřekl se na ČT24 Ondřej Kundra? Proč dle něj chtěl Hamáček po RF 100 milionů Sputniků?
Ondřej Kundra z Respektu na ČT24 uvažoval nad tím, zda vicepremiér Hamáček nechtěl ututlat Vrbětice výměnou za 100 milionů dávek vakcíny Sputnik. Kundra se možná přeřekl, možná se nepřeřekl. Hamáčkova role mohla být vlastně ještě zajímavější, tedy kdyby se Kundra nepřeřekl. Aneb kde začíná a končí fantazie novinářů?
4. 5. v pořadu Studio 24 se zajímavě „přeřekl“ novinář z Respektu Ondřej Kundra (nebo to není přeřeknutí?), který zauvažoval, zda Jan Hamáček nejel do Moskvy ututlat explozi v muničáku výměnou za 100 000 000 dávek vakcíny Sputnik. Fakticky by to znamenalo, že by se každý obyvatel ČR mohl nechat dvousložkovou vakcínou opíchat pětkrát, nebo že by tyto vakcíny nebyly jen pro ČR… Otázka na předsedu Asociace nezávislých médií: Novináři a čísla, a přesnost? Na FB (viz 5. 5. 2021 v 15:14) Jiří Ovčáček začal psát příspěvky, že máme přestat věřit médiím, protože neustále lžou: „Lžou ráno, lžou dopoledne, lžou odpoledne, lžou večer.” Sputnik se obrátil za komentářem na bývalého policejního prezidenta a nynějšího předsedu Asociace nezávislých médií Stanislava Novotného.
Novotný: Ona kundrovština není zrovna devíza, jíž by se měla mainstreamová média chlubit. Klesli jsme tak hluboko, že média zaměstnávají především slabé osobnosti bez adekvátní sebereflexe. Oné sebereflexe nejsou tak, pánové a dámy od pera i mikrofonu, začasté schopni nejen z objektivních, ale i subjektivních důvodů. Pak tu jsou lidé typu Ondřeje Kundry. Ti jsou schopni, a to právě z tribuny dezinformačního média jako je Respekt, označovat jiné za dezinformátory. Kundra přitom, minimálně od doby hysterie kolem nepotvrzených ricinových travičů, předvádí mimořádný druh infantilní neprofesionality. Patří však do kasty vyvolených, protože je ochoten hrát cizí hry a je schopen propagovat nesmysly, které se skrývají pod heslem tzv. „liberální demokracie“. Díky tomu má takřečené krytí…
Jakýmsi kontrapunktem ke Kundrovi je rétorika tiskového mluvčího na Hradě. Jiří Ovčáček ve svých příspěvcích na FB tuhle znovu napsal, že národ nemá věřit médiím, že ta lhala včera, lžou dnes, lžou neustále. Co nám tedy zbývá v České republice? Na jednu stranu ona sugestivní informace o 100 milionech Sputnicích pro Hamáčka, na druhou stranu varování, že všichni žurnalisti práší, proto pozor na ně. Co si má počít normální občan?
Stát i společnost se za poslední roky přeformátovaly, a i média přestala hrát svou původní roli. Kdysi se snažila být hlídacími ohaři politiky. A dnes? Média politiku vytvářejí. Snaží se politice doslova vládnout. Výsledkem je to, že vyděšení politici mají strach. Bojí se, že upadnou v mediální nemilost, viz právě probíhající hon na Hamáčka: tato věc je velmi ilustrativní.
Vraťme se ke Kundrovi. Ten si svou moc vlastně vychutnává a zjevně se nezdržuje nějakou objektivní pravdou. Fabuluje si, co mu slina na jazyk přinese a stejně tak činí Janek Kroupa ze Seznamu.cz vůči českému vicepremiérovi. Kdybychom viděli ty „tajné důkazy“, nenamítali bychom nic. Ale takhle? Někdo se přece už ozvat musí. Proč? Protože se vracíme zpět do padesátých let. Zažíváme prázdná obvinění, vylhaná a vycucaná z prstu, namířená proti komukoli. Oběti pak již zastání nenaleznou. Novodobí mediální svazáci opět ničí lidem životy, hrají si s osudem rodin i národa.
Vidíte sami, že oponenti jsou dnes neférově a neseriózně dáváni do klatby, na všelijaké listiny nepohodlných. Morální ani trestní odpovědnost pro inkvizitory veškerá žádná. Kundra a další diktují obvyklým pilířům státu, tedy moci zákonodárné, výkonné i soudní, pokleslá kritéria. Nyní ukazují prstem a vytvářejí štvavou atmosféru. Připravují půdu pro diktaturu a novodobé otrokářství. Média už nejsou sedmou velmocí s kontrolní funkcí… Český mainstream slouží nadnárodní moci, která devastuje národní státy. V cizích rukách je bohužel i internet, který destruktivní moc médií násobí. Současná mediosféra je proti běžnému českému člověku silou nepřátelskou, zde bych souhlasil s Jiřím Ovčáčkem.
Ve V+W písničce Proti proudu se zpívá o tom, „až nás půjdou milióny“. Vladimir Majakovskij má poému nazvanou 150 000 000… I Kundrovo číslo je „revoluční“… Voskovec s Werichem museli před válkou emigrovat do ciziny a odtamtud satiricky parodovali evropského kaprála s knírkem, který v Evropě všecky přitlačil ke zdi… Hrozí teď některým médiím v Česku, že budou muset zvolit exil? ČT24 se pustilo do Sputniku, a dokonce do ruských médií vůbec, že prý navíc dezinformují vlastní (ruské) občany pomocí českých respondentů a redaktorů…
Český stát se asi bojí svých vlastních občanů, proto ten refrén o dezinformačních médiích… Mediální tlak je veliký, současná propaganda mainstreamu si s goebbelsovskou nezadá. Na rozdíl od Jiřího Ovčáčka, najdou se u nás občané, kteří hlavnímu proudu skočí na manipulace i s navijákem, kteří přitakají myšlence, že některá média se z ČR dost možná budou muset klidit pryč. Osobně si myslím, že není daleko doba, kdy vybraní novináři budou pronásledováni státní mocí.
Ondřej Kundra přemrštil oněch 100 milionů. Vzpomněl jsem si na americkou náboženskou aktivistku Wendy Wrightovou, kterou interviewoval známý vědec Richard Dawkins. Wrightová zaútočila tvrzením, že komunismus v jedné dekádě zabil 100 milionů lidí. Spočítal jsem si, že kdyby měli zavraždit každou minutu jednoho člověka, takováto jatka by trvala 190 let, z tohoto důvodu se nezdá pravděpodobné, co Wrightová tvrdí. Wrightová si přisadila, že oněch 100 milionů předčí všechny vraždy za předešlá století… Máme dnes vůbec šanci se z takových výmyslů vymotat?
Dokud se nesáhne lidem radikálně na jejich živobytí, budou proti nesmyslům a manipulacím vystupovat pouze charakterově silní a rozumem nadaní jedinci. Jsem tedy pesimistou, co se týká blízké budoucnosti. Co je povzbuzující: diktátoři minulosti se často přepočítali. Jejich konec je ale vždy vykoupen hromadami mrtvých. Stojí nepředstavitelné lidské utrpení.
Wrightová čerpá určitě z Černé knihy komunismu, již sepsal Stéphane Courtois. Za svá čísla v knize už byl věcně kritizován. Samozřejmě, že v SSSR, v Číně i u nás v padesátých letech se děly příšerné věci. Ale i kritiku odmítnuté minulosti musí doprovázet seriózní argumentace. Jestliže se někdo snaží podepřít svůj názor vymyšleným číslem, pak to je špatně. Odhalení nahrává nostalgikům, kteří pak tvrdí, že v minulosti bylo jen „dobře“. A nekritičtí kritici se utvrzují v tom, že diskutovaná minulost je pouze jedním velkým temnem. Obě varianty fatálně zjednodušují…
Dnešní aktivisté i novináři mají k objektivnímu pohledu často na hony daleko. Nedivme se, když bez rozmyslu používají jakýkoli zdroj, který se zdá být dobrým zdůvodněním jejich pocitové pravdy. Zachránit nás může jen selský rozum jednoho každého z nás.
Západní média zajímavě komolila jméno Česka po vítězství zlatých hochů v Naganu. Jindy jsem zaznamenal zaměnění České republiky s Čečenskem. Na CNN Live se záměny dle všeho dopustil bývalý agent CIA. Proslulá tisková mluvčí Bílého domu Jane Psakiová svého času ukázala na „vysoké“ standardy svého úřadu. Mluvčí vysvětlila: „Jak víte, plyn se dopravuje potrubím přes Ukrajinu z Evropy do Ruska…“ V tomto případě se mluvčí stihla opravit. Nikoli však novinář Kundra. Vzpomenul jste aféru, již rozdmýchal loni (aféra s ricinem), ukázala se být fejkem… Jak dnes vlastně jednat se Západem, kterému tyto lapsy asi moc nevadí?
Kdysi papež Julián říkal, že by lidé byli zděšeni, kdyby tušili, z jak mizerných informací vycházejí mocní, kteří vládnou světu… Rezonance nevědomostí dnes zřejmě kulminuje. Běhá z toho mráz po zádech.
Média vždy trpěla určitou mírou povrchnosti, nepřesnosti a chybovosti. To je dáno tlakem jejich vlastníků na rychlost a ekonomičnost. Důraz je kladen spíše na kvantitu než kvalitu, ale dnes je situace opravdu alarmující. Média totiž získala takovou moc ve veřejném životě, že bohorovně mávají nad úrovní svých výstupů rukou. Dobře je to patrné na stále se minimalizující věcné i gramatické korektuře. Média také často opakují stejné chyby z vybraných a často manipulativních světových agentur, které jsou považovány za kriteriální, i když už byly mnohokrát nachytány na švestkách. Jejich informace se nejenom neověřují, ale často se jejich smysl posouvá i nedokonalým překladem, který je klidně opsán z jednoho zdroje. Navíc za hlavní informační zdroj dnes všechna média považují internet, který se jenom hemží hloupostmi, lží a zlými úmysly. Pro odfiltrování je nutné vzdělání a trénovaná mysl.
Ještě bych dodal, že média často plní propagandistickou roli, účastní se zpravodajských her a proměňují se ve vlivové agentury. Vyhovují jim tudíž spíše netalentovaní a fakticky nepříliš vzdělaní lidé, popř. lidé s nepříliš cenným charakterem. Navíc při vyhýbání se nepříjemným pravdám upřednostňují publikování banalit či nenáročné zábavy a pro ten účel jsou opět přemýšliví a inteligentní novináři na překážku.
Co se Kundry týká, právě na něm je krásně vidět, jaký typ lidí je vybírán pro boj proti českým národním zájmům. Činí mu problém i jednoduché počty. Jím prezentované informace vyvolávají škody velkého rozsahu, vzpomeňme ještě jednou na ricinovou aféru… I s internetem je dnes třeba pracovat velmi obezřetně. Značně neuspokojivá je výuka historie na našich školách. Máme co do činění s tím, co tu bylo před rokem 1989. Výuka se silně ideologizuje, kdy nehodící se prostě škrtne. Ondřej Kundra snad škrtne sto a nechá tam jen milion, o němž spekulují ostatní jeho kolegové. Nota bene – 100 000 000 vakcín nám do EU nedodala ani Astra Zeneca, ačkoli něco takového původně slibovala…
Děkujeme za vyčerpávající vhled do problematiky.
Martin Koller – Rasový virus
Nedávno se na Seznamu, internetové hlásné rotubě Sorodsovy propagandy objevil objevný článek. Obsahem je snaha o vysvětlení podivuhodné situace v Africe. Mnozí Evropané očekávali, že virus bude kosit především obyvatelstvo přelidněné a primitivní Afriky s nevalnou úrovní hygieny a zdravotní péče ve většině zemí. Realitou jee pravý opak. Černoši se zdají být téměř imunní. Africké vlády údajně přijaly tvrdá opatření a starší černoši bydlí někde mimo města, všude je vedro a převažuje mladá populace. Vypadá to hezky, nicméně je na hony vzdálená. Tamní vlády jsou schopné prosadit nějaká tvrdá opatření pouze v bohatších částech hlavních, případně provinčních měst. Rozhodně nikoli v přelidněných rozlehlých slumech těchto měst, obývaných chudinou, kde žije většina obyvatel. Naopak, vesničtí šviháci sotva vyrážejí na lov gazel, či opic do buše vyzbrojeni rouškami, nanejvýš bederními.
V článku se operuje tím, že průměrný věk v černé Africe je 19 let a mladí jsou vůči COVIDu více imunní. Jenže civilizovaní a vzdělaní černoši, kteří tvoří v tamním regionu menšinu, už nemají početné rodiny a dodržují vládní nařízení. Jejich věkový průměr roste. Přemnožená černá mládež je realitou slumů a vesnic. Tam eliminuje pozitivní vliv nízkého věku katastrofální úroveň hygieny, kmenový způsob stádního života, případně islámská ideologie a nevázaná sexuální promiskuita. Členové rodiny, bez ohledu na věk bydlí mnohdy v jedné boudě, nebo chatrči, na venkově i několik rodin v jednom domě.
Jako další důvod černošské imunity je uváděn fakt, že v Africe je horko, zatímco COVID miluje zimu a chlad. Z tohoto hlediska je ovšem zvláštní, že brutálně zasazenou zemí je například Izrael, kde bývá pořádné vedro. Na druhé straně, řada odborníků uvádí, že virus nevydrží vysoké teploty. Takže ani teplem to nebude. Zdivočelý nadháněč vakcinace a profesionální plašan Flégr kdesi psal o pouhých 27 stupních.
Přelidnění planety je nepopiratelným faktem, především v afroislámské oblasti. Jednalo se o tom již roku 1965 na setkání takzvaného Římského klubu v Itálii. Povyprávět by o tom mohl pan Robejšek, člen uvedeného klubu, později vůdce neúspěšné strany Realisté, jejíž název si „originálně“ vypůjčil od prezidenta Masaryka. Měl si od něj vypůjčit také schopné vedení partaje.
Na globální depopulaci evidentně nestačí ani války. Virus HIV selhal v Africe, kde stále raketově přibývá obyvatel, stejně jako v islámských zemích. V mnoha případech za dvacet až třicet let na dvojnásobek. V celé afroislámské oblasti jsou však COVIDem postiženy především dva státy, a to s početnou bělošskou populací, konkrétně Izrael a Jihoafrická republika. V ostatním většinovém zbytku světa, je nejvýrazněji je postižena euroasijská oblast obývaná bělochy, evropskými a asijskými, od Portugalska po Japonsko, především v severnější části a na dálném východě. Postižen je rovněž americký kontinent, kde převažují bílí obyvatelé původem z Evropy a Asie. Zde je třeba si připomenout, že Indiáni pocházejí z Asie a občané latinskoamerických zemí jsou z velké části míšenci evropských bělochů a indiánů.
