Autor: Martin Koller

K letošním volbám se již vyjádřili mnozí a určitě i další nás potěší, či nepotěší svými názory. Nic moc objevného se proto nedá napsat. Důležité jsou především mezinárodní souvislosti, které mnozí voliči přehlížejí v ohlušení volebním cirkusem, záplavou nedůležitých a nesmyslných informací a mediální propagandou kombinovanou s cenzurou, případně její rodnou sestrou autocenzurou, která se tváří, jakoby cenzurou nebyla. Přitom právě zákeřná a zbabělá autocenzura redaktorů, šéfredaktorů a majitelů médií je horší a morálně ubožejší, než byla kdysi režimní ideologická cenzura. Ta se ostatně vrací.
Můžeme bez nadsázky konstatovat, že výsledky letošních voleb jsou kombinací polistopadového vývoje a neustálého hloupnutí národa, které se zrychluje po vstupu naší republiky do pangermánské EU, zavedení inkluze ve školách a nárůstem konzumace drog mladou generací. Kalergiho teorie o potřebě míšení ras za účelem snížení inteligence není třeba realizovat, národ dostatečně zhloupl i bez takových rasově sociálních experimentů. Národ se definitivně rozdělil na menšinu, která chce žít jako hrdí, svobodní a civilizovaní lidé na základě spravedlivě oceněných výsledků svojí duševní a fyzické práce a většinu, které stačí hnít u piva a televize jako ponížení otroci cizáků.

Upirátěné vítězství oligarchizace a drog

Současnost skvěle to definuje citát Karla Havlíčka Borovského na téma politických stran, který připomíná Lenka Procházková v knize Živé duše. Havlíček řekl, že jsou pouze dvě politické strany na světě, a to strana poctivých a strana nepoctivých. Poznají se podle toho, kterak školství podporují. Katastrofální úroveň našeho zideologizovaného školství ovládaného dlouhodobě euromarxisty, především sociálně-demokratickými a jejich úchylnou ideologií za podpory politických neziskovek a aktivistů může přehlédnout pouze úplný slepec, nebo blbec. Jedná se o návrat kamsi do devatenáctého, ne-li osmnáctého století. Kupodivu naprostou většinu našich politiků nechává uvedený stav klidnými, nanejvýš slibují před volbami růst platů učitelů, aby získali jejich hlasy. Výsledkem jsou i letošní volby, kde vlastně nevyhrál nikdo, ale prohrál především národ, stejně, jako před rokem.
Potom se mi vážení příznivci nedivte, že nemám chuť vstupovat do aktivní politiky, protože výsledek voleb jsem správně předpokládal. Včetně debaklu SPD, která si bude muset vyřešit personální politiku. Neustále poučovat ty, kteří z hlouposti a zbabělosti nechtějí slyšet, jsou líní myslet jako šťastní otroci, řídí se komediemi stále stejných prolhaných politiků a propagandou z ČT, zajímají, případně hádají se o stupidity předváděné v televizi, nechávají se rozeštvávat primitivními hesly, propadají závisti a podlézavě se klanějí zlu, věnovat čas takovým se stává přehlídkou ztraceného času. Patrně musí být ještě hůř a ta doba se bohužel rychle blíží. Schopní odejdou, zůstanou otroci nadšení nad svojí svobodou a individualismem a možností být hloupý a sprostý a nenechat se v tom nikým omezovat. A tím bychom mohli článek ukončit.
Praha se přesvědčila o kvalitách řízení magistrátu a radnic spolkem ANO a jejich neziskovkářských přátel, vedených „Krnčou,“ Kleslovou, Stropnickou a podobnými hvězdami euromarxismu, který není žádným marxismem, ani neomarxismem, ale pokryteckou lumpárnou organizovanou nadnárodními zájmovými skupinami. Jinde to nezaregistrovali, takže mnohá města v republice si ještě užijí lačný spolek dotačního a zadlužovacího „podnikatele“ miliardáře a latifundisty spolupracující s euromarxistickými partajemi typu ČSSD, Zelení, Piráti a z hlediska cílů i s KDU-ČSL a TOP 09. Hádky euromarxistických partiček ovládaných cizáckými i domácími oligarchy o velikost kusu ze společného koláče, který chtějí ukousnout, přestože jej neupekli je jen komedií pro konzumenty propagandy. Zkušenost je bohužel evidentně nepřenosná, zvláště mezi mezi voliči, kteří si většinou nepamatují ani to, co bylo včera, natož před rokem.
Téměř nikdo nečte volební programy stran, které jsou stejně většinou přehlídkou výmyslů, propagandy a slibů, jež nikdo z politiků nechce splnit. Vlastenečtí a zbývající levicoví politici se snaží vysvětlovat situaci, poučovat a přesvědčovat voliče v mylné představě, že občanská většina je inteligentní a má zájem se něco dozvědět a na základě použití vlastního mozku prosazovat svoje zájmy. Euromarxisté a domácí kompradoři vycházejí z představy bahna, jak nazývají voliče nejen socani v parlamentu, tedy voliče blbce, kterého přesvědčí především primitivní hesla, jako „ANO bude líp, jízdné v MDH zdarma, to vám garantuji“ a podobné. Pro informaci, kompradoři, případně buržoazní kompradoři byli původně čínští obchodníci, kteří zrazovali národ a pomáhali cizáckým kolonialistům v jeho zotročování. Tomu napomáhalo masivní zdrogování národa, stačí připomenout si opiové války.
Typickým reprezentantem takového přístupu volič-blbec, naštěstí neúspěšným je protekční synek z pražské havlérky Landovský jako reprezentant socialistických mládežníků. Údajně získal výborný přehled o politické situaci v Praze. Jak se mu to podařilo na ministerstvu obrany, kde neudělal za mák smysluplné a přínosné práce a zároveň měl hlavu vetknutou mezi půlkami Stropnického a Babiše je velkou záhadou. Možná má nadpřirozené schopnosti, stejně jako jeho otec, který je předváděl jako major Terazky ve filmu Černí baroni. Nicméně se „Lanďák“ nezmohl ani na vlastní nápad z hlediska volební kampaně. Bezplatné využití hromadné dopravy nabízeli kandidáti Bloku proti islamizaci v Plzni již roku 2016 a měli to dobře spočítané. Ubohá zlodějina cizích nápadů socanským euromarxistou, jasně!
Zajímalo by mne, kolik z voličů miliardářského oligarchy a latifundisty aspoň ví, co znamená zkratka ANO, o znalostech programu nemluvě. Nemohu se zbavit dojmu, že Andrejovi Nemyslící Ovčani, Ano Našemu Oligarchovi, či Andrej Neziskově Obětavý, případně A Nas… Občanům. To poslední by sedělo nejlépe, aspoň jak jsem měl možnost názory a činy váženého oligarchy a latifundisty poznat osobně. Ovšem z hlediska národních zájmů je větší katastrofou posílení jiné partaje, kterou bychom mohli s nadsázkou označit jako dredaře.