Na základě výše uvedených informací se nelze vyloučit teorii, byť možná konspirační, že COVID je uměle vytvořený rasový depopulační virus, zaměření k likvidaci, či spíše k výrazné globální redukci počtů evropských a asijských bělochů. Zde je třeba rovněž připomenout, že současní evropští běloši přišli z Asie. Stalinův výrok: „všichni jsme Asiati,“ který pronesl kdysi k japonskému velvyslanci je plně realistický. O rasově selektivně působícím viru se mezi odborníky mluví už minimálně deset let. Z autorství byly v neoficiálních sdělovacích prostředcích obviňovány USA a Čína, přičemž cílem měla být vzájemná likvidace obyvatel touto biologickou zbraní.
Nelze se proto zbavit dojmu, že COVID společně s vakcinací Pfizerem (COMIRNATY 500) může být správnou cestou, či jednou z efektivních cest k depopulaci evropské části bílé euroasijské rasy, která vytvořila současnou světovou civilizaci a pokrok. Běloši jsou svojí vysokou kognitivní kompetencí, demokratickou praxí a historickými zkušenostmi nejvíce nebezpeční těm, kteří si chtějí, jako nová šlechta feudálního typu a s novou prolhanou pseudolevicovou ideologií rasového multikulturalismu, zakonzervovat současnou finanční vládu nad světem. Nejlépe jako věčnou rentu z nesplatitelných půjček poskytnutých na záchranu ekonomik postižených právě COVIDem. Zde nelze přehlédnout, že COVIDovou hospodářskou krizí a půjčkami jsou postiženy především EU, Asie a americký kontinent.
Rusko a Čína si naštěstí pro sebe, vyvinuly vlastní vakcíny, takže budou pravděpodobně cílem dalšího depopulačního tahu, vojenské agrese realizované buď afroislámskými hordami z nového islámského státu Turecka a dalších podobných zemí, nebo jadernou válkou vyvolanou inscenovaným střetem na hranicích. Zde si můžeme připomenout vysílačku v Gliwicích, americký torpédoborec Maddox u pobřeží Vietnamu, letadlo sestřelené nad Ukrajinou, ricinové a novičokové komedie. Rusko a Čína však mají vlastenecké politické vůdce a reprezentaci schopné a odhodlané hájit zájmy svých zemí a občanů. Navíc se pod rostoucím tlakem připravily na obranu, a to jak z ekonomického, tak vojenského hlediska. Přesný opak ubohého a slouhovského vedení německé EU i jednotlivých členských zemí.
Výjimku tvoří v současné EU především Viktor Orbán v Maďarsku, který odmítl afroislámský multikulturalismus i vakcinaci Pfizerem, které diktují eurokomisaři. Z hlediska vakcíny byl nakonec donucen odmítnout Sputnik a dovézt Pfizer pod průhlednou záminkou, že výroba Sputniku V nestačí pokrýt potřebu. Přitom Rusko nabídlo technologii výroby komukoliv, kdo bude mít zájem. Maďarsko přitom vyvinulo vlastní vakcínu a uvažuje, či uvažovalo rovněž o vakcíně z Číny. Realističtější je druhé zdůvodnění, že použití nechválené vakcíny je v rozporu s pravidly EU. To znamená v rozporu s výrobci BioNtech-Pfizer a finančními zájmy skupin ovládajících EU, které jsou v německém eurokoncentráku rozhodující. V médiích se objevily informace o možnosti vakcinace našeho obyvatelstva produktem společnosti ASTRA-Zeneca, který byl vyvíjen klasickou technologií. Stejná společnost spolupracovala na vývoji ruské vakcíny Sputnik V. Nicméně, stále je zde maximální mediální tlak na očkování takzvané rizikové skupiny, především obtížných důchodců Pfizerem, přestože je nevhodný pro kardiaky, diabetiky, alergiky a osoby s onkologickými onemocněními.
Snížení počtu obyvatel především EU a jejich kognitivní kompetence omezí pravděpodobnost vzpoury a zároveň navěky znemožní zaplacení obrovských půjček. Do tohoto konceptu samozřejmě spadá islamizace a afrikanizace Evropy, dlohodobý propad úrovně školství, rozbíjení a likvidace bílé rodiny a všemožné další cesty snižování počtu bílých dětí, především s cílem snížení kognitivní kompetence rasy a národa. Z hlediska vakcinace Pfizerem, nelze podle některých informací na internetu vyloučit dlouhodobý dopad na plodnost bělochů. V příbalovém letáku se výslovně uvádí, že se nemá aplikovat, mimo jiné, těhotným ženám. Všichni, kteří se dobrovolně, nebo z donucení nechají očkovat vakcínou Pfizer (COMIRNATY 500), a to ve stádiu nedokončeného prověřování zdravotních dopadů, přičemž se u nich splní předpoklad o snížení plodnosti, mohou očekávat z Bruselu multikulturní nabídku. Adoptujte si černocha. Možná na to dostanou i dotaci.
Martin Koller – Živá iluze 21. století
Psát tento článek mi připadá opravdu lehké. Ani pro účastníky milionů chvilek pro podporu dvojky intimních přátel Mináře a Halíka není třeba obtížného a pochopitelného vysvětlování. Na Seznamu se objevil článek, na téma, že potravinová soběstačnost je iluze. Nezbývá, než konstatovat, že před více, než třiceti lety dokázala „zločinná“ komunistická vláda zajistit téměř zcela to, co v roce 2020 prezentují na Seznamu jako iluzi. Tehdejšímu SSSR nepatřilo na našem území nic jiného, než jejich zastupitelský úřad. Ani jiným cizincům u nás nic nepatřilo. Přesto jsme dokázali vlastními silami českého a slovenského národa, zhmotnit iluzi.
Každopádně, to co je dnes iluzí, bylo tehdy realitou. Jednou z podmínek bezpečnosti státu je potravinová soběstačnost. Jen bych připomněl, že dalšími jsou energetická a zbrojní soběstačnost a v souvislosti se současností, zcela evidentně i zdravotnická. Vzhledem k tomu, že v zemích RVHP a Varšavské smlouvy se vyrábělo prakticky úplné spektrum léků a plošně očkovalo, následně naštěstí systematicky pokračovalo, je vývoj coronaviru méně drtivý, než na slavném západě, který je naším vzorem. Jen v Rusku dokázali Gorbačov a Jelcin úspěšně poničit i zdravotnictví, o rozkradené Ukrajině nemluvě. Komické je, že Kuba má z hlediska potřeb občanů nejvyspělejší zdravotnictví na americkém kontinentu. Ostatně, stačí se podívat na rozdíl, mezi bývalým východním a západním Německem. Nebo mezi Francovým demokratickým Španělskem a Portugalskem, které plošně očkovalo. Soběstačnost nemusí být absolutní, ale co možno maximální. Dává práci lidem a peníze z daní státu, který má tím pevnější pozici ve světě, čím méně je závislý. Pro euromarxisty a německé kolonialisty doslova strašná představa.
Máme prý se, jak jsme se neměli. To tedy opravdu. Můžeme si za žebrácký plat, či důchod koupit chytrý mobil, který dělá z lidí blbce, ojeté auto z Německa, nebo vyrobené u nás v německé, či korejské firmě, napít se japonského piva z Plně, nebo v Praze francouzské pitné vody přímo z kohoutku. K tomu si zapnout velkou televizi, především ČT s ještě stupidnější a prolhanější propagandou, než před třiceti lety, neméně stupidními reklamami, které kdysi neotravovaly, protože neexistovaly, a k tomu přikousnout předraženou chemickou stravu z cizáckého hypermarketu. Můžeme v médiích shlédnout, že někdo poskakuje jako šimpanz, hýká jako osel, vystrkuje holé to, či ono, případně si poslechnout moudra lidí, kteří mnohdy nemají ani základní znalosti o tom, co vykládají jako největší chytrost. Módní je být nahý, arogantní a sprostý. Nikdy v naší zemi nebyla taková hloupost a nikdy se nemluvilo tak sprostě. Měli jsme méně znalostmi nepodložených titulů, zato více selského rozumu a logiky. Někteří na tom staví polickou kariéru.
Už za rakouské okupace, která končila v říjnu 1918, se dováželo obilí pouze v krizových letech a jinak především exotické plodiny, které u nás nerostou. V době meziválečné ČSR dokázalo naše zemědělství až na nevelké dovozy uživit nejen historické země, ale i hladovějící zpustošené Slovensko. Za druhé světové války jsme krmili německé okupantské vyžírky, přestože vykrádali, vysídlovali a vyvražďovali celé vesnice. Komunisté dokázali zajistit výrobu potravin, přestože se přikrádalo, údržba strojů za moc nestála, v JZD i státních statcích se kádrovalo a na přírodu se místy moc nehledělo. Nicméně, v osmdesátých letech začínali dokonce i s reálnou, nikoli kšeftařskou ekologií, byť trochu pozdě. Vody bylo dost, protože stavěli přehrady a neničili zbytečně lesy. Existovaly státní traktorové, spíše mechanizační stanice, kopie amerického systému. Technika se využívala koncepčně na základě vegetačních období a mezi jednotlivými kraji. Konec konců, vydatně přispívali i soukromí zemědělci, jichž bylo poměrně dost, což možná mnohé aktivistické mládežníky udiví. Ve vesnici, kde bydlela babička, jich bylo několik a nikdo je nepronásledoval. O jižní Moravě nemá smysl se bavit. A neměli se špatně. Chleba se pekl z mouky, byl dvakrát větší a neměli jsme zde německé jogurty, které bych nedal ani dobytku. Přitom je tam vyrábějí z našeho mléka.
Zemědělství by nemělo být absurdní, což vidíme dnes. Vyvážíme kvalitní suroviny a dovážíme cizácký humus. Musíme kácet naše sady a dovážet jablka z Polska, protože někdejší protekční soudruh socialista Telička dohodl ty nejhorší přístupové podmínky do EU. Díky tomu jsme se stali kolonií Německa a krmelcem Evropy, především té německé. Taky za to byl odměněn korytem v německém Bruselu, dále v německé Škodovce, poté u šéfa Sorosova Aspen Institutu Bakaly, ještě u Babiše, a zase v Bruselu. Zato národu se politika kolonizace moc nevyplatila. Rozřezali jsme do šrotu cukrovary, abychom mohli dovážet cukr z latinské Ameriky, pro něčí kšeft. Zničili vepříny, aby se dováželo holandské maso z Polska, případně odjinud. Pěstujeme řepku do benzínu, místo brambor a obilí na výkrm hospodářských zvířat. Přebytky obilí spalujeme v elektrárnách, aby neklesly ceny potravin, protože je nemáme, kde zkrmit. Přehnaně hnojíme chemií a ničíme půdu, protože nemáme hnůj od zvířat. Podporujeme ekologicky množení myší, které ničí úrodu a vlků, kteří povraždí poslední divokou zvěř v lesích. Neméně ekologicky podporujeme množení kůrovce v lesích. Ornou půdu umožňujeme využívat na cizácké montovny, které pohlcují předraženou elektřinu a nedostatkovou vodu a zaměstnávají agenturní síly z ciziny. Stavíme na polích solární elektrárny a větrné elektrárny, které vraždí ptáky. Před třiceti lety byli všude zpěvní ptáci, roje zdravých včel a čmeláků, i jiný přínosný a neškodný hmyz. Dnes si je můžeme prohlížet v televizi, nebo v mobilu.
Masaryk, Beneš, čeští a slovenští vlastenci, výrobci, zemědělci, obchodníci a inteligence vytvořili v nelehké mezinárodní situaci hrdý a národní československý stát za dvacet let. Za tento stát, nikoli za německou EU položily následně život tisíce našich občanů, mnoha národností a další tisíce vojáků Sovětské svazu, Rumunska a Polska. Komunisté udělali plno chyb, především v padesátých letech a v době normalizace po roce 1968, ale dokázali zajistit potraviny a dostupné bydlení a energie pro převážnou většinu obyvatel. Absolventi československého školství byli použitelní i na mezinárodní úrovni. Továrny, stejně jako doly a zemědělská půda, či voda patřily nám. Propaganda byla mnohdy stupidní, ale nikdo neurážel a neponižoval národ a neoslavoval nacisty. Životní úroveň na vesnici vzrostla ve srovnání s obdobím 1918 až 1945 nesrovnatelně. Problémem byla informační omezenost a omezený cestovní ruch. Cizinci z Afriky přijížděli studovat, nikoli parazitovat a šířit islám. Práce byla pro každého. Příživnictví se trestalo. Poté, co odplynulo šílenství padesátých let, a tehdejšího boje o moc, mohl každý jít do kostela, nebo synagogy. Naprostá většina údajně pronásledovaných umělců si žila jako prasata v žitě a nadšeně hrála uvědomělé havíře, kolchozníky i pohraničníky. Dosahovali jsme velké mezinárodní sportovní úspěchy. Vyváželi jsme celé továrny a k tomu letadla, auta, motorky, lokomotivy i tanky po tisících. Měli jsme horší spotřební zboží, ale soběstačnost potravinovou, částečně energetickou, z velké části zbrojní a téměř plně i zdravotní z hlediska výroby léků a zdravotnického vybavení.
Dnes se bourají sochy, staví pomníky vrahům, čeští podvraťáci na vodítku Sorose a Merkelové ňafají na ruského medvěda, útočí na čínského draka a napadají amerického orla reprezentovaného prezidentem Trumpem. Zato podporují přepisování historie podle německé objednávky k ponižování českého národa, afroislámskou migraci, ničení rodiny, sexuální devianty, inkluzivní a multikulturní školství pro výchovu nepoužitelných a manipulovatelných omezenců, svobodně zalkoholizovanou a zdrogovanou společnost, neúctu k morálce a zákonu, peníze a všemožné výhody pro politické neziskovky a podobné parazity posluhující cizákům, finance pro ty, kteří profesionálně celý život nepracují, neoholené kašpary v uniformě bojující za cizí zájmy, ale placené z našich peněz, a především ponížené, lokajské podlézání německé EU. K tomu staví Havlovy lavičky, kus za 850 000 korun, nacpávají svoje konta a to, že nemáme ani vlastní potraviny, jim nevadí. Doufají, že NATO a EU je bude chránit, za jejich dobré služby cizákům. Zaplatí si článek na Seznamu, který vysvětluje, že potravinová soběstačnost je iluze. Ano, dnes je to iluze vítězné EU demokracie.