Úspěch strany, která už svým názvem propaguje organizovaný zločin, prosazuje lehce ovladatelnou zdrogovanou společnost, tudíž posílení narkomafie a zároveň je globálně nejvíce euromarxistickým spolkem podporovaným z Bruselu trockisty šedesátých let ve funkcích neodvolatelných a všemocných eurokomisařů, ilustrativně dokladuje myšlenkovou úroveň nezanedbatelné části českých voličů. Pomineme-li pseudolevičáckou předvolební komedii, kdo z voličů zná cíle nadnárodní strany Piráti řízené muslimem z Belgie? Pod jejich vedením by Praha a Brno brzy připomínaly současnou multikulturní Paříž, kde policisté dávají hromadně výpovědi. Země ovládnutá Piráty, by pravděpodobně místo slibovaného ráje ovládaného tablety připomínala nejspíš Jurský park, nebo současné Zimbabwe. Nikdo tam nemusí pracovat (s výjimkou bělochů), nikdo se nemusí učit, všichni zhulení, případně jinak zdrogovaní, sexuálně každý s každým, masivní afrikanizace, zvýhodňování menšin a sexuálních úchylek, vlast a rodina zakázány, děti patří všem, především geniálnímu milovanému vůdci a základem ekonomiky jsou dotace z EU. Jen velký a neomylný vůdce by se jmenoval nikoli Mugabe, ale Bartoš a toho je třeba neustále nadšeně a veřejně velebit.
Vzorem takové degenerované a morálně rozvrácené společnosti byla historicky Zakarpatská Ukrajina, známá rovněž jako Podkarpatská Rus, dočasně součást ČSR. Kombinace dlouhodobé chudoby a alkoholismu, tamní národ doslova zničila. Nejschopnější odešli do zahraničí a zůstali ponížení otroci pracující téměř zadarmo na cizácké panstvo a úzkou skupinu jejich domácích slouhů-kompradorů. Aktuálně vidíme v zásadě totéž, ale na celé Ukrajině.
V současnosti k něčemu takovému směřuje naše republika cestou dlouhodobé chudoby většiny národa, dlouhodobým nezájmem o politiku podporující růst domácí populace, zadlužování šňůrou geniálních ekonomů a samozřejmě drog, které jsou návykovější, než alkohol. To vše kupodivu bez zájmu většiny našich demokraticky volených politiků, spíše s jejich podporou. Západní část EU již rovněž vyrazila po této cestě za zpěvu Ódy na radost, zhulenou radost prázdných makovic sledujících intelektuální zábavu telenovel, soutěží, žvanění komediantů, protinárodní propagandy a divadelního sportu. Výsledkem bude evropský soukromý koncentráček, případně euromarxistický pracovní tábor pravdy a lásky, vybudovaný s pomocí partají jako Piráti a ovládaný coby soukromá firma několika oligarchy. Je třeba jen definitivně umlčet vlastence a zničit Rusko.

Vzorem je nejchudší země v Evropě, současná Ukrajina, kombinace chudoby, emigrace, alkoholismu a válečné psychózy proti Rusku. Můžeme jen doufat, že naši voliči budou mít v budoucnu aspoň tolik rozumu jako Němci, kteří v poslední dekádě zdravý rozum úspěšně skrývají při podpoře afroislámské migrace a vůdkyně Merkelové, ale přesto se spolku pirátských euromarxistických svazáckých aktivistů poměrně brzo zbavili. Letošní úspěchy ANO a Pirátů v boji o penězovody na zastupitelstvech ovšem něco takového v blízké budoucnosti nenaznačují. O senátu je zbytečné se bavit. Tato brzda demokracie a doupě euromarxistů neužitečně vegetujících za peníze daňových poplatníků je definitivně zralé k zrušení cestou národního referenda. Jenže ničeho se naši údajně demokratičtí politici nebojí víc, než právě referenda a vlády lidu, tedy demokracie.

Zasloužená porážka euromarxistické „levice“

Volby byly ostudnou porážkou takzvané levice, přesněji stran, které se za levicové už pouze vydávají. Reálně už levice u nás na parlamentní úrovni neexistuje. Realitou jsou pouze dvě partaje, jejichž politická reprezentace si udělala z druhdy velkých stran prosazujících zájmy občanské pracující většiny obchodní, či reklamní vývěsku na svoje firmy zajišťující jim a jejich rodinám sladký život aparátčíků. Obzvláště je to výrazné v KSČM, která se pod vedením advokáta Filipa stala ubohým euromarxistickým přívěskem partaje vlastněné největším oligarchou a lastifundistou, a to zcela mimo ideály komunismu.
Už jen jmenování Semelové, která oslavuje takzvanou internacionální pomoc států varšavské smlouvy v roce 1968, na první místo volební kandidátky KSČM v Praze lze označit buď jako záměrný likvidační tah, nebo úplnou absenci použití mozku. Vzhledem k tomu, že Filip není hlupák, výběr z uvedených dvou možností se výrazně zužuje. Je logické, že něco takového nemají chuť volit jak levicově smýšlející občané, tak ani přesvědčení slušní komunisté. Přidáme-li k tomu mediální propagandu, která posílá KSČM, stejně jako jiné strany, dříve, či v současnosti prosazující zájmy občanské většiny do minulosti a politického propadliště, zaslouží si soudruzi Filip, Dolejš a jejich nejbližší poskoci podrbání za ušima od oligarchy a zlatou medaili od Aspen institutu Allbrightové a Bakaly, možná i mlaskavý polibek od Merkelové, případně Macrona.
Na jedničku s hvězdičkou splnil svůj úkol likvidace ČSSD jako tradiční a důležité levostředové strany arogantní Hamáček, člen Aspen institutu. Jeho pubertální sebevědomí mládežníka, který se nikdy neživil poctivou prací, zcela evidentně neodpovídá jeho schopnostem, ať již odborným, či mentálním, o morálce nemluvě. Při hodnocení tohoto vyhlášeného milovníka tvrdého alkoholu, přestože do ožralů nadává oligarcha a latfundista panu Kalouskovi a protinárodní aktivisté v médiích Zemanovi, lze přehlédnout zlého ducha ČSSD.
Ten se skrývá v nevětraném, nicméně dobře financovaném euromarxistickém doupěti zvaném Masarykova dělnická akademie a jmenuje se Špidla. Už jen fakt, že něco takového jako Špidla, je spojováno se jménem vlasteneckého prezidenta, lze hodnotit jako cosi doslova perverzního, něco jako Himmlerova synagoga. Nemohu se zbavit dojmu, že prezident osvoboditel by se tohoto cizáckého slouhy mohl dotknout pouze s odporem a nanejvýš holí urychlenou rázným švihem. V zásadě myšlenkově jednoduchý, ale zaťatý, ne-li přímo zaprděný byrokrat zmítaný komplexy nahrazuje nedostatek tvůrčího intelektu stachanovskou pracovitostí a omíláním pouček svých germánských socanských sponzorů, kteří již ve dvacátých letech minulého století prosazovali multikulturalismus, likvidaci národního státu a rodiny a sexuální zvrácenosti. Nelze se divit, že díky jejich zvrhlé ideologii vyděšení Němci nakonec podpořili takovou zrůdu, jako byl Hitler.
Euromarxistický fanatik, dříve eurokomisař Špidla je duchovním otcem rozvratu v ČSSD. Především jeho poskoky a poskoky jeho německých protektorů a sponzorů jsou Sobotka, Hamáček, Novotný, Dienstbier, Valachová, Marxová, Poche, Prouza, Rozumek, Petříček, ale i plzeňský Bernard.
Všechno euromarxisté a takzvaní liberální sociální demokraté, moderní nomenklaturní svazáci práce se štítící, zato podporující rasově sociální experimenty, afroislámskou invazi, byrokratický eurostát plný cenzury projevu i myšlení, likvidaci národního státu a rodiny, inkluzivní školství, zvýhodňování sexuálních úchylek, sociální parazitování, ideologickou ekonomiku založenou na vykořisťování evropských kolonií Německem a dotacích z Bruselu pro oligarchy, zloděje, bezpáteřné poskoky, politické neziskovky a takzvané aktivisty. Jestliže se píše o možnosti rozpadu ČSSD na dvě strany, a to liberální a klasickou, jedná se o hluboký omyl, či propagandistickou lež.

Takzvaní liberální sociální demokrati nejsou žádní sociální demokrati, ale omezení, elitářští, bezpáteřní a hrabiví euromarxisté (trockisté kombinovaní s fašisty s podporou nadnárodních korporací, sudeťáků a církevních extrémistů heretika Františka) a mohou jen přejít tam, kde je srdce a měšce táhnou, tedy ke KDU-ČSL, ANO, TOP 09, nebo k Pirátům, kam stejně patří. Mohli bychom konstatovat, že e u nich hloupost s arogancí snoubí, jak kdysi ohodnotil jejich islámské přátele Winston Churchill. Sešli by se tam se soudruhem Dolejšem, nezkrotným milovníkem hazardních her a podobnými kdysi levicovými individui.
Je zajímavé a ilustrativní, že jak některým socialistům, tak komunistům straší v hlavě bláznivá představa jakéhosi proletářského internacionalismu Evropanů a afrických muslimů. Jak spojit současného civilizovaného Evropana čtvrté průmyslové revoluce se středověkým muslimem a pasákem koz z islámského státu samozřejmě nevědí, takže se vymlouvají na prohnané buržuje, už více, než sto let. Někde bude chyba, protože výsledkem jsou euromarxistický multikulturalismus a současná afroislámská invaze. Žádná liberální sociální demokracie neexistuje. Jsou jen sociální demokraté a ti, kteří zradili svoje ideály, historii, členskou základnu i voliče. A čistit od těchto rodinných klanů bude třeba už od vedení základních organizací. Jsem rád, že jsem odešel včas, abych nenesl podíl na takové hanbě ČSSD.