Nabízí se otázka. Můžeme to, co vidíme po třiceti letech označit za korupci a vydírání potomků rodin zrádců z doby takzvaného protektorátu, pouhou arogantní blbost, obyčejnou zlodějinu, nebo organizovaný zločin založený na lži, korupci a drogách, to vše v rámci cizácké kolonizace naší země? Druhá světová válka prý ještě neskončila a znovu se objevuje německý revanšismus, rasismus a imperialismus, tentokrát pod vlajkou EU, pravdy, lásky a lidských práv, jako prodloužená pařáta amerických euromarxistů typu Sorose, Allbrightové, Clintonovýcgh, Gatese a dalších, které prezident Trump označuje jako deep state a lidi absolutně bez morálky. Jim patří Aspen Institut s Hamáčkem, Pavlem, Halíkem, Charanzovou, Dlabajovou a dalšími. Přehlídka členů a členek je opravdu ilustrativní. Možná neskončila ani první světová válka, která nám přinesla svobodu z německé rakušácké okupace po třech stovkách let.
Uplynulo třicet let od listopadu 1989. Žili jsme v iluzi kdysi, nebo v ní žijeme dnes? A chceme v ní žít i zítra? Nejsem ani levičák, protože levice u nás ani neexistuje, s výjimkou euromarxistické komedie nestoudného vedení ČSSD a vedení KSČM, která kašlou i na vlastní členy. Nicméně jsem přesvědčený vlastenec a nemohu přehlédnout fakt, že slovo vlast bylo před třiceti a více lety normální a hrdé. Dnes je vlast cílem útoků nemorálních lhářů, slouhů, sprosťáků, zlodějů a kolonizátorů. Proto bych euromarxistickým slouhům, soudruhům i nesoudruhům a především jejich současným a budoucím voličům připomněl slova Lenina, který řekl, že lidé budou vždy hloupoučkými oběťmi sebeklamu v politice, dokud se nenaučí za jakými morálními, náboženskými, politickými, sociálními frázemi, prohlášeními a sliby hledat zájmy té, či oné třídy. Celá takzvaná západní společnost je rozdělena na třídu deep state a jejich slouhů, vlastence a manipulovatelné hlupáky, kteří sami nevědí, kam patří. A zase jsme u staré dobré první otázky římského práva. Kdo z toho má prospěch? Kdo má prospěch z našeho zničeného zemědělství, z naší závislosti na cizině, kdo má prospěch z coronaviru? A samozřejmě, peníze až na prvním místě, přičemž moc dělá peníze a peníze dělají moc. Je na čase podívat se pravdě do očí a hodnotit, jak kdo vládnul a kam jsme to dopracovali za posledních třicet let.
Martin Koller – Sulejmání dostal co si zasloužil
Je opravdu zajímavé, že smrt lumpa, obzvláště násilná a zasloužená vyvolává mnohdy značné emoce. Stačí si připomenout popravy různých takzvaných zbojníků. Legendy udělaly mnohdy z omezených agresivních primitivů a sprostých lupičů bojovníky za lepší svět, přesně podle představ současné euromarxistické propagandy. Místo, aby šli někam pracovat, obohacovali se lumpárnami. Přesto nejen nad nimi socialistická propaganda léta doslova hýkala nadšením.
Balada o islámském teroristovi
Dnes vidíme hýkat nad íránským teroristou některé euromarxisické politiky, například euomarxistického socialistu Zaorálka, což mne neudivuje a naopak k mému údivu i samotného knížu. Nicméně oba spojuje fakt, že jsou přední členové euromarxistické pražské havlérky, zdatně prosazující německé zájmy, včetně islamizace Evropy, pomníku vlasovcům a dlouhodobého přepisování našich dějin. Zdalipak by se jeho palatinské výsosti líbil takový Sulejmání se svou partou v jeho lesích, nebo dokonce zámcích a kostelích? Ale ostatní, ať si je užijou.
Ve zkratce lze euromarxismus definovat jako spojení globálního imperialismu, trockismu, jenž mu posluhuje, islamizovaného neomarxismu Garaudyho a protibělošského rasismu Kalergiho, vše především pod střechou německé EU, vše ve prospěch nadnárodních korporací, jejichž veřejnými reprezentanty jsou Soros, Allbrightová, Clintonová, Merkelová, Macron, eurokomisaři, většina europoslanců, Aspen Institut a nadnárodní vedení Zelených, Pirátů a politických neziskovek. Euromarxistický soudruh Zaorálek evidentně táhne vždy tam, odkud větry fučí. V předlistopadovém období jako tajemník ČS strany socialistické mířil mezi rudé půlky, později jako sociální demokrat, mezi hnědé německé a k tomu se nezapomínal bratřit a sestřit i se zelenými. Opravdu vzorový český sociální demokrat. Možná dostává jeho kultura podporu i z nějakého islámského fondu, které se tlačí všemi cestami do Evropy a snaží se korumpovat politiky, intelektuály i média petrodolary a narkodolary. K tomu školí a posílá do Evropy propagandistické aktivisty. Stačí se podívat na nestydaté veřejné snahy šířit ideologii islámu v našich školách. Pedofilové demonstrují veřejně za svoje práva a mají svoje stránky na internetu. Sex s dětmi není u muslimů úplně vyjímečný. Jako opravdová zajímavost, byť neprokázaná dokumentem se objevila na internetu informace, že významným sponzorem sedmdesátimilionového volebního rozpočtu prezidentského kandidáta Drahoše, naštěstí neúspěšného, bylo Ústředí muslimských obcí v ČR. Ani bych se tomu nedivil, protože pražská havlérka je do islámu zamilovaná.
Proti tomu euromarxista Zaorálek nebojuje, naopak je chudák zničený z amerického zločinu, likvidace profesionálními teroristy Sulejmáního. Připomněl bych socialistickému soudruhovi film Vyšší princip, natočený v dobách, kdy soudruzi ještě nebyli euromarxisté a nepodlézali islámu, sudeťákům, Německu a Aspen Institutu. Smolík tam jasně praví, že vražda na tyranovi není zločinem. Jenže kulturtrégr Zaorálek se možná raději dívá na porno, než na poučné filmy. Místo aby dělal to, zač bere nemalý plat, především se staral o rozvrácenou a pokleslou kulturu, kde se platí z našich daní kdejaká protinárodní propaganda, stupidita, sprostota a úchylnost, hraje si na ministra zahraničí a závodí v podlézání cizákům s Petříčkem, levou rukou Babiše. Vzpomínám si na slova Göringa, který říkal, že pokud slyší slovo kultura, sahá po svém revolveru. Není to možná nejvhodnější osoba, ale názor je poměrně realistický v souvislosti s tím, čemu se dnes říká kultura a umění a tu současnou euromarxistickou vede u nás a za naše peníze Zaorálek. Doufám, že neopomene odhalit pomník vlasovcům. Generál Buňačenko vítal příslušníky ruských jízdních SS přidělených jako základ k první divizi ROA nadávkami a slovy, že mu posílají vrahy a lupiče. Tedy totéž, co jsou dnes islámští teroristé, včetně Sulejmáního, jejich náčelníka.
Íránci i levičáckými euromarxisty zbožňovaný hrdina nebyl nic jiného, než náčelník tlupy islámských teroristů. Je až zábavné sledovat nářky a exaltovaná vyjádření v internetových diskuzích a dokonce u některých politiků nad tím, že terorista dostal, co mu patřilo. V médiích se objevily neuvěřitelné stupidity na téma, že USA měly o útoku předem informovat irácké vedení. Šíitské vedení spolupracující stále těsněji s Íránem, kde vládne právo šaría. To je nápad hodný absolventů socialistické inkluzivní školy, srovnatelný s představou, že naši parašutisté měli předem varovat Heydricha. Všemožní teroristé zapojení do útoků od Madridu, přes Londýn a Paříž, New York, až po Moskvu, všichni muslimové se neštítili surově vraždit bílé a křesťanské civilisty s cílem šíření strachu, boje proti demokracii, kterou islámské právo šaría nezná a konečného globálního vítězství islámu. Jak správně řekl prezident Zeman: „každý muslim není terorista, ale každý terorista je muslim.“ Nelze přehlédnout, že jsou i civilizovaní muslimové, vyskytovali se především v Iráku, Libyi a Sýrii. Jenže se většinou stali obětí těch necivilizovaných, zato pravověrných, mnohdy podporovaných euromarxisty z EU i USA. Někoho možná překvapí, že těch civilizovaných žije dost i v Izraeli a nejedná se o palestinské teroristy. Setkal jsem se tam s taxikářem, Íráncem, který mi sdělil, jak je rád, že mohl odejít od těch bláznů, kteří vládnou v jeho zemi.
Írán ajatolláhú, šaríe a Sulejmáního
Bez ohledu na íránskou propagandu, podporovanou mnohými euromarxisty z Bruselu a Berlína není Írán s pohledu civilizovaného Evropana s evropskými a křesťanskými předky, demokratický ani standardní stát, přestože snaživě staví mediální Potěmkinovy vesnice. Vládne tam právo šaría, které je v rozporu s evropskou civilizací. Kdo z čtenářů by chtěl v Evropě tento zákon potlačující svobodu a demokraci a podporující násilné šíření islámu? Sulejmání byl jeho typickým, přímo vzorným, reprezentantem. Velel divizi Al Quds, tvořené revolučními gardisty, zaměřené oficiálně na obranu, neoficiálně, zato realisticky na válku a teroristické akce a export šíitského islámu v zahraničí. Za svůj hlavní úkol považují dobytí Jeruzaléma, tedy hlavního města státu Izrael, jediného státu v tamní lokalitě, kde existují svobodné a demokratické volby a politická opozice. Umí si někdo představit v Íránu, tak milovaném evropskou propagandou a placenými propagandisty, opoziční politickou stranu, která by požadovala zrušení středověkého a primitivního práva šaría?
Írán má k takzvanému islámskému státu blíž, než si představují důvěřivé oběti proíránské propagandy, která se tlačí dokonce i do menších médií mimo mainstream. Jejich evropští propagandisté se školí přímo v Íránu v rámci „turistických“ cest. Můžeme si pro ilustraci připomenout návštěvu nejvyššího ajatolláha v Itálii. Tam kvůli němu zahalovali bedněním renesanční sochy na veřejných prostranstvích. Ani kterýkoli saúdský šejk by nepožadoval něco takového. Íránské revoluční gardy jsou státem placená ozbrojená organizace, která existuje paralelně s armádou. Je to elita fanatických ozbrojených islamistů. Takové islámské SS. A Sulejmáního můžeme bez nadsázky přirovnat k Heydrichovi. Nenávistný islámský imperialista, terorista a antisemita. Íránské revoluční gardy jsou v rámci státu všemožně zvýhodňovány, počínaje výší žoldu a jsou jim dokonce svěřeny íránské raketové síly. Už proto nelze souhlasit s tím, aby Írán disponoval nosiči dalekého dosahu, natož jadernými zbraněmi. Pobláznění, případně zaplacení evopští propagandisté extrémistického islámu vykřikují, že Írán i jiné islámské státy nají stejné právo na držení jaderných zbraní jako Izrael. Rovnost za každou cenu a bez ohledu na následky.
Připomněl bych, že podklady k vývoji raket dostal kdysi Írán právě z Izraele a jaderný reaktor z USA. I zde je vidět, že důvěra v islámské země se nevyplácí, pokud jde o transfer strategických technologií. Prodej nejmodernějších zbraňových systémů agresivním islámským státům Turecku, nebo Íránu je zásadní bezpečnostní chybou i v současnosti. Na rozdíl od Saúdské Arábie jedná o státy s dostatečně vyspělou technologickou základnou, aby je dokázaly okopírovat, sériově vyrábět a dále rozvíjet. Írán nepotřebuje jaderné reaktory k výrobě elektřiny. Má na sto let dostatek zemního plynu a do té doby budou realitou nové zdroje elektřiny, pokud vůbec bude existovat nějaké lidstvo jako spotřebitel. Podle nedávné studie by Íránci potřeboval jadernou energii nanejvýš ke krytí 2 % svojí spotřeby. To bohatě pokryje jedna paroplynová elektrárna. Údajně tak moderní a ekologický Írán může navíc vyrazit cestou svých přátel z Bruselu a Berlína a stavět ve velkém zelenou solární a větrníkovou zlodějinu. Sluníčka tam mají s dost a leckde vanou i stálé a silné větry. Írán kromě toho odmítl nabídku reaktoru, který nelze využívat k výrobě jaderných zbraní. Takže oni tu jadernou elektřinu zase tak moc nepotřebují.
Kdybychom se drželi zvrácené logiky těch, kteří by dali jaderné zbraně každému, mohl by je dostat i takzvaný stát Palestina, podporovaný právě z Íránu a rovněž s EU. Takzvaní Palestinci (takzvaní, či samozvaní proto, že Palestinci jsou i Židé) museli opustit Izrael poté, co se podíleli na první agresivní válce okolních arabských států, nikoli poslední, proti Izraeli. Začala v den, kdy mohl na základě hlasování v OSN vzniknout a byl vyhlášen demokratický stát Židů a Arabů. V den, kdy Ben Gurion pozval Araby k společnému mírovému soužití. Izrael je malý stát, obklopený početnými nepřáteli, kteří mají obrovskou vojenskou převahu. Je v obdobné pozici jako Rusko, které vnímá ohrožení ze strany podstatně vojensky silnějších NATO a EU. Držení jaderných zbraní je pochopitelné a brání vypuknutí války. Írán naopak nikdo nenapadá a je tak velký, že nikdo ze sousedů ho nemůže extrémně ohrožovat.
Izrael je od roku 1948 napadán ozbrojenými palestinskými teroristy, kteří by neváhali použít ani jaderné zbraně. Rozdíl je v tom, že kdysi bojovali tito arabští Palestinci za území, zatímco v současnosti za islám. Právě vlivem Íránu, který poskytuje všemožnou podporu, došlo k výrazné islamizaci palestinských Arabů. V jejich školách se už malé děti prokazatelně učí, že mají zabíjet Židy. V Izraeli se děti neučí, že by měly zabíjet palestinské Araby, naopak nemálo Arabů tam žije v klidu a mají se dobře. Jen si představuji, jak v budově palestinského zastupitelského úřadu v Praze, exploduje ve skladu ilegálních zbraní místo běžné výbušniny jaderná hlavice. Získaná legálně, v rámci práva držet jaderné zbraně pro kdekoho, jak prosazuje proíránská euromarxistická propaganda naplněná špatně utajovaným primitivním antisemitismem.
Íránský džihád
Íránské vedení sice tvrdí, že Írán nikdy nezačal válku, ale to je jen účelová komedie. Írán dlouhodobě prosazuje strategii pronikání na území nepřítele, bez války, svoji islámskou hybridní válku. Je to logické, protože ve střetu s USA, nebo Tureckem by nemusel uspět a choutky k přímému útoku na Izrael ochlazují právě izraelské jaderné zbraně. Proto je Írán jedním z hlavních vývozců islámského terorismu, získává dlouhodobou indoktrinací a korupcí pozice, především mezi mládeží, zkorumpovanými politiky, intelektuály a mediálními pracovníky, provádí a podporuje hybridní válku a terorismus v okolních zemích i v Evropě. Nejde jen o palestinský terorismus. Sunnitský a šíitský islámský terorismus jsou jen dvě strany jedné mince.
V době mojí mise v Iráku jsem viděl ničivý vliv Íránu, který reprezentoval na jihu šíitský duchovní Sadr. Umožnilo to stupidní vedení okupační správy CPA, vedené třetiřadým americkým diplomatem Paulem Bremerem. Neustále vymýšleli ohrožení ze strany menšinových sunnitů a pronásledovali důstojníky bývalé irácké armády. Díky tomu narostla, především po takzvaných svobodných volbách moc šíitů a Kurdů podporovaných z Íránu. Přes nezajištěné hranice pronikaly bandy íránských revolučních gardistů i obyčejných kriminálníků s nepochopitelnou tichou podporou CPA. Sadrovi Íránci se Američanům odvděčovali tím, že ničili rozvody elektřiny a organizovali teroristické útoky. V řadě případů přišli do rodiny a dali muži na vybranou. Buď se účastní teroristických toků, nebo mu zlikvidují rodinu. Výsledkem tiché invaze Íránu do Iráku byly krádeže, loupeže, únosy a vraždy.
Byl to právě Sadr, který vedl tažení proti naší základně sedmé polní nemocnice v Basře. Naši lékaři léčili zdarma a kvalitně Iráčany. To vadilo sousední irácké nemocnice, která dostávala materiální pomoc od naší, ale přesto vypadala jako prasečák. Nikdo se tam nenamáhal ani uklidit, přestože se tam flákaly davy příbuzných pacientů, ale vše se draze platilo, zatímco v české nemocnici se léčilo zdarma. Doktoři byli sunniti, ale neměli problém se domluvit se šíity, když šlo o lumpárnu a zisk. Ilustrativním faktem šíitské nenávisti a podlosti je fakt, že Sulejmání napomohl zatčení Saddáma Huseina americkými bezvěrci, tedy bratra ve víře. Spolupráce se zlými Američany mu nevadila. Morální vzor levičáckých euromarxistů z pražské havlérky.
CPA zároveň zabavovalo obyvatelům zbraně, takže se nemohli bránit islámským teroristům. Ukázková paralela ve srovnání se současnou EU. Armádu, tudíž zdroj zbraní pro teroristy ovládali s převahou šíité. Tento demokratický proces vyústil doslova v etnickou čistku šíitů a Kurdů proti sunnitům, což vedlo ke vzniku islámského státu. Ten byl kombinací práce zahraničních teroristů, kteří jej založili v kurdské vesnici na severu Iráku a sunnitů bránících se teroru. K tomu se přidala vydatná islamizace podporovaná ze Saúdské Arábie. Jak v Palestině, tak v Iráku se stal faktorem rostoucího násilí islám. Za vznik islámského státu tedy může především šíitský teror v Iráku, který umožnila neschopnost vedení CPA. Jednou z dalších ukázek íránského džihádu je válka v Jemenu. A pokud si někteří vzpomenou, byl to právě Írán, který ve spolupráci s USA podporoval teroristy válčící proti sovětské a afghánské armádě v osmdesátých letech. Na jeho území byly základny teroristů, nejen v Pákistánu.
Smrt teroristy a velké nic
Irán se dlouhodobě snaží převzít kontrolu na Irákem. Do značné míry se mu to pomalu daří. Tím by získal ještě větší podíl na světovém obchodu s ropou a zemním plynem. Posílil by v boji o hegemonii se Saúdskou Arábií. Mohl by více ovlivňovat politiku a bezpečnost v regionu. Získal by přímou cestu do Sýrie a na hranice Izraele. Mohl by začít útok na dobytí Jeruzaléma. Nelze se divit, že Izraelci podporují každého, kdo bojuje proti desetitisícům íránských ozbrojenců v Sýrii. Došlo by rovněž k závěrečné etnické čistce proti sunnitům v Iráku. Občanská válka by s velkou pravděpodobností vedla k rozdělení Iráku mezi Írán, Turecko a Sýrii, možná by se přidaly i Saúdská Arábie a Kuvajt.
Takový by byl výsledek práce těch, kteří podporují Írán a jeho teroristy, včetně euromarxistů z Bruselu, Berlína, Prahy a dokonce i USA. Těm americkým, vedeným Sorosem jde o zatažení prezidenta Trumpa do války s Íránem, aby snížili jeho šance na vítězství ve volbách. Trump totiž na rozdíl od demokratických euromarxistů vedených Allbrightovou, Obamou a Clintonovou nezačal žádnou válku, zato brání islamizaci, protibělošskému rasismu a podpoře parazitování. A především, bez ohledu na zbožná přání a mediální propagandu euromarxistů americká ekonomika roste a počet nezaměstnaných, včetně černochů se už snížil na polovinu. Snížily se daně a počet pobíračů dávek a parazitů podporovaných demokraty. Opak vývoje v euromarxistické EU.
Sulejmání se podílel na organizaci útoků proti americkým základnám v Iráku. Už z tohoto důvodu měly USA právo, a to na základě rezoluce OSN číslo 1868 z roku 2001 na sebeobranu proti terorismu. Likvidace Sulejmáního byla legální a také morální, abych potěšil jeho přátele z pražské havlérky. Další oběti byli logicky jeho přátelé a spolupracovníci, tudíž osoby podporující islámský terorismus a etnické čistky v Iráku. Žádná škoda. Pokud Američané na základě aktivit šíity ovládaného iráckého parlamentu odejdou, vypukne v Iráku pravděpodobně občanská válka a scénář popsaný výše.
O to komičtější a diletantštější se jeví názory Zaorálka a jemu podobných, kteří kritizují USA za likvidaci teroristy. Hloupé řeči o vyvolání světové války, zaminování Hormuzského průlivu Íránem. A nic. Žádná americká invaze, žádné izraelské nálety, žádná čínská flotila útočící na americkou, žádná podpora ze strany Ruska. Putin, ani Xi Jinping nemají rádi islámské teroristy. Mají jich dost z Čečenska a Ujgurska. Zaminováním průlivu by Irán zastavil cestu i pro tankery se svojí ropou směřující do Číny. Pár íránských raket na americké základny toho moc neudělalo.
Každopádně by to byl důvod k odvetnému americkému útoku na Írán. Ten má zanedbatelné letectvo a jeho pozemní protivzdušná obrana, byť údajně vyspělá, by masivní útok nezvládla. Stačilo by zničit část elektráren, systému distribuce vody, strategické křižovatky a prosadit blokádu hranic se zastavením dovozu potravin a exportu ropy a plynu. K tomu by se mohla zlikvidovat většina systému PVO a raketových základen. Jako Irák po první válce v Gulfu. Na čas by byl pokoj. Jenže Trump je osobnost světové politiky a nevyvolává války. Oni se islámští teroristé poperou sami mezi sebou, případně se přestěhují do euromarxistické Evropy, kde jsou vítáni na doživotní placené dovolené. Írán nemá v okolí žádného výrazného spojence, spíše mocenské konkurenty. Proto po velkém povykování a nástupech stád, připomínajících české sekundové demokraty zase zaleze a bude podporovat pouze akce islámského terorismu, spřátelenou levičáckou propagandu a vybrané politiky v EU. Žádná třetí světová válka kvůli teroristovi se konat nebude.
Martin Koller – Východní fronta a Rudá armáda část 2
Druhá a závěrečná část článku obsahuje jiný pohled na Rudou armádu, než jakou nám prezentuje již třicet let propaganda podlézající německým zájmům. Cílem je navodit představu o ruské zločinnosti a zároveň zaostalosti a podpořit tak snahu vedení EU a NATO o vytvoření souhlasu obyvatel s preventivním útokem na údajně agresivní Rusko.
Vliv čistek a rozvrácená armáda
Vliv čistek v Rudé armádě, zahájených roku 1937, protiruská propaganda výrazně zveličuje, stejně jako počet vězňů pracujících v takzvaném GULAGu. Podle britských historiků přišla Rudá armáda nevratně pouze o 10 000 důstojníků. Cílem je mediální prezentace sovětského režimu jako hloupého a zločinného. Propaganda uvádí počty a procenta zlikvidovaných maršálů, generálů, admirálů, vyšších důstojníků a dokonce i komisařů. Tím vzniká představa, že byli popraveni. Nicméně, většina z nich byla pouze degradována ve službě, propuštěna ze služby, případně arestována a většina se následně vrátila do služby. Na jedné straně nelze přehlédnout brutální jednání vyšetřovatelů, na druhé fakt, že část vyšetřovaných, uvězněných, případně popravených byla stíhána oprávněně.
Rudá armáda nebyla sborem andělů. Zdaleka se nejednalo pouze o politické a státobezpečnostní přečiny. Řada důstojníků byla stíhána, propuštěna, případně tvrději potrestána pro odbornou neschopnost a porušování služebních předpisů s následnými škodami a úmrtími vojáků, šikanování a okrádání vojáků, opilství, rozkrádání majetku armády, násilnosti a někteří i pro sabotáž a zradu nepříteli. Důstojnictvo Rudé armády vytvořilo v období 1925 -1936 privilegovanou kastu odtrženou od většinové společnosti, zato propojenou se stranickou byrokratickou nomenklaturou. Vzorovým příkladem byl maršál Tuchčevskij. V roce 1933, tedy před čistkami, navštívila cvičení Rudé armády skupina německých vojenských pozorovatelů. Podle jejich hodnocení byla úroveň většiny vyšších i nižších důstojníků, místy až do velitele divize na úrovni poddůstojníků a všichni se báli odpovědnosti. Strach z velitelské odpovědnosti je uváděn jako výsledek čistek, ale evidentně existoval už před nimi. Výcvik Rudé armády v té době vedl právě Tuchačevskij, teoretik odtržený od reality. Některé jeho názory a rozkazy bylo pokrokové, kniha Budoucí válka zajímavá, jiné hraničily se sabotáží. Maršál měl řadu osobních kontaktů v Anglii a Německu, prováděl sexuální gymnastiku s cizinkami a byl velkým obdivovatelem nacismu a německé armády. V žádné normální armádě by něco takového nebylo možné, obzvláště u jednoho z nejvyšších důstojníků armády. Můžeme si připomenout třicetiletou praxí prověřený fakt, že pokud euromarxistická propaganda někoho oslavuje, bývá to většinou amorální lump a protinárodní slouha cizích zájmů.
Mimochodem, Tuchačevskij především navázal na reformu Rudé armády, kterou zahájil z důvodu nízké morálky a nedodržování kázně Frunze. Stalo se tak roku 1925 po vyhnání rozvratníka Trockého, který si představoval armádu ve formě milice. Pravděpodobně záměrně, protože milici by jakákoli funkční a organizovaná armáda smetla a okupovala celý Sovětský svaz. Situace z hlediska vystrašenosti velitelů se nelepšila ani příchodem nových důstojníků. Generál Mereckov si na velitelské poradě v květnu 1940 stěžoval, že vojáci se bojí cokoli otevřeně říci, protože by si tím uškodili a dostali se do nepříjemných situací, bojí se mluvit pravdu. Jako by mluvil o občanech a médiích v současné německé EU. Problémem byla zideologizovanost a zbyrokratizovanost armády a vliv komisařů, kteří pracovali jako ideologická a politická policie s absolutními pravomocemi.
Nedostatek důstojníků v období 1939-41 vznikl nikoli z důvodu čistek, ale skokového nárůstu počtů Rudé armády, a to na dvojnásobek. V roce 1939 a 1940 vyšlo ze škol 85 000 a 100 000 nových podporučíků a poručíků. V létě 1940 bylo jmenováno 1000 nových generálů a admirálů. Dalších 100 000 nových důstojníků nastoupilo v roce 1941. Ani to nestačilo. Z 16 velitelů vojenských okruhů mělo pouze 5 vysokou školu a tři nedokončili ani základní školu. Z 58 velitelů leteckých divizí absolvovalo vojenskou akademii pouze 5. Mnohým, především nově zařazených a povýšeným důstojníkům ve službě chyběla základní praxe, aspoň rok služby ve funkci a dostatek cvičení. Lze konstatovat, že Hitler udeřil v pravou chvíli.
Kromě celkové zideologizovanosti byla základem problému personální práce v Rudé armádě. Především byla dlouhodobě podceněna důležitost profesionálních poddůstojníků. Ti se stali v podstatě týlovou službou, jejímž reprezentantem byl takzvaný staršina, který zásoboval rotu. Poddůstojníci prezenční služby měli vůči mužstvu slabou pozici a byli mnohdy povyšováni spíš za politickou aktivitu a členství v Komsomolu. V Rudé armádě zcela chyběla vojenská policie, případně polní četnictvo, které byly běžné v německé, britské i americké armádě. Jejich úkoly plnili velitelé nižších stupňů, komisaři bez odborných znalostí a vojenská kontrarozvědka, kde připadal jeden důstojník na pluk. Podobnou situaci jsme viděli v československé armádě v období 1948-1992. Výsledkem byl velký rozsah šikanování a všemožných zlodějin. Situace se v Rudé armádě změnila až v průběhu bojů roku 1941, kdy začaly plnit úkoly polního četnictva útvary NKVD a dezertéry vraždící vlastní důstojníky, zastavovaly přehrazovací jednotky, formované podle německého vzoru.
Problémem Rudé armády v období 1941 a 1942 byl rovněž nekvalitní výcvik. Do vypuknutí války se budovala na nové hranici s Německem v Polsku rozsáhlá opevnění Molotovovy linie, stavěla se kasárna, sklady, letiště. Zároveň byla zrušena původní opevněná Stalinova linie. Generálové si stěžovali, že vojáci místo výcviku kopou, opracovávají stromy a zedničí. K 22. 6. byla hotová sotva polovina staveb a většina fortifikace postrádala dělostřelectvo. Výcvik tankistů se z úsporných důvodů prováděl na starých typech tanků, zatímco nepočetné nové T-34 a KV-1 stály v garážích. Osádky do nich v mnoha případech nastupovaly poprvé, když vyrážely do boje. Vázl především výcvik pilotů. U některých pluků připadaly dva letouny na jednoho pilota, mnohdy začátečníka neschopného vybrání vývrtky a základních figur letecké akrobacie. V dubnu 1940 uvádí hlášení ztrátu 2-3 letadel denně z důvodu nízké disciplíny. Plán přecvičení na nové typy byl splněn z pouhé třetiny a u leteckého technického personálu z desetiny. Kvalitních pilotů s praxí ze Španělska a Mongolska bylo pár stovek a mohli si vybrat mezi nevýkonnými starými, nebo nespolehlivými novými letouny. Nelze se divit úspěchům německých pilotů s praxí ze Španělska, Polska, Francie a bitvy o Británii sedlajícími letouny s vyladěnou aerodynamikou a motory se vstřikováním paliva.