Na cestě od slávy do hanby

Konečně by se měl konečně probrat z iluzí a chimér i pan prezident, jenž se stále vnucuje do pozice jakéhosi milujícího otce sociální demokracie, pohříchu téměř pedofilního. Jeho nadšená podpora spolupráce největšího oligarchy a latifundisty s Hamáčkovou ČSSD a Filipovou KSČM, akceptování ubožáckého Hamáčka, s nímž si možná rozumí u skleničky, stejně jako nového ministra zahraničí Petříčka, který je slouhou evropského slouhy Pocheho není moc dobrým signálem. Stačí si vzpomenout, jak nadšeně podporoval inkluzivní ničitelku našeho školství Valachovou, stejně jako stánkaře Chovance posluhujícího cizákům. V současnosti pro změnu podporuje jako obroditele a zachránce strany, možná ve stylu arizónské obrody limonádového Joe, socanskou starou strukturu Haška, plukovníka hasičů a držitele 28 placených korýtek se sedmiciferným měsíčním příjmem. Ani necekl proti Stropnickému, když předal polovinu našich pozemních sil jako kanonenfutr pangermánskému Bundeswehru. Stejně mlčel poté, co Metnar podepsal v Marákeši dohodu vytvářející právní základ k islamizaci Evropy cestou Compactu OSN, který zanedlouho ve finální verzi podepíše ministr zahraničí Petříček, ne-li přímo oligarcha a latifundista, který posílá na Hrad koše uzenin.

Prezidentovo neustálé podlézání koloniální pangermánské EU, podivné přátelství s Merkelovou, která ničí Německo i Evropu a odpor k vlasteneckým a skutečně levicovým domácím politikům a občanům, činí z dříve uznávaného vlastence trapnou žvanivou figurku, jež rychle ztrácí podporu těch, kteří mu důvěřovali. Oficiální hlava české politické reprezentace podporuje vykořisťování vlastního národa pangermánskými kolonialisty ovládajícími umělou konstrukci zvanou EU s ideologickou měnou Euro, podporujícího sankce vůči EU, které ničí evropské i české hospodářství a připravující půdu pro válku.
Takový politik na místě Masaryka v době oslav stého výročí republiky, o dalších „vlastencích“ raději nemluvě. Uvidíme je na velké přehlídce naší malé armády, možná spolu s německou delegací. Snaha ovládnout naši armádu dodávkami německé výzbroje je nepřehlédnutelná a jen dokazuje rostoucí tlak na kolonizaci sudeťáky i místními komprami. Sto let od osvobození z rakušácké germanizační okupace a ukončení války vyvolané německými pangermány, sedmdesát tři let od ukončení pangermánské okupace naší republiky a světové války, kterou vyvolali němečtí nacisté s podporou sudeťáků a takzvaných západních demokratů. Vítězství protinárodní pražské havlérky a české ubohosti v přímém přenosu.

Naše milující EU ztrácí na sankcích proti Rusku 580 miliard Eur, zatímco USA ani dolar a blíží se další hospodářská krize. Hrozí nám pokračující růst zdrogování společnosti, růst zločinnosti, rozklad rodiny, další ideologické a sexuální experimenty a inkluze ve školách produkujících v rostoucí míře nepoužitelné tupany, pokračování islamizace a afrikanizace, růst cen potravin a elektřiny (odhadem o 40 až 70 %), zadlužování státu a přechod na Euro, abychom jako nedávno Řecko snížili dopad krize na německé panstvo a přenesli ho na sebe. Dále pokračování likvidace českého průmyslu a zemědělství cestou další kolonizace, nárůst ekologické zlodějiny, rozprodej půdy cizákům, ničení krajiny, rostoucí podpora sexuálních úchylek, stále tvrdší cenzura myšlení a projevu, odzbrojování občanů a přechod na doslova stádní společnost řízenou byrokraty, strachem a represemi.

Zároveň americké tanky jedou po nocích na vlacích z Itálie přes naši republiku a Slovensko na Ukrajinu. Tentokrát kupodivu potichu, bez nadšeného a podlézavého klanění kompradorských poskoků a ubohé propagandy v ČT. Nebude líp, jasně, to vám garantuji. Kompry vyhrávají. V roce 1938 stáli vlastenečtí Češi s podporou většiny Slováků ve zbrani na hranicích připraveni bránit vlast proti germánské invazi a kolonizaci, dnes ji poníženě vítají cestou volených politiků euromarxistických partají s ikonami, ne-li totemy typu Drahoše, vzorového reprezentanta českých kompradorů.