Kombinace nedostatečného výcviku a politického dozoru se odrazila v taktice základních jednotek Rudé armády. Cílem nebyla iniciativa, ale slepá poslušnost při plnění sebestupidnějších rozkazů a absolutní kontrola nad vojáky. Opět obrovská podobnost s cíli politiků EU. Rudá armáda proto útočila v sevřených vlnách, za nimiž postupovali velitelé a komisaři s pistolemi v rukách a stříleli opozdilce, případně i vojáky, kteří v palbě zalehli. Výsledkem byly obrovské ztráty. Počátkem války byly vybity celé útvary (pluky) a průměrná úroveň ztrát útvaru v době války přesahovala 30 %. To bránilo vzniku takzvaných primárních skupin, spojených oblastí původu a společnými bojovými zážitky, které zvyšovaly bojovou hodnotu německé armády.
Zajatý tankový generál Rauss hodnotil v rámci amerického výzkumného programu German Report Series Rudou armádu a jejího vojáka v různých situacích. Rauss byl vyhodnocen jako nejinteligentnější a odborně nejschopnější z celé německé skupiny. Pro ilustraci, některé jeho názory.
„Za útoku Rus bojoval, až padl. Navzdory nejpečlivějším německým obranným opatřením nepřestával útočit a naprosto ignoroval ztráty.“
„V protikladu k situaci za 1. světové války bylo jen málo negramotných. Ruské masy získaly individualitu, nebo byly aspoň na cestě k ní. Rus se postupně stává vnímavou bytostí, a proto i vojákem, schopným stát na vlastních nohou.“
„Vyšší stupně ruského velení se projevovaly jako schopné už od samého začátku války, a během ní získaly mnoho zkušeností. Byly pružné, iniciativní a energické. Příznačná byla neobyčejná horlivost, s níž velitelé plnili své povinnosti. Příkladem byl maršál Kulik, který s vážným zraněním nohy, opíraje se o hůl, vedl 10 000 mužů, které znovu shromáždil po minském kotli, skrze močály u Bobrujska a působil německým vojskům vážné těžkosti. Vyšší velitelé Rudé armády se nešetřili.“
„Ruský voják je mistrem v maskování, zakopávání se a ve stavbě obranných konstrukcí. Velkou rychlostí zmizí v zemi, zakope se a s neomylným instinktem tak, aby co nejlépe využil terén a vytvořil si postavení, které lze velmi těžko odhalit. A je-li Rus zakopaný ve své rodné zemi a splyne s krajinou, stává se dvojnásob nebezpečným protivníkem.“
„Industrializace země provedená v poměrně krátké době, dala Rudé armádě k dispozici velký počet průmyslových dělníků s velmi dobrými technickými schopnostmi. Rusové zvládali všechny nové zbraně a bojovou techniku, všechny požadavky na motorizované vedení války a dokázali to s udivující rychlostí. Zatímco za první světové války představoval pro Rusa telefon magické zařízení, za 2. světové už bral složité rádio jako zábavnou hračku.“
„Rus je v podstatě nepolitický, to platí přinejmenším pro venkovskou populaci a tedy většinu vojáků (v době 2. světové války – pozn. autora) A průměrný voják není aktivním komunistou, ani politickým horlivcem. Ale je – a v tom je možné vidět rozhodující změnu – uvědomělým Rusem bojujícím jen zřídka za politické ideály, ale vždy za svou vlast.“
Stalinský antisemitismus
Protiruská propaganda nás krmí desítky let pohádkou o Stalinově antisemitismu. V roce 1941 vyvezla Rudá armáda z Haliče přednostně milion Židů, kteří byli ohroženi německým antisemitismem. S těmi, kteří zůstali, se vypořádaly německé likvidační oddíly (Einsatsgruppe), složené částečně ze záložáků. Vydatně jim pomáhali ukrajinští nacionalisté, kteří podle současné propagandy EU vůbec nebyli antisemitští. Jen pořádali pogromy, oloupili a zavraždili každého Žida, na kterého padli. Totéž dělali s Poláky. Stačí si položit otázku, kolik Židů zbylo po druhé světové válce na Ukrajině. Na rozdíl od Běloruska a Ruska se tam nevyskytovaly ani zcela, nebo částečně židovské partyzánské oddíly. Přestože některé oblasti byly v podstatě mimo německou kontrolu, bylo tam díky aktivitě Ukrajinců téměř dokonalé Judenfrei. Jedna z obětí holocaustu, která přežila Osvětim a následný pochod smrti popisuje přivítání v Osvětimi: „Když se otevřely dveře vagónů, vrhlo se na nás 200 Ukrajinců s biči.“ Někteří ukrajinští dozorci z koncentráků se nakonec přidali k první divizi takzvaných vlasovců (ROA), které se má stavět pomník v Řeporyjích.
Od 22. 6. 1941 do 9. 5. 1945 sloužilo v Rudé armádě v hodnosti generálů, nebo do ní bylo jmenováno více, než 270 Židů. Pamětníci uvádějí, že v Rudé armádě antisemitismus neexistoval. Nejznámější židovští generálové jsou velitel jezdectva Dovator a letecký konstruktér Tupolev. Všechna povýšení do generálské hodnosti podepisoval Stalin, ten hnusný antisemita. Židé byli i mezi jeho nejbližšími spolupracovníky. Můžeme si připomenout Litvinova a Mechlise. Stalin podporoval po válce vznik státu Izrael. Dokonce se jednalo o možnosti vzniku židovského státu na Krymu, protože Britové nechtěli pustit Židy prchající před holokaustem do jejich historické domoviny, aby nepobouřili láskyplné, mírumilovné a multikulturní muslimy.
Celou poválečnou komedii kolem vykonstruovaného spiknutí židovských lékařů s cílem zavraždit Stalina připravila klika komunistické byrokratické nomenklatury, vedená Chruščovem, náramně podobná současnému vedení EU. Omezený Mikytka (přezdívka Chruščova) byl reprezentantem ukrajinského křídla ve vedení komunistické strany a předchůdcem Gorbačova při likvidaci SSSR a bipolární světové bezpečnosti. Důvodem komedie byla příprava zametení stop po připravované vraždě Stalina, který ohrožoval aparátčickou byrokracii snahou o zavedení pluralitního politického systému. To by soudruhy odstavilo od koryt. V rámci boje o moc bylo zlikvidováno leningradské (petrohradské) křídlo ve vedení KSSS prosazující modernizaci ve společnosti a odstraněni spolehliví spolupracovníci Stalina. Na jeho následné vraždě se nepodílel žádný Žid.
Nicméně současná nenávistná protiruská propaganda německé euromarxistické EU postavila Stalina a SSSR oficiálně na úroveň Hitlera a jeho nacistického Německa. Kolik generálů židovského původu sloužilo v nacistických ozbrojených složkách? Známý je jeden míšenec prvního stupně-Milch. Kolik zbylo po válce Židů na územích ovládaných za války nacistickým Německem a kolik na územích ovládaných stalinským SSSR? Kdo připravoval a zahájil vyhlazování celých národů a ras a totální zotročení jejich zbytků? Ale podle politiků a propagandistů z Bruselu, Berlína, ČT i Seznamu jsou nacistické Německo a komunistický SSSR totéž. Lež, spolu s korupcí jsou hlavní pilíře EU. Poměr sil a ztrát
Německo a jeho satelité měli v červnu 1941 celkem 290 milionů obyvatel a odpovídající průmysl, zatímco SSSR pouze 190 milionů. Celkem 60 německých divizí bylo vyzbrojeno kořistní technikou, včetně československé. Dne 22. 6. 1941 měl SSSR nad Německem početní převahu v lidech i výzbroji. Jak vyplývá z výše uvedeného textu a první části článku, pouze papírovou. Poté si rok udržovalo převahu Německo. Ve druhé polovině roku 1942, před začátkem obratu měl Wehrmacht 8,7 milionu vojáků, přičemž na východní frontě bojovalo 179 německých divizí, 22 rumunských, 14 finských, 10 italských, 13 maďarských, 1 slovenská a 1 španělská. V Libyii bojovaly 4 německé a 11 italských divizí. Zbývajících 77 německých divizí konalo okupační a strážní službu po celé Evropě, případně se v Německu vzpamatovávalo z bojů na východě. V uvedeném přehledu není započteno německé letectvo, jehož součástí byly útvary protiletecké obrany, které mnohdy bojovaly jako protitankové. Již v roce 1940 se začala německá armáda soustřeďovat k útoku na SSSR ve Finsku a k přesunům byly využity i železnice neutrálního Švédska.
Z evropských států protinacistické a protifašistické koalice měl procentuálně největší ztráty Sovětský svaz, následovaný Polskem a Jugoslávií. Otázkou je celková výše ztrát pobaltských zemí, Litvy Lotyšska a Estonska. Republiky zažily sovětizaci po obsazení Polska, poté válku, následně německou okupaci a po válce druhou sovětizaci. Emigrovalo mnoho lidí. Bez ohledu na aktuální oslavy nacistů s hájkovými kříži v Pobaltí však situace nebyla jednoznačná. Část obyvatel byla prosovětská a existovaly i partyzáni spolupracující s Rudou armádou. Podle jednoho z emigrantských důstojníků se německá okupace nakonec příliš nelišila od sovětské. Němce zajímala průmyslová a zemědělská produkce, levné pracovní síly a případně kanónenfutr. V pozůstalosti nacistického ideologa Alfreda Rosenberga, který se narodil v Tallinu, se našlo řešení pobaltské otázky. Mělo být vysídleno 50 % Estonců, 60 % Lotyšů a 85 % Litevců, někam do prostor budoucího Ruska za Uralem, nazývaného pracovně Slovansko. Pobaltská inteligence a rasově problematičtí občané měli být zlikvidováni, případně přesídleni především. Prostor měl být osídlen Němci, Dány, Nory, Nizozemci a Angličany. Do Slovanska měla zmizet rovněž většina přeživších Čechů, Slováků a Poláků. To samozřejmě politická reprezentace německé euromarxistické EU nikomu nevykládá a pobaltští politici jako oddaní slouhové a koloniální guvernéři raději oslavují nacisty, protože to přece byli Němci, kteří vládnou v EU. Příjmy obyvatel Pobaltí se pohybují lehce nad úrovní Turecka a především mladí emigrují.
Celkové uváděné ztráty SSSR v době druhé světové války se pohybují mezi 26 až 29 miliony lidí. Podle současných odhadů padlo 8,2 miliony rudoarmějců a 8,5 milionu bylo zraněno. Z toho milion důstojníků padlo a milion si odnesl z války trvalou invaliditu. Ztráty civilistů jsou odhadovány na 8 až 12 milionů. Z celkem 5,7 milionu sovětských zajatců zahynuly, nebo byly zavražděny v německých zajateckých, pracovních a koncentračních táborech (včetně Osvětimi), odhadem 3,3 miliony tedy kolem 57%. Z toho Wehrmacht povraždil 600 000 sovětských zajatců. Nicméně celkové demografické ztráty včetně následných úmrtí na válečné útrapy po válce a poklesu porodnosti jsou profesorem Ericssonem z Edimburgu odhadovány 49 milionů lidí. Hitlerův plán, že má být v Rusku (míněn SSSR) zlikvidováno 30 milionů slovanských obyvatel byl překročen. K tomu je třeba přidat miliony invalidů s doživotní sníženou pracovní schopností. Důvodem značné části ztrát byla vojenská porážka v roce 1941, okupace Běloruska, Ukrajiny a části Ruska, boje na jaře a v létě 1942. Dále Stalinovo ovlivňování práce vojáků 1941-1943 a neefektivně vedený obranný i útočný boj, až do sovětského vítězství u Stalingradu v zimě 1942 a následného vítězství v bitvě u Kurska. Poměr ztrát vojáků Německa a SSSR se pohyboval roku 1941 kolem 1:5 (v počátečních dvou měsících až 1:12), v roce 1943 1:2 a koncem následujícího roku se přiblížil 1:1. Poměr ztrát Německa a západních spojenců USA a V. Británie se od vylodění v Itálii do konce války pohyboval od 1:2 k 1:1,5 až 1:1. Německo ztratilo ve válce na všech frontách 52% vojáků, SSSR 57-58 %. U milionů sovětských vojáků není známo, kde jsou pohřbeni, pokud byli vůbec pohřbeni. Z toho je 44 generálů. Velitelé vykazovali ve ztrátách pouze počty, nikoli jména. Součástí ztrát SSSR je zhruba 1,5 milionu občanů, především padlých a uprchlých zrádců na straně nepřítele, orgány NKVD popravení zběhové, násilníci a další zločinci, dále osoby zavlečené do Německa a dalších zemí na nucené práce, především z Ukrajiny, které se nevrátily a nebyly repatriovány a uprchlí zrádci, kteří nebyli vydáni spojeneckými armádami.
Naprostá většina nadměrných vojenských ztrát a kapitulantství spadá do období od počátku války do konce roku 1942 a doby ústupu, případně neúspěšných útočných operací Rudé armády. Již na podzim roku 1942 začalo kapitulantství výrazně klesat a v roce 1943 téměř ustalo. Zrady se dopouštěli především Ukrajinci a vojáci neruského původu z jižních oblastí, mnohdy muslimové. Ukrajinci jsou Malorusové a patří do ruské slovanské etnické skupiny. Jejich vztah k SSSR narušila násilná kolektivizace v zemědělství a násilné rekvizice zemědělské produkce. Poté hladomor, který si ukrajinští rolníci částečně zavinili sami masovým porážením hospodářského zvířectva a ničením obilnin na protest proti rekvizicím ve snaze vyhladovět Rusko. Stalin poté zakázal dovážet do vzbouřeneckých oblastí potraviny. Nicméně v Rudé armádě bojovaly miliony Ukrajinců, zatímco na německé straně podle nejvyšších odhadů 180 000, ne vždy dobrovolně. Banderovec Oriško, který přitáhl s Němci a oddílem nacionalistů na Ukrajinu, hlásil ústředí, že lidé jim nadávají do zrádců. Nelze se divit, že nadšení většiny Ukrajinců nad osvoboditeli už za dva měsíce začalo upadat. Němečtí okupanti zabavovali koně a potraviny a kradli zimní oblečení a dokonce postelové povlečení. V rámci odírání obyvatelstva ukládali nakonec daně i z oken a koček a odvlékali obyvatele do pracovních táborů v Německu. Celkem bylo především z Ukrajiny a Běloruska odvlečeno jako levné a otrocké pracovní síly 4, 978 000 lidí.
V sovětských zdrojích uvedené materiální ztráty jsou pro středoevropana nepředstavitelné. Němci zničili, nebo těžce poškodili 1700 měst, 70 000 vesnic, 6 milionů dalších obytných budov, 32 000 průmyslových závodů, 98 000 kolchozů (obdoba JZD), 1 876 sovchozů (obdoba státních statků), 2 800 strojně-traktorových stanic (převzato z USA), 84 000 škol, 40 000 nemocnic a léčebných zařízení, 65 000 kilometrů železniční tratě a 14 000 mostů. Ukradli, případně pobili 7 milionů koní, 17 milionů kusů skotu, 20 milionů vepřů, 27 milionů ovcí a koz, 110 milionů kusů drůbeže a pokáceli 60 000 ovocných stromů. Bez ohledu na řeči o své kulturnosti vykradli a zničili řadu muzeí. Lze předpokládat, že menší část škod má na svědomí ustupující Rudá armáda, která v roce 1941 ničila strategické stavby. Bez německé agrese by k tomu nedošlo. Další škody mohly vzniknout následkem bojové činnosti vojsk i partyzánů. Nicméně ta by se nekonala bez německé agrese. Za menší část loupení a ničení nese odpovědnost rovněž rumunská a maďarská armáda, zrádci a kolaboranti a cizinecké formace SS. Oficiálně přišel SSSR díky německé agresi a válce přibližně o třetinu národního bohatství. Finančně byly škody ohodnoceny na 679 miliard rublů.
Do Rudé armády bylo mobilizováno 14 milionů občanů SSSR. Sloužilo tam více, než milion žen, z toho 530 000 bylo mobilizováno. Stovky úspěšných pilotek a odstřelovaček. Tvořily značnou část obsluh protiletecké obrany a téměř polovinu dělníků ve zbrojovkách. Většina lékařů, zdravotníků a spojařů Rudé armády byly za války ženy. Dostaly 100 000 vojenských vyznamenání a 86 získalo Zlatou hvězdu hrdiny Sovětského svazu. Rudá armáda zvítězila díky vlastenectví, ničemu jinému. Bojovalo se za existenci a svobodu slovanských národů. Sovětský svaz rozdrtil arogantní německý rasistický protislovanský nacismus a umožnil boj početným polským (Berlingova armáda) a československým (1. čs armádní sbor) vlasteneckým ozbrojeným formacím. Podporoval partyzánský boj v Polsku, Československu a Jugoslávii. Rudá armáda obsadila německé továrny na smrt a tím do značné míry ukončila holocaust.
Pro zajímavost lze uvést ještě některé další názory protivníků. Finský maršál Mannerheim hodnotil v rozhovoru s německým generálem Erfurthem roku 1943 Rudou armádu následovně. „Rusové se od vás hodně naučili. Sám Timošenko to po Zimní válce řekl našim zmocněncům. To znamená, že sovětští generálové jsou schopnými žáky a že to, co se naučili, rychle uplatňují v praxi. Velitelé Rudé armády dnes útočí odvážně a agresivně, uplatňují obkličovací taktiku stejně jako němečtí generálové.“
Generál pěchoty Erfurth, specialista na válku v zimě a na severu se rovněž zúčastnil programu German Report Series. K rudé armádě uvedl, mimo jiné.
„Překvapivou věcí je fakt, že Rudá armáda neztratila v průběhu druhé světové války sílu a energii, jak tomu často za dlouhých konfliktů bývá. Navzdory vážným krizím a enormním ztrátám si udržela schopnost obrany i útoku a dokonce ji v některých ohledech kvalitativně zvýšila, což v té době vyplynulo z rychlé aplikace technického vývoje. Co ztratila na bojové síle pěchota, to více než vyrovnal rychlý růst tankových vojsk. Velikost tohoto obdivuhodného výkonu nemá obdobu v historii válek ani u současných armád.“
„Boj o motti (finsky, obklíčené centrum odporu-pozn. autora) byl vždy velmi houževnatý a vedený s krajní statečností. Končil buď vítězstvím, nebo zničením, poněvadž ruský voják pokračoval v tvrdošíjném odporu, i když měl nepatrné vyhlídky na úspěch. Bojoval statečně až do chvíle, kdy se jeho osud naplnil.“
„Pak 10. června 1944 Finy zcela překvapila ofenziva na Karelské šíji, kterou ve velkém měřítku připravila Rudá armáda. Ruský útok byl veden podle nejmodernějších zásad, uplatňovaných v technických vědách a ve vojenské taktice. Ruská metoda útoku, tak úspěšně uplatňovaná od podzimu 1942 proti německé východní frontě, totiž rozdrcení omezeného úseku postavení kombinovaným útokem mnohem silnějších leteckých sil a soustředěného dělostřelectva a následným průnikem početných tankových sil do takto vytvořené mezery, vedla k rychlému a naprostému úspěchu.“
Vítězství Rudé armády umožnilo spravedlivý a zasloužený odsun nejaktivnějších nacistů z okolních zemí do Německa a Rakouska, především většiny českých takzvaných sudeťáků a rovněž Němců z Polska a Jugoslávie, kde se provinili zradou a válečnými zločiny. Tím se na 45 let minimalizovala možnost návratu německého revanšismu a kolonialismu, ohrožení stability zemí střední Evropy a Balkánu a agrese na východ, jako základu třetí světové války v Evropě. Bipolární bezpečnostní stabilitu v Evropě ukončil a možnost vzniku třetí světové války zahájil rozpad SSSR zaviněný Gorbačovem, který zradil sovětské hrdiny i oběti druhé světové války.
Pamětníci uvádějí, že se nikde při útoku nevolala sláva Stalinovi a podobné komedie z poválečných filmů. Vojáci prý nanejvýš sprostě nadávali. Aby ne, když po porážce Německa museli ještě pokládat životy při osvobozování Československa, kde dnes chtějí stavět pomník nacistům a zrádcům a kladou věnce k hrobům vrahů a násilníků z SS.
Martin Koller – Vzpomínky na „samet“ v zeleném
Krátce před velkými komediálními vystoupeními euromarxistů nemohu odolat vzpomínkám. Zároveň slibuji, že v příštím článku vysvětlím slovo euromarxismus. V období takzvané sametové revoluce jsem pracoval na ÚVISu (Ústřední vědecko-informační středisko) ČSLA (Československá lidová armáda). Bylo to informační pracoviště ministerstva obrany, které vyhodnocovalo z hlediska trendů převážně legální informace z především z oborů vojenství a technologií. Připravovaly se tam informace pro ministra a vrcholové pracovníky resortu. Něco podobného, jako byl Prognostický ústav. Pokud mohu posuzovat, informační zajištění ÚVISu studijními materiály bylo lepší, než má současná AČR. Pracovníci měli každopádně lepší přehled o politické a vojenské situaci v zahraničí, než naprostá většina občanů ČSFR, včetně členů a nomenklaturních kádrů vládnoucí KSČ. Téměř všichni odborní odborníci na výše uvedeném pracovišti měli, nějaké politické „škraloupy,“ počínaje vyloučení z KSČ a dalšími hříchy za rok 1968, příbuzné v zahraničí, případně nějaký problém z práce v rozvědce. Přesto si je armáda ponechala pro jejich odborné kvality a náčelník střediska, plukovník Žáček raději obětoval generálskou hodnost při jejich obraně před kádrováckými politruky. Profesně to byla úžasná parta a škola.
Takováto sestava samozřejmě dovedla poměrně přesně vyhodnotit i politický vývoj, stejně jako pracovníci prognostického ústavu, bez ohledu na fakt, že jsme měli zakázáno vyhodnocovat informace z SSSR, samozřejmě včetně nepublikovaných a cenzurovaných. Jenže ty k nám dorazily oklikou z USA, SRN, Velké Británie, Francie a Rakouska, odkud pocházely naše hlavní informační zdroje. V Prognostickém ústavu byla situace podobná. Takže, pokud někdo v současnosti kritizuje pracovníky tehdejšího „prognosťáku,“ neví, o čem blábolí. V celé republice nebyli informovanější odborníci. Ti, kteří se dali následně na politiku, vycházeli z globálně uznávaných trendů. To, že se trendy následně změnily, a především, těmito vlastními trendy neřídili v praxi naši noví západní bratři a německá euromarxistická EU je zcela popírá, je věc druhá. Výsledky jsou vidět a ještě budou. Naopak, rozvědka se tehdy moc nepředvedla. Jejich informace jsme občas dostali k posouzení a připomínaly produkci současné BIS, která vyrábí horší ideologické slinty, než kdysi Ústav marxismu leninismu. Rozvědka nás taky nenáviděla víc, než třídního nepřítele a po listopadu 1989 se postarala o postupnou likvidaci ÚVISu. V té době se už rozvědka stávala turistickou kanceláří pro synky a dcerky komunistických nomenklaturních kádrů, stejně jako v SSSR, a těm šlo především o vlastní životní úroveň. Na nějaké politické přesvědčení a věrnost vlasti kašlali. Podobné to bylo i v diplomatickém sboru, přičemž tento trend pokračuje do současnosti. Proto říkám a opakuji, že nemáme ministerstvo zahraničních věcí, ale zahraničních zájmů, řízené slouhy cizáků a rozvědku, která je pro svoje pracovníky a spolupracovníky nebezpečná, protože je jen filiálkou zahraničních tajných služeb. Ty nemusí mít a většinou nemají zájmy shodné se zájmy našeho státu a národa. Cizáci naše lidi klidně obětují. Kam to dotáhla za 25 let a víc vojenská rozvědka, jsme viděli na ostudné aféře kolem jejího ředitele Páleníka, premiéra Nečase a jeho asistentky, která s ním údajně dřela jako kůň. Můžeme opravdu klidně spát. Na „naše“ tajné služby a diplomaty se můžeme spolehnout.
Sametová revoluce v souvislostech
Je třeba zdůraznit, že mocenský převrat, či předání moci na přelomu let 1989 a 1990 nevznikl sám od sebe a nejednalo se o nějakou náhodnou akci študáků. Rovněž se nejednalo o hrdinský boj Václava Havla a několika disidentů v neutuchající občanské válce, podporovaný miliony hrdinných antikomunistických odbojářů. Disidenty v podstatě nikdo neznal, nemluvě o faktu, že mnozí byli agenti StB a reklamu jim udělali především politruci z Rudého práva, kteří je napadli pitomými články. Z hlediska celé dostupné světové historie je třeba zdůraznit, že jednak se nic důležitého neděje samo o sobě, jednak s několika tisícovkami mládežníků by si tehdejší VB (Veřejná bezpečnost) a její pohotovostní pluky, kterými prošli pánové Ondráček i Metnar, lehce poradila. Disidenty StB běžně strkala v krizových situacích do kriminálu, nejvyšší špičky školila na utajeném pracovišti v protialkoholní léčebně (jeden už zemřel, druhý oblbuje s podporou Seznamu jako kněz z kazatelny, ačkoli byl zaručeně komunistický kádrovák, zatímco knězem není). To vše bez ohledu na fakt, že v předlistopadovém období jsme měli v celé ČSFR 23 000 zaměstnanců ministerstva vnitra a výrazně nižšíšší kriminalitu, než v současnosti, kdy vnitro disponuje více, než 40 000 zaměstnanci jen v ČR. Když se podíváme na demokratické ministry vnitra, nemůžeme se divit. Obdobné je to i v jiných resortech. Až na několik výjimek, samý nezištný a morálně pevný a vlastenecký odborník.
Vše je třeba vidět v souvislostech. Tehdejší ČSFR byla ideologicky i hospodářsky závislá na tehdejším SSSR. Některé zasloužilé kádry si bez povolení z Kremlu pomalu nezašly ani na záchod. Přitom v Kremlu spělo vše již za vlády Brežněva k ekonomické katastrofě. Stranické vedení prostatických dědků, ověšených kilogramy metálů, jak někteří úředníci z našeho ministerstva obrany, bylo myšlenkově zhruba o generaci opožděné za světovým vývojem a mělo děs z technologických revolucí. Vládly tam duševně průměrné, či omezené, vzájemně se podporující rodiny nomenklaturních kádrů, stejně jako v současné německé euromarxistické EU. Rozvrat nastal po smrti Andropova, kterého těžce zranila dcera jednoho generála, jehož poslal pro zlodějiny do kriminálu. Již v té době existovali v SSSR soudruzi, kteří měli nakradené majetky v přepočtu v miliardách dolarů, vesměs ve zlatě, platině a diamantech. Svůj majetek potřebovali legalizovat a chtěli užívat, což nebylo možné v oficiálně beztřídním státu dělníků a rolníků, kde nevalný byt a auto byly obrovským privilegiem. Letos jsem viděl dva paneláky, kde bydlel v Jekatěrinburgu soudruh Jelcin jako vysoký partajní funkcionář. Ve Francii bydlí v takových migranti z Afriky. Otázkou je, zda nový nejvyšší partajní tajemník Gorbačov byl agent cizí rozvědky již před nástupem k moci, nebo se jím stal až v průběhu výkonu funkce. Tvrzením, že byl naivní, je totéž, jako se říkalo, že by byl blbý. Jenže blbec by tak nevyrostl, jako on. Každopádně se za ním z doby vrcholového partajničení v Stavropolském kraji táhnou i nějaké mrtvoly a manželka Raisa měla svým životním stylem a kontakty ke komunismu víc, než daleko. Nepochybně byl vydíratelný a měl podporu zlodějů. Taky vám to něco připomíná?
Z uvedeného a dalšího známého vývoje vyplývá, že kdyby nedošlo k řízené likvidaci SSSR, žádná sametová revoluce by se nekonala. Hlavní zásluhu má tudíž Gorbačov a jeho parta, kteří paralyzovali komunistické strany okolních zemí, s výjimkou Číny. V rámci resortu obrany, stejně jako v celé republice se již několik let před listopadem 1989 povinně jásalo nad geniálním demokratem Míšou Gorbym a jeho perestrojkou. To, že se v SSSR nic neperestrojilo, ale především kradlo, přičemžhlavními zloději byli, stejně jako na Ukrajině komsomolské nomenklaturní kádry, je věc druhá. Díky našim politikům jsme se naštěstí neperestrojili podle Míšových not, takže jsme se z velké části vyhnuli katastrofálnímu propadu ekonomiky a ztrátě prakticky všech úspor v rozsahu, které postihly občany Ruska po rozpadu SSSR. Odborníci se shodují na tom, že Gorbačov a jeho následník Jelcin způsobili spolu s americkými poradci, zlodějskými oligarchy a dalšími vesměs progresivními komsomolci škody, které převyšovaly škody vzniklé za druhé světové války. Nelze se divit, že Rusové nedůvěřují cizákům a mnohdy ani komunistům a podporují vlasteneckého Putina.