Tři spasitelé v cizím zájmu

Historicky se v české, historii objevili tři spasitelé. První byl Ježíš, kterého využívala křesťanská církev k ovládnutí věřících i států. U nás nakonec sloužil především ke germanizaci a podpoře vlády cizácké šlechty po bitvě na Bílé hoře. Druhý byl Václav Havel, kterého vytvořily nadnárodní zájmové skupiny s cílem kolonizovat naši zemi, především v zájmu pangermánských sudeťáků a podpoře katolické církve s nimi spjaté. Úspěšně to spojili s komedií o pravdě a lásce, která se změnila na realitu korupce, zlodějiny, lži, politické korektnosti, narkomafie, sprostoty, multikulturalismu, ničení rodiny a školy, inkluze, podpory sexuálních úchylek, zlodějského ekologismu, rozprodeje našeho průmyslu, otrokářství cestou levných pracovních sil, ničení našeho zemědělství, protinárodní propagandy v médiích, četně nově vytvářené historie účelově zakrývající zločiny pangermánství a německého nacismu, většinou ve prospěch pangermánských zájmů, reprezentovaných vládou v Berlíně a jejich slouhy v Bruselu pod vlajkou EU. Hra na elity, které jsou nejodpornější prodejnou, amorální lůzou.

Poté, co havlovská hvězda značně vyčpěla v páchnoucí realitě, objevil se nový spasitel Andrej Babiš s úzkými kontakty na zájmové skupiny kolem Allbrightové (a tudíž i Söröse) a s rozsáhlými investicemi o bolasti ekologismu a potravinářství u nás i v Německu. Zasmrádlou lež o pravdě a lásce nahradil neméně prolhaný slib, který nikoho nezarmoutí o tom, že bude líp. Nějak se to nedaří, stále zůstáváme chudou kolonií ponižované žebroty podléhající germánským zájmům.  Zde bychom si mohli položit zásadní otázku ve vztahu k naší historii. Ve dvacátých letech byl uveden do života, jako jeden z aktů demokracie zákon o pozemkové reformě. Agrárníkům a lidovcům se ho dařilo dlouhodobě sabotovat. Pokračoval od roku 1946 po druhé světové válce. Nakonec bylo možné vlastnit legálně pouze 50 hektarů pozemků zemědělské půdy. Jak se tento zákon prezidenta Masaryka a první republiky údajně obdivované multimilionářským oligarchou Babišem slučuje s církevními takzvanými restitucemi a s rozsahem majetku společnosti Agrofert, kterou vlastní oligarcha a největší latifundista Babiš?

Svět trvalého zmatku, nestability a nejistoty

Kdybychom, přitvrdili, mohli bychom, mluvit o soustavné přehlídce protichůdných lží. Typickým příkladem je opět multimiliardářský oligarcha a latifundista, který na všemožných plakátech poskakuje a šklebí se jako profesionální herec. Sám se předvádí jako bojovník proti migraci, ale na druhé straně všichni jeho politici v Bruselu i v Praze ji nadšeně podporují. Stačí se podívat, jak hlasují. Předvádí se jako sedřený profesionální chudák pronásledovaný zloději. Přitom jeho majetek za dobu výkonu funkce ministra financí a premiéra významně vzrostl. Den před volbami se objevila na Seznamu pohádka, že zchudl o 13 miliard, chudák asi prací pro národ. Spíš se jedná o komedii, v níž si nezapočítává do majetku Agrofert, který jako nevlastní po dobu výkonu své neziskové funkce. Hraje si na bojovníka proti migraci a jeho pravá ruka, ministr vnitra, aktuálně obrany Metnar podepsal za něj deklaraci v Marákeši. V současné době bez připomínek přijal socialistického ministra zahraničí Petříčka, asistenta neakceptovatelného slouhy cizích zájmů Pocheho, který se předvedl nadšením pro silnou EU, tedy kolonialismus, útlak, inkluzi, multikulturalismus, cenzuru a možná i válku a především podporou afroislámské migrace. Blíží se slavnostní podpis kompaktu OSN o migraci v Marákeši, který má vytvořit povinnost přijímat v Evropě afroislámské migranty a starat se o jejich blaho (!) jako vymahatelnou povinnost a lidské právo. Hádejte, kdo to pojede podepsat za našeho spasitele. Ten přece nemůže vypadat, že podporuje migraci a tak vypadnout ze svojí komedie pro nemyslící obdivovatele.

Multimiliardář má z voličů evidentně legraci v rámci svého arogantního smyslu pro humor. Ze Stropnického, který věnoval polovinu naší armády germánskému Bundeswhru udělal ministra obrany a zahraničí, z Metnara, kerý podepsal Marákeš ministra  vnitra a obrany. Z obdivovatele známého vlastence Dienstbiera, prosazovatele cizáckých zájmů a afroislámské migrace Petříčka udělal ministra zahraničí. Arogantní dědek Pilný, který posílal důchodce sbírat psí lejna, byl oligarchovým ministrem financí a aktuálně je třetím na kandidátce ANO v Praze. A nemyslící důchodci budou volit oligarchu jako šílení. Těch pár stovek, které jim slibuje, do roka zmizí v rostoucích cenách potravin a poté, co s Hamáčkem a Petříčkem prosadí Euro místo koruny, budou z důchodců žebráci. Přibližně 2500 korun každý měsíc, které chybí v průměru každému důchodci díky reformám Kalouska a Drábka se nesnaží vyrovnat nikdo. Jen se přihodí dobytku trochu sena, aby moc nebučel.