Rovněž na ÚVISu nás zdatně oblbovali perestrojkou v rámci klanění se sovětskému vzoru. Nicméně tamní odborníci byli, na rozdíl od stranických a svazáckých aktivistů, dost skeptičtí. Už v roce 1989 říkali, že dojde k destabilizaci a rozkradení státu. V celé zemi se především aktivně řečnilo, plánovalo, ale v praxi moc neudělalo, abychom se v rámci takzvaného komunismu, tedy reálně socialismu, perestrojili na kapitalisty žijící ve vysněném nekonečném blahobytu. Pravděpodobně nejdále myslel Štrougal, ale kolem sebe měl samé brzdaře. A byl zde další problém. Bez ohledu impotentní propagandu mediálních politruků si většina občanů neuvědomovala, jaké jsou v kapitalistických zemích rozdíly v životní úrovni, nezaměstnanost a stávky, které nemohou zakrýt banány, ani levnější auta pro skoro všechny. Problém byl v tupé podřízenosti nomenklaturních kádrů rozpadajícímu se SSSR. Inteligentních politiků bylo málo, nejvíce vyčnívali Štrougal a nepříliš oblíbený Husák. Toho Češi moc nebrali, protože byl považován za slovenského nacionalistu, který zvýhodňuje Slováky. Ovšem názory znalých pamětníků na něj se dost liší a někteří s uvedeným názorem nesouhlasí. Bez ohledu na rostoucí ekonomické problémy, zpomalování růstu a pokles exportu a zisků z něj, fungoval stát setrvačností déle, nicméně stále pomaleji.
Pupkatí svazáci 40 plus, vedení předsedou ÚV SSM a dnes údajným antikomunistou Vasilem Mohoritou, si užívali koryt se soudružkami sekretářkami, plácali po zadku svazačky, zapáleně kritizovali hnusné sionisty, kteří se chtějí odstěhovat z SSSR do Izraele, ohrožují pokrokové arabské režimy a ubližují mírumilovným palestinským teroristům vedeným soudruhem Arafatem. K tomu napadali v médiích americké imperialisty a oslavovali s multikulturním nadšením černo-rudou teroristku Angelu Davisovou, jejíž účes evidentně inspiruje poslance Feriho, současnou mediální tvář a duševní oporu TOP 09. Zároveň, někteří z nich jezdili studovat na prohnilý západ za peníze pracujícího lidu, jako pozdější ministr Dlouhý. Nicméně pokud se někdo podívá na práce Oskara Krejčího, zveřejněné po listopadu 1989, uvidí klesající podporu vládnoucím elitám ze strany obyvatel. Systém byl nepochybně ekonomicky těžkopádný a potřeboval změny. Jenže ty byly možné pouze v případě odstranění většiny nomenklaturních kádrů, které se pevně držely koryt a vytvořily vzájemně se podporující síť moci a peněz, včetně silových resortů. V armádě panoval vtip na téma MUDR a MUKL, tedy muž určený k dalšímu růstu a muž určený k likvidaci. Rozdělení společnosti bylo nepřehlédnutelné, přičemž mnohdy nebylo dáno schopnostmi a kvalitou práce. Věřící a zodpovědní komunisté tvořili menšinu mezi bezcharakterními korytáři. Síť nomenklaturních kádrů se nepodařilo odstranit a nepodařilo se to dodnes, kdy jsou mnozí z nich úspěšnými antikomunisty a euromarxisty. Lidé si zároveň rychle zvykli na levné bydlení, levnou hromadnou dopravu, bezplatné zdravotnictví a školství, jistou práci a mnozí si dokázali úspěšně přivydělat cestou takzvaných melouchů a malého přikrádání. Nedokázali si představit, že by se to mohlo změnit. Kvetla korupce v malém a v oficiálním nedostatku se dalo téměř vše sehnat. Pitomá propaganda moc nezabírala, protože kopírovala sovětský vzor a dělali ji omezenci, takže si mnozí občané vysnili, jak to už bývá, že tráva u západních sousedů je zelenější a melouny větší. Svoboda projevu byla omezená, nicméně nikoli myšlení a cenzuru máme pomalu zpět bez ohledu na oficiální svobodu a lidská práva. Ta nikoho nezajímala, a stejně jako dnes by je téměř nikdo nedokázal ani vyjmenovat. Kdo z vás, vážení čtenáři a halasní kritici?
Je nepochybné, místy prokázané, že na území ČSFR působily cizí tajné služby a část vrcholových disidentů byla placena ze zahraničí. K tomu je třeba připočítat vydatnou ideologickou propagandu pomocí rozhlasu a ilegálních tiskovin, a rovněž různá cílená embarga poškozující ekonomiku ČSFR. Dále je třeba připomenout naprosto stupidní ideologický boj nomenklatury proti modernímu oblečení, účesům a hudbě, čímž popouzela především mladší generaci a vytvořila gangy veksláků, s nimiž nakonec beze studu sama spolupracovala. Proto je logické, že převrat nevznikl sám od sebe na základě nějakého průvodu studentů, vedených navíc svazáckými organizátory, čímž se chlubí právě morálně pevný soudruh Mohorita.
Armáda a takzvaný samet
Je třeba dát do značné míry za pravdu exprezidentu Klausovi, který vzpomíná na svoji politickou činnost po 17. listopadu 1989. V rámci vrcholové stranické nomenklatury panoval bez podpory z Moskvy zmatek a rozvrat. Systém se již zhroutil v tehdejší NDR (Německá demokratická republika) a v Polsku, což se odrazilo i v náladách obyvatel ČSFR. Střední kádry a řadoví členové KSČ byli bezradní, většinou i zastrašení a v naprosté většině zcela neakční. Situace v resortu obrany byla obdobná a obraz popisovaný generálem Zachariášem, velitelem západního vojenského okruhu je dosti realistický. Nikdo nevěděl, co má dělat, protože politické vedení státu selhalo. Ministr obrany Václavík byl pro tvrdý postup, ale partajní nomenklatura dostala zákaz od Gorbačova.
Schopnost nasazení vojáků základní služby, civilistů oblečených na dva, případně rok do uniformy, a to proti vlastním občanům byla nejistá. Z tohoto hlediska chyběla vojenská policie, či polní četnictvo, které by potlačilo případné vzpoury. I děti vojáků z povolání byly mezi studenty. Opět to byl výsledek dlouhodobé ideologické pitomosti politruků, kteří se oháněli chimérou uvědomělé vojenské kázně socialistického obránce vlasti. Proti útoku zahraničního nepřítele to snad fungovat mohlo, ale v případě nasazení vojáků proti vlastním občanům, sotva. Nelze vyloučit, že by výsledkem byla občanské válka za účasti armády, VB, Lidových milicí a kontingentu sovětské armády. Téměř každý s každým. Něco jako nedávno v Sýrii. Kdo by byl vítězem a osvoboditelem?
Z uvedeného důvody byla zamítnuta iniciativa jak generála a ministra Václavíka, tak plukovníka Zbytka. Ten na rozdíl od mnohých jiných nepřevrátil kabát, což ho ctí. Zato si později pořídil euromarxistickou partu BOS, ovládanou bývalými politiky a pevně usazenou mezi půlkami současného premiéra nového spasitele a nástupce prvního euromarxistického spasitele Havla, dodaného z USA. Lidové milice se bez řádného velení a logistického zajištění doslova rozsypaly, přičemž stihly zlikvidovat seznamy svých příslušníků. Nasadit je proti studentům, kteří pocházeli většinou ze stranických rodin, včetně milicionářských, nebyl dobrý nápad. Stát nebyl zdaleka tak efektivně totalitně organizovaný, jak si dnes mnozí představují a jak bájí euromarxistická propaganda, hrající si na antikomunistickou. Vše nakonec zůstalo na VB (veřejná bezpečnost-oficiální označení uniformované policie) a jejích pohotovostních plucích. Přitom velení VB bylo ve stejném rozkladu jako politická reprezentace a každý se bál vydat rozkaz. Akce Zásah neprošla a údajná připravenost dělníků, rolníků a pracující inteligence ubránit socialismus se ukázala chimérou. Pracujícím za několik desítek let jaksi došlo, že v zemi nevládne dělnická třída, ale stranická nomenklatura KSČ, ČS strany lidové, ČS strany socialistické, Strany slovenskej obrody a Strany slobody. Ministr vnitra Obzina nařídil, že ve svazcích agentů StB nesměli být evidováni kromě známých agentů zahraničních KGB, GRU, Stasi a polské rozvědky rovněž vedoucí funkcionáři výše uvedených politických stran, soudci, prokurátoři a také kádrováci, jako například soudruh Tomáš Halík. Hlavními likvidátory socialismu nebyli disidenti a studenti, ale socialistická nomenklatura. To správně poznal už Stalin a stálo ho to život.
Ve srovnání se současnými elitami byly československé nomenklaturní kádry úplní chudáci, nicméně i tak jejich privilegia a místy i odborná neschopnost, místy i arogance, především mladších soudruhů, popouzely většinu občanů. Ještě před listopadem 1989 se k nám dostal utajovaný dokument. V něm bylo uvedeno, že pouze menšina vedoucích stranických kádrů je schopna porozumět směrnicím z ÚVKSČ a realizovat je, další část je schopna jim porozumět, ale není schopna je realizovat a značná část není schopna jim ani porozumět. Většině občanů v listopadu 1989 nešlo o restauraci kapitalismu, ale jakýsi modernizovaný socialismus, který by udržel všemožné jistoty a výhody, ale zvýšil životní úroveň. Jenže žádný kočkopes neexistuje. Mnozí si později mysleli, že jim to přinese německá EU. Stejná chiméra jako uvědomělá vojenská kázeň. Ideologicky řízené státy nikdy neuspěly.
Když jsem se náhodou připletl 17. listopadu večer do demonstrace, stačil jsem rychleji vytáhnout služební průkaz a zmizet, než jsem nějakou chytil takzvaným dubčekem, jak se od roku 1969 říkalo dlouhým obuškům. Druhý den jsem vyvolal na ÚVISu zděšení svazácké a stranické organizace svým popisem událostí. Nikdo nevěděl, co má dělat. V rámci VKr (vojenská kontrarozvědka) byla situace podobná. Všichni čekali na rozkazy a plnili je. Konec konců, tak to má u armády být. Jen několik nadšenců se pokoušelo o fanatické akce. Jeden z vyšších funkcionářů mne dokonce tlačil do akce v civilu pro StB. To jsem odmítl, nehodlal jsem mimo armádu a dělat nějakého dalšího studenta Šmída (agent StB Zifčák). Další práci pro VKr jsem odmítl, což mi někteří neodpustili dodnes. Někteří soudruzi se zcela vážně začali připravovat k založení ilegální odbojové stranické organizace. Jaksi nepochopili, že komunistickou stranu už potopilo bez ohledu na členskou základnu vlastní vedení tupě závislé na cizím sovětském zájmu a vlastních korytech a akčně zcela impotentní. Nedávno jsem je objevil v ODS jako živý doklad pravdivosti dávného výroku prezidenta Zemana. Ten konstatoval, že chytří komunisti šli s Klausem a ti blbí zůstali na něho. Při pohledu na současnou ČSSD komentáře netřeba. Havla podpořili při volbě prezidenta právě komunisté a celý další vývoj nastartoval premiér komunistický soudruh premiér Čalfa. Po třiceti letech nelze přehlédnout obdobné ideologické a ekonomické vztahy a akční impotenci současných českých elit ve vztahu ke koloniální euromarxistické německé EU, obzvláště z hlediska obecného rozvratu společnosti, nastupující krize, ohrožení afroislámskou invazí a jadernou válkou. Hodnocení následujícího vývoje lze označit za téma vhodné na jiný článek.
Martin Koller – Atomový Hřib dělá historii
Pražská radnice, kterou ovládají Piráti a TOP 09 se opět předvedla ostudou. Ještě nedozněla ostuda s podlézavým dvojjazyčným komentáře Piráta Hřiba v pražském metru na oslavu výročí NATO, kde se předvedl na úrovni komunistického aktivisty Dušana Jasánka a máme tady další. Ostudný pražský primátor odhalil úroveň celé partaje a zelených dredařů jako cizáckých slouhů. Na jedné straně by euromarxističtí soudruzi z radnice rádi znovu postavili Mariánský sloup, který byl chápán, byť možná mylně, jako symbol rakouského (tedy pangermánského) útlaku, a proto v roce 1918 stržen davem vlasteneckých Pražanů. Na druhé straně se rozhodli odstranit pamětní desku, která připomínala na zdi staroměstské radnice osvobození Prahy Rudou armádou, které velel v této operaci maršál Koněv. Důvody odstranění desky jsou údajné opominutí podílu českých povstalců a takzvaných vlasovců na pražském povstání a poválečná účast maršála Koněva na potlačení povstání v Maďarsku.
Primátor Hřib, jenž se státnicky předvedl při výročí NATO, opět ukázal odbornou i morální úroveň svojí partaje, protože dvojjazyčně se podlézalo naposledy za takzvaného protektorátu Čechy a Morava. Právě ten zlikvidovala Rudá armáda, spolu s dalšími spojeneckými vojáky, včetně našich. Abychom nakonec nezjistili, že likvidaci nacistického a sudeťáckého teroru euromarxističtí Piráti, jako slouhové současného euromarxistického Německa oplakávají. Z tohoto hlediska Hřibovi moc nepomohl jinak čtenářsky oblíbený historik Marek z Vojenského historického ústavu. Ten se pravděpodobně snaží vrátit uvedené pracoviště po téměř třiceti letech k politikaření a podlézavé politické propagandě nevalné úrovně. Připomíná tak trochu tamního politicky uvědomělého soudruha plukovníka Hodače, který v srpnu 1968 vyhodil do šrotu závěry cenných historických děl (pro něž nebyl jediný náboj), aby je kontrarevolucionáři nemohli zneužít proti sovětské internacionální pomoci.
Z logického hlediska nelze přehlédnout, že deska od prvopočátku nebyla oslavou pražského povstání, ale Rudé armády, která Prahu skutečně osvobodila. To by snad nepřehlédl ani člověk nevalné duševní úrovně a absolvent inkluzivní školy, pokud není přehlédnutí záměrné a nejedná se o ubohou politickou provokaci. Na druhé straně nelze přehlédnout, že Piráti jsou takoví historičtí, a nejen historičtí znalci, že předpokládají existenci internetu v době prezidenta Masaryka. Co si voliči zvolili, to mají. Úroveň politické reprezentace je dokladem úrovně národa. Deska byla na zeď umístěna v konkrétní době, kdy byla politická situace jiná, než v současnosti. Hřib se jako reprezentant Pirátů s podporou TOP 09 snaží účelově zaměňovat historii a propagandu. Dělá přesně totéž, co předlistopadoví ideologové, kteří se snažili stupidně zastírat, že Plzeň osvobodila americká armáda a likvidovali pomníčky po vesnicích v západních Čechách. A v podstatě dělá totéž, jako známý pražský výtržník Franta Sajner, který údajně dal popud ke stržení Mariánského sloupu.