Oligarcha se rád ohání první republikou. Tehdy se člověk půjčující na vysoký úrok označoval jako lichvář a lichva byla trestný čin. Jedničkou na kandidátce v Praze je spasitelův kůň Stuchlík, který se živil právě půjčováním na vysoký úrok. Aspoň podle médií. Možná se vědecky založený oligarcha dopracoval ke zjištění, že jeho kůň nejlépe nakopne Prahu a udělá ji bohatší. Nicméně za první republiky nebyl zaznamenán případ, že by lichvář obohatil někoho jiného, než sebe.  Na závěr bych připomenul, že oligarcha si pokecal proti politickým protinárodním neziskovkám, ale po celou dobu výkonu svých politických funkcí neudělal nic pro to, aby omezil miliardové toky peněz z české státní pokladny ve prospěch jejich parazitování a protinárodních aktivit typu podpory multikulturalismu, afroislámské invaze, inkluze a jiných špinavostí, na něž se nabaluje organizovaný zločin, především stále rostoucí obchod s drogami a šedá ekonomika. Ta mu na rozdíl od údajně kradnoucích českých podnikatelů nevadí, takže od roku 2016, tedy v době jeho vlády se výsledky šedé ekonomiky, tedy prostituce, obchodu s drogami a lidmi, ilegální práce a zatajování daní (místo trestního stíhání) započítávají do výsledků kvetoucí babišovské ekonomiky. Díky prostitutkám a narkomafiánům a stejně si musí geniální ekonom a národohospodář budující oligarchické impérium a podnikající v řepkové ekozlodějině pomocí dotací z EU i domácího rozpočtu. stále půjčovat. Jinak by se naše ekonomika, která údajně úžasně šlape, zhroutila jako v Řecku. Zajímavě o tom vyprávěl na litoměřickém semináři profesor  Stanek. Oligarcha již několik let tvrdě řeční o boji proti zlodějům, i když žádného nechytil a EET vlastně nic pozitivního nepřineslo, kromě růstu počtu zbytečných úředníků a zastrašovacího teroru na malopodnikatele a živnostníky. Kdo daně neplatil, neplatí je dál. Nemyslící obdivovatelé jsou samozřejmě z boje proti zlodějům nadšení, ale jaksi přehlížejí, že žádný zloděj není tak nebezpečný jako člověk, který kombinací finanční a politické moci a podpory ze zahraničí privatizuje stát jako svůj majetek a získá absolutní moc v zemi. V tom mu z historického hlediska mohl konkurovat pouze Hitler. Příklad takového vývoje a jeho důsledků vidíme na Ukrajině. Obecně lze konstatovat, že Česko je pro oligarchu a latifundistu hrajícího komedii spasitele dojnou krávou, voliči tažnými vo.. a jeho obdivovatelé kašpary, z nichž si dělá legraci v rámci svojí životní role.

Velká komedie

Nelze přehlédnout, že v současné politice a médiích dochází téměř k absolutnímu nepřehlednému informačnímu zmatku, který prakticky znemožňuje voličům správně se rozhodnout ve vlastní prospěch. Je to novinka a zcela jistě evidentní záměr. Příkladem jsou nejen výše uvedené komedie oligarchy a jeho party složené z přeběhlíků různých stran a všemožných protinárodních existencí. Do zmatku je vhozeno a patřičně médii a dalšími formami propagandy tlačeno pár jednoduchých hesel ve formě slibů typu „ANO Bude líp.“ Je třeba konstatovat, že oligarchu z hlediska komedie přetrumfl klon TOP 09-Piráti, partaj spadající do nadnárodní euromarxistické koalice trockistů, vedená muslimem v Bruselu. Již řadu týdnů vidíme náhončí Pirátů otravovat po celé republice i důchodce. Žádné dredy, žádné drogy, likvidace rodiny, zmatek, permanentní revoluce, homosexuální inkluze. Vycvičení propagandisté vypadající jako civilizovaní běloši slibují ráj na zemi, noviny plné nesplnitelných, chimér, slibů a lží, stejně jako ČSSD.  Agitace jako za Gottwalda, nebo spíše za Trockého kdysi v Rusku. Piráti mají stejně jako TOP 09, jejich otcovská strana, Lidovci, ČSSD a Zelení úzký vztah k Německu a tamní euromarxistické levici. Prosazují hlavní směry zaměřené na vytváření chaosu (Bartrošova patnerka se přímo označuje za kněžku chaosu), multikulturalismus, inkluzi, podporu šíření drog, likvidaci heterosexuální rodiny a afroislámský multikulturalismus v Evropě. Typickým příkladem takové spolupráce je nedávná komedie lidovecké poslankyně Šojdrové s pokusem o únos syrských sirotků. Vydatné podporu se jí dostalo ze senátu. A kdo za celou akcí stál? Multikulturalista Rozumek, poskok cizích zájmů a reprezentant trockistických protinárodních neziskovek s blízkým vztahem k vedení ČSSD. A najednou vidíme, jak všechny ty partaje, které hrají komedii o soupeření, spolu pěkně potichu spolupracují na prosazování zájmů euromarxistů z Bruselu a pangermánských trockistů z Berlína na kolonizaci naší země. Samozřejmě nikoli zadarmo. Nelze se divit, že byla předána polovina naší armády Bundeswehru Stropnickým, jehož syn je známý jako agresivní zelený euromarxista a cestou firmy Glomex podprované partou třetiřadých politiků a nezodpovědnými, možná zkorumpovanými (?) zaměstnanci ministerstva obrany z Vyškovska, se prosazuje závislost naší armády na Německu cestou napojení armádního dopravního letectva na Lufthansu a protlačuje nákup předražených a takticky nevhodných bojových vozidel pěchoty Puma. V rámci volebního chaosu zároveň znovu vidíme komedii s množstvím nových stran, které se ohánějí líbivými hesly, jako kdysi Zelení v Praze, nebo Žít Brno v Brně, samozřejmě s podporou teroristů z Antify. Když se podíváme blíže, vidíme, že v těchto partajích se to jenom hemží nevolitelnými lidovci, zelenými a dalšími bojovníky za cizí zájmy s požehnáním Hermanna, či samozvaného kněze Halíka, který nikdy nevystudoval seminář a nebyl vysvěcen.

Takzvaná opozice, neboli strany pražské havlérky, které hrají, že jsou opouicí proti oligarchovi se samozřejmě neangažují pravdivě na straně vlastenectví, národních zájmů, ochrany vůči rasistickým programům OSN, či privatizaci státu do rukou jednoho latifundisty. Jako bez mozku povykují o komunistickém nebezpečí. Potom si musíme myslet, že oligarcha s majetkem víc, než sto miliard, podporovaný Allbrightovou a Sörösem je komunista. Top je matení mozků na druhou. Takový komunista bych chtěl být taky a dřít patnáct hodin denně při přepočítávání svého majetku. Lze konstatovat, že celé současné volby jsou jeden obrovský klam a podvod euromarxistů, germánských kolonialistů a jejich politických, mediálních a neziskovkářských sluhů na českém národě. Dokladem úspěšné realizace operace „zmatek“ jsou vysoké preference ANO a Pirátů, kterým jde o vše jiné, než budoucnost českého národa. Mnichov se vrací, ale tentokrát mnozí Češi nestojí ve zbrani, ale s potroublými úsměvy vítají ty, kteří je vedou do věčné chudoby a ponížení.

Založení první republiky bylo těžce získanou trofejí ve štafetovém běhu, který trval po mnoho generací. Naši předkové, kteří před sto lety vběhli do cílové rovinky, však dobře věděli, že nesmí usnout na vavřínech, neboť i vítězný věnec lze rozdrobit k ochucení cizí polévky.  Jako bobkové listy. Proti hltavosti souseda se však spojenecké smlouvy s přespolními ukázaly jako bezzubá pojistka. Odvolaná mobilizace více než milionu odhodlaných a dobře vyzbrojených mužů a následná kapitulace vytvořily trauma podobně hluboké jako kdysi Bílá hora ale v trpkosti odlišné. Zrada má jinou příchuť než porážka v bitvě.

Přijetí rozsudku bez boje přesto mnozí dodnes vnímají jako nečestnou kapitulaci. Ve skutečnosti za „nás“ tu kapitulaci podepsali jiní, když porušili mezinárodní právo i smlouvy a pod záminkou, že zachraňují mír v Evropě si prodloužili čas na vyzbrojení pro válku. Lež o porušování lidských práv českých Němců o jejichž „útlaku“ věděli posuzovatelé jen to, co Henlein na pokyn Hitlera vykřikoval, nás připravila o třetinu území včetně opevnění. Československo přestalo být obrany schopné a o půl roku poději se  torzo někdejšího demokratického státu v srdci Evropy rozlomilo na dva ostatky podřízené říšské moci. To jsou známá historická fakta, která ani rozmlžováním nezmizí.

Kromě vnějších hranic státu však existují i vnitřní hranice, které si každý národ vytváří a jimiž udržuje svou identitu a existenci.

K obraně této vnitřní, nebo chcete-li duchovní tvrze, se v českých dějinách vždycky našlo dost lidí, mužů i žen na slovo vzatých, kteří odmítli kapitulovat před cizími převýchovnými vlivy a drželi obleženou baštu

pro své následníky. Vždy se ale našlo i dost défétistů či přímo kolaborantů. Tento vnitřní boj o charakter národa probíhá napříč časem až do současnosti. 

V období druhé republiky uvolnil  kolaborantům cestu právě ten  čtyřstránkový rozsudek z Mnichova. I když věděli, že porušuje mezinárodní právo a naši ústavu, přijali jej a podřídili mu své činy i zločiny.  

Dnes to má opačnou chronologii. Naši současní zpochybňovači práva českého státu na suverenitu zrazují národní zájmy už v předstihu a tím sami umetávají cestu k říšskému diktátu. Netýká se to jen politiků, kteří nás zastupují, ale i těch, které nikdo nevolil, a přesto zastupují  něčí zájmy.  Devótní tón mainstreamových médií působí, jakoby v zemi byla okupační vojska. Ze škol mizí portréty demokraticky zvoleného prezidenta. Umělci dobrovolně vyhlašují své závazky k říši a místo lvíčka se prezentují červenou kartou nebo trenýrkami na klopě, aby zviditelnili, že patří k páté koloně a neuznávají demokratické principy. Takto označkovaných je zatím menšina. Ovšem rybí oko „veřejnoprávní“ televize slzí dojetím. Kdo  přejímá obraz světa a domova podle předvýběru ČT a ČRo, musí mít pocit, že trenýrkáři a vítači cosi podstatného statečně zachraňují. Podobný způsob lidové osvěty zvolil i pan Moravec, čímž myslím Emanuela, toho protektorátního ministra. Ten taky burcoval mládež ke startu za Novou Evropu, pod skvělým vedením Říše. Kontroloval protektorátní tisk, naháněl umělce do jednoho šiku a spolu s nimi se pokoušel převychovat národ. A jaký to býval předtím vlastenec! Vždyť právě on chtěl držet hranice do posledního muže a poslední kulky. A když nám po mnichovském rozsudku zbyly jen ty vnitřní hranice, udržení té duchovní tvrze, pan Moravec držel s Němci. Když prohráli, tu poslední kulku si vpálil do hlavy, po vzoru svého Vůdce.