Z tohoto hlediska je varovné, že v polistopadovém období zmizela ze zdi domu v Krumlově deska s varovnými slovy prezidenta Beneše před návratem německé agrese. Připomínal jsem ji v minulém článku. Kdo jiný na tom má zájem, než sudeťáci, německá EU a jejich místní bezectné služebnictvo. Předělávání dějin a strach z historie bývá dokladem politické slabosti režimu a neschopnosti jeho reprezentantů z hlediska komunikace s veřejností. Obvykle proto, že mají nečisté svědomí a slabou morálku, či charakter. Obzvláště ilustrativně to vidíme na současné Ukrajině, kde bourají pomníky vlastních lidí, oslavují zrádce a kolaboranty spolupracující s německými okupanty a účelově zapomínají na šest milionů obětí německé okupace. Účelovou výrobu nové historie vidíme prakticky v celé EU, především v Německu, kde najednou objevili, že islám patří do Evropy, černoši mají zásluhu na úspěchu evropské civilizace a člověk má téměř čtyřicet pohlaví a musíme být všichni blbí jako Gréta, která nahání miliardy do bussinesu nadnárodních oligarchů.
Měli bychom si především položit otázku, proč po téměř 80 letech nemáme pořádný pomník pražským povstalcům z května 1945 a nejen pražským. Zadruhé bychom si mohli položit otázku, proč samozvaný historik a euromarxistický revolucionář Hřib klesl na úroveň ubohého ideologického protisovětského aktivismu, který připomíná nejen opilce Sajnera a komunistické ideology ale rovněž výrobu nové historie nacisty v Německu, včetně vypalování synagog nevzdělanými a agresivními nacistickými svazáky z SA a Hitlerjugend, kteří výrazně připomínají současné politické multikulturní a ekologické aktivisty, to vše na základě záměrně mediáně vyvolávané nenávisti a lži.
K tomu bychom si mohli připomenout, že němečtí okupanti v době takzvaného protektorátu Čechy a Morava nejen vykrádali a znesvěcovali synagogy, ale rovněž zlikvidovali řadu pomníků na území Čech a Moravy, především pomníků legionářů, kteří, stejně jako vojáci Rudé armády položili životy za naši svobodu. Vojáků Rudé armády padlo na území ČSR zhruba 148 000 a s nimi nemalý počet vojáků rumunské armády. Kde ti mají pomník? Atomový Hřib jako válečný štváč a vojenský historik Marek se zařadili do společnosti, na opravdu moderní a evropské úrovni. Místo ideologického aktivismu mohli navrhnout umístění druhé desky na zeď radnice, s textem připomínajícím pražské povstalce, případně i vojáky nacistické ROA, neboli takzvané vlasovce. A mohli by tam připomenout i válečné zločiny ROA na území Ukrajiny a Polska, když se snaží předvádět detailní objektivitu za každou cenu.
Z historického hlediska nelze osvobození Prahy a převážné většiny území ČSR rudou armádou popřít. Není důležité, že jich v Praze padlo pouze 142 (jsou uváděny i jiné počty). Při obsazení Plzně, kterou Němci po dohodě s tamními povstalci vyklidili, nepadl ani jeden americký voják. Jeden se údajně utopil v Radbuze po požití značného množství piva z tamního pivovaru, tehdy ještě českého. Ale to přece vůbec nevadí. Byli to naši spojenci, stejně jako vojáci britské, rudé, belgické, francouzské a dalších armád. Byli to přátelé a přijeli nás osvobodit. Za vojenský historický ústav jsem se podílel na přípravách prvních slavností v Plzni a jezdím tam na Slavnosti svobody téměř každý rok. Jsou tam fajn lidi a vlastenci. Ale kde je pořádný pomník plzeňským povstalcům a bojovníkům z dubna a května 1945 v západních Čechách?
Tak, či onak se musím zeptat, proč nejsou oslavy jako v Plzni i jinde? Jenom proto, abychom se předváděli jako nepřátelé Ruska? Nepodíleli se na osvobození naší vlasti v rámci rudé armády také občané dnešní Ukrajiny, Běloruska, Kazachstánu, Litvy, Lotyšska, Estonska, Polska a dalších zemí bývalého SSSR? Zde je třeba pro různé současné politické aktivisty typu Hřiba zdůraznit, že USA a SSSR byly spolu s Británií ve válce hlavní spojenci v rámci protifašistické koalice. Hlavní tíži války v Evropě nesla od června 1941 právě rudá armáda a padlo zhruba 10 milionů jejích příslušníků. Na východní frontě bojovalo zhruba 80 % německých ozbrojených sil. Situace se začala pomalu měnit až v červnu 1944 po vylodění spojenců v Normandii. Dalších zhruba 16 milionů sovětských občanů zahynulo následkem teroru německých okupačních ozbrojených složek a domácích zrádců, ať už přímím vražděním, newbo v pracovních a koncentračních táborech. V současnosti se záměrně potlačuje i takové informace v souladu s protiruskou válečnou propagandou.
Němci se v posledních měsících války snažili zlikvidovat maximální počet vězňů v koncentračních táborech a věznicích, organizovali pochody smrti a zahájili akci ARLZ v jejímž rámci měl být zničena většina průmyslu a infrastruktury na území protektorátu. Brno mělo být zničeno palbou děl a raketometů rozestavených po okolních výšinách. Rychlý postup rudé armády, mnohdy bez ohledu na ztráty, zachránil mnoho životů a obrovské množství majetku na území ČSR. Hřib s Markem by mohli vykládat věžňům v koncentrácích, že si měli ještě nějaký měsíc počkat, aby je mohla osvobodit americká armáda. Popírat pod záminkou politického aktivismu osvobození většiny našeho území, včetně Prahy rudou armádou je dokladem hlouposti, neúcty k mrtvým, ne-li nízké sprostoty, která je bohužel většině současných euromarxistických aktivistů vlastní.
Bez příchodu rudé armády by se povstalci v Praze neudrželi, protože jim docházela munice a měli nedostatek zbraní proti stále většímu počtu útočících příslušníků německých ozbrojených složek, i civilním ozbrojeným německým teroristům. Opakované požadované shozy zbraní a munice britské letectvo odmítlo. Stačí si připomenout vraždění civilistů v Praze, především příslušníky SS z výcvikového prostoru na Benešovsku. Kdyby povstalci v podstatě nekapitulovali a nepodepsali dohodu o umožnění průchodu německým vojskům na západ, bylo by vraždění pokračovalo. Naštěstí Němci museli zanechat vraždění a teroru, protože opravdu spěchali do amerického zajetí, právě pod tlakem rudé armády postupující z Moravy a z Německa ku Praze, jinak by počet obětí povstání byl podstatně vyšší. Mnohé Němce poháněl především strach z odplaty za zločiny za zločiny, které zdaleka nepáchaly pouze SS. Ani v západní Evropě se s nimi spojenci moc nemazali, když viděli koncentráky a vypálené vesnice. Místy američtí a britští vojáci nahnali německé zajatce prošlapávat minová pole.
Nelze popřít, že příslušníci ROA (vlasovci), pomohli zásadním způsobem při obraně části Prahy, byť dočasně. Nicméně je třeba připomenout, že se jednalo pouze o část divize generála Buňačenka, který jednal proti rozkazu generála Vlasova. Z hlediska nejen rudé armády, ale i ostatních spojenců se jednalo o nepřátele, případně zrádce, kteří nejdříve zradili vlast a v posledních dnech války i Němce. Část z těchto vojáků zcela jistě byli zrádci. U další části z nich se jednalo o zoufalou snahu o přežití, neboť německé zajatecké tábory byly na úrovni nejhorších koncentráků. Zahynulo tam minimálně 3,5 milionu sovětských válečných zajatců, včetně Stalinova syna.
To je otázka především pro české profesionální moralisty, kteří tak rádi žvaní o jakési speciální české morální politice. Měl zajatý voják zahynout v koncentráku, nebo přejít k nepříteli a zachránit si život? Co by udělal americký hrdina, kdyby se dostal do likvidačního tábora pro sovětské zajatce a dostal nabídku služby v nějaké cizinecké divizi podřízené SS? Zde je třeba připomenout, že přeběhlíci z rudé armády, především Ukrajinci, se podíleli na německých válečných zločinech na Ukrajině, v Bělorusku a v Polsku, včetně etnických čistek a vraždění civilistů za povstání ve Varšavě a likvidace varšavského židovského gheta. Další sloužili jako dozorci v koncentračních táborech. Takže samé příklady vysoké morálky hodné oslav v Praze a lásky primátora Hřiba.
Buňačenko se snažil přechodem na stranu nepřítele získat výhodnější kapitulační podmínky a zachránit svoje vojáky před vydáním do SSSR, které jim hrozilo v souladu se spojeneckými dohodami. Na povstalcích, ani Pražanech mu nezáleželo. Poté, co byl velením povstalců odmítnut jeho útvarům oficiální status formace bojující pro Němcům, odtáhli vlasovci na západ a ponechali povstalce jejich osudu. Šlo o obyčejný politický handl, který jim nevyšel. Vlasovci tak vlastně tak zradili potřetí, nejprve vlast, poté Němce a nakonec Pražany, které nechali na pospas Němcům.
Omílání nesmyslů na téma, že jsme měli počkat na osvobození Prahy a celého státu americkou armádou je mimo realitu. Američané mohli postoupit do Prahy už šestého května po vypuknutí povstání, přičemž Němci by je určitě radostně uvítali. Nicméně zůstali stát z rozhodnutí velitele spojeneckých vojsk na západní frontě, generála Eisenhowera. Současní historici a propagandisté se vymlouvají na odpor sovětského velení opírající se o rozhraničení území, ale to mohl americký generál přehlédnout, případně se vůbec neptat, protože situace byla po vypuknutí květnového povstání kritická. Šlo o životy tisíců českých civilistů a Rudá armáda byla tři dny cesty daleko. Ani výmluvy na možnost nechtěného střetu z hlediska záměny spojeneckých letadel za německá nebyl příliš reálný. Luftwaffe už prakticky neměla palivo, jinak by splnila rozkaz k bombardování Prahy vydaný generálem Püklerem, který prohlásil, že celé ho hnízdo musí hořet. Německé letectvo z Prahy ustupovalo pěšky a s koňskými povozy. Američané mohli dobýt i Berlín a neudělali to z obavy před vysokými ztrátami. Z hlediska zastavení postupu na Prahu kalkulovali s pomocí SSSR ve válce proti Japonsku, takže šli Stalinovi na ruku, bez ohledu na české povstání a české civilisty.
Maršál Koněv, původně poddůstojník jezdectva carské armády se v rudé armádě stal nejprve politickým pracovníkem. Byl to v podstatě stejný bezohledný loktař jako Žukov. V jednom případě se spolu poprali na veřejnosti. Stejně jako jiní se dopouštěl při velení chyb. Chyb se dopouštěli i němečtí, stejně jako američtí a britští generálové. Němečtí ostatně válku prohráli, což je historický fakt, který neokecají ani hromadou knih výše Mount Everestu, vychvalujících vlastní genialitu a pomlouvající rudou armádu. Stačí připomenout debakl po vylodění americké armády v severní Africe, zoufalství při tažení v Itálii, zpackanou operaci u Arnhemu i překvapení v Ardenách. Žukov bil generály holí a hnal vojáky do sebevražedných čelních útoků. Patton fackoval vojáka v nemocnici a nařídil odstranit představné pancéřování z tanků Sherman, čímž pomohl Němcům pobít nejasný počet amerických tankistů. Snad všichni generálové a maršálové, vesměs ženatí, ruští, američtí i další, využívali uniformované příslušnice svých armád k vlastní sexuální obsluze, ať už je maskovali jako sekretářky, řidičky, nebo zdravotnice. A zdá se, že holky nijak neprotestovaly. Co na to čeští moralisté a lesbické feministky z Mee Too? Pochvalu by od nich na Prague Pride, sponzorovaném Hřibovým magistrátem, získal asi jen socialistický štábní fýrer SA Röhm, který se dělil s fýrerem Hitlerem a nižšího fýrera SA Heinese. Likvidace velení SA nebyla jen rvačka dvou skupin socialistů o moc a přízeň oligarchů, ale rovněž souboj milenců, kde Heines dal přednost chlapáckému Röhmovi před žvanilem Hitlerem neekologicky pouštějícím vydatné větry po vegetariánské stravě. Hitlerovo soužití s Geli Raubalovou, která to psychicky nezvládla a zastřelila se Hitlerovou pistolí, i následně s Evou Braunovou byla pouze mediální komedie. Začneme bourat další pomníky a stavět místo nich nové na objednávku euromarxistů?
Izraelští odborníci vyhodnotili v šedesátých letech spojenecké armády a měli k tomu plnou kvalifikaci. Židé sloužili ve všech spojeneckých armádách a několik z nich bylo i hrdiny Sovětského svazu. Zhruba 3000 jich vesměs ilegálně sloužilo i v německých ozbrojených silách, nejdále to dotáhl letecký maršál Milch. Na první pozici se v soutěži umístily německé Waffen SS, přestože Izraelce lze sotva podezírat z lásky k této organizaci, která spravovali průmysl koncentračních táborů. Za Němci se umístila Rudá armáda a na posledním místě ze spojenců americká. Ale to vše nic nemění na historickém faktu, že to byli naši spojenci a bojovali proti Německu za naše osvobození. Vítězstvím ve válce zachránili spojenci náš národ před etnickou čistkou, vystěhováním z vlasti a genocidou. Součástí rudé armády byl i československý sbor, součástí britské ČS obrněná brigáda a pět perutí.
Vykládat téměř osmdesát let po válce cosi o schopnostech a neschopnostech maršálů rudé armády je jen účelová politická agitace a podpora protiruského válečného štváčství směřujícího k jaderné válce v Evropě. Co se týká potlačení povstání v Maďarsku, lze konstatovat, že kdyby tam nešel velet Koněv, šel by někdo jiný. Koněva by popravili pro nesplnění rozkazu. Ostatně deska na zdi radnice se octla dříve, než vypuklo povstání v Budapešti. Odmítl by takový rozkaz Patton? Co by na místě Koněva dělali pražští moralisté, kteří jsou schopni patrně všeho, jen aby se zalíbili v Berlíně? Co by na místě Koněva dělal Hřib, který sice nebyl na vojně, zato rozhoduje o vojenské historii a řádí v ní, jako americká atomová bomba Little Boy v Hirošimě. Samozřejmě přísně morálně, nezištně, s písní německé bruselské ódy na radost na rtech, v duhovém triku, s tibetskou vlajkou v ruce a hlavou v zadní části sudeťáckých koženek.
Vyhledávání v archivu
Naši partneři