Současný „zápas o duše“ mladých, ale nejenom mladých lidí je veden důmyslněji. Pravda, na přípravy byl delší čas. A tak si obránci vnitřních hranic ani nevšimli, že zdi naší pevnosti se vlivem propagandy poznenáhlu drolí. Až teď, když se nám ta bašta rozpadá před očima, se začínáme svolávat a domlouvat, co s tím. A začínáme počítat, s kým můžeme počítat. Mladí, až na výjimky, naše obavy nechápou. Jsou pro Evropu bez hranic, bez národů a bez tradic.

Až vymřeme, budou ji mít. Jenomže my jsme pořád ještě tady. Možná stihneme vychovat vnuky. V muže a ženy na slovo vzaté, kteří nebudou stiženi křivicí ani ztrátou paměti.

Mnichovské trauma nepřebolí tím, že budeme potomky odsunutých Henleinovců objímat jako „drahé krajany“ a znovu věřit v dobré úmysly krajty.  Dnešní diktát sice zní z Bruselu, ale to je jen převodovka. Malý národ žijící na křižovatce vlivů musí mít širší rozhled, než ten, který je mu vnucován. K rozhledu patří i poučení z minulých omylů. Když nás zklamali někdejší spojenci a předhodili Československou republiku jako kostičku vyhrožujícímu hltavci, není moudré opakovat tu chybu a spoléhat se dnes na spojence z NATO.

Masarykova republika rozšiřovala vzdělanost svých občanů, podporovala průmysl a budovala silnou armádu. Jak tyto tři oblasti vypadají nyní,  sto let od vzniku suverénního státu? Na to si každý může neradostně odpovědět sám.

Achillovou patou první republiky byly národnostní menšiny, což byla záminka k mnichovskému rozsudku. Ve jménu lidských práv.

Letos v prosinci proběhne v marockém Marrákeši konference o přijetí globálního paktu OSN, který legalizuje ilegální migraci. Ve jménu lidských práv se tak i právo šaría může stát v Evropě zákonem, o jehož lidskosti se přesvědčíme sami. Konference v Marrákeši tedy nezachraňuje mír ani právo národů na sebeurčení, stejně jako je před osmdesáti lety nezachránila zrada v Mnichově.  Tentokrát však naši političtí reprezentanti nebudou na rozsudek potupně čekat za dveřmi. Jsou přizvaní, aby zradu národa osobně signovali. A my máme už jen několik týdnů na to, abychom se zmobilizovali a přiměli je sudbu odmítnout. Povyk páté kolony přestane být slyšet, když se o slovo přihlásí občané – jinak řečeno národ. Nadcházející volby je proto nutné vnímat jako referendum o suverenitě našeho státu. Možná je to poslední příležitost, kdy můžeme demokratickým hlasováním vyjádřit svůj odpor ke kapitulaci.

Minichov, mnichovská dohoda, mnichovská zrada. Krok k zahájení okupace ČSR, německého protektorátu Čechy a Morava a zahájení druhé světové války. Výročí evropské demokratické ostudy, která byla ukončena rozbitím Československa za nadšeného jásotu okolních států, především nacistických pangermánů a poté druhou světovou válkou, desítkami milionů mrtvých holocaustem, nezměrným ničením hodnot a jako po každé velké válce zásadními politickými změnami globálního rozsahu. Kdo není slepý, či ohlušený propagandou nemůže přehlédnout opakování historie a historické souvislosti. Aktuální pangermánskou snahou o stále plnější ovládnutí naší země jako centra levných pracovních sil, tahem na získání technologické kontroly nad českou armádou dodávkami bojových vozidel pěchoty Puma, nebo Lynx, službami navázanými na německé korporace, to vše cestou společnosti Glomex a zájmových skupin v resortu obrany jsem se zabýval v minulém článku o dnech NATO v Ostravě.
Z hlediska dohody v Mnichově existují notoricky omletá témata, především, především opakované germánské snahy o tažení na východ, zotročování a kolonizaci slovanských zemí pod heslem „Drang nach Osten“ a Raumplanung (prostorové plánování), německý nacismus, zrada demokratických spojenců, kvalita naší armády, zda jsme se měli bránit, kdo byl a nebyl spojenec, případně i jiná. Jedná se o vděčná propagandistická témata, přičemž většina současných politických stran, neziskovek a médií se stává poskoky germánských zájmů, zkreslování historie a protičeské propagandy, zajisté zcela nezištně. Obecně lze konstatovat, že válka s Německem, které mělo 70 milionů obyvatel, a odpovídající ekonomický potenciál by neměla smysl, protože do dvou týdnů bychom byli poraženi. Důvodem byla nespolehlivost zhruba třetiny armády (při mobilizaci v roce 1938 nenastoupilo kolem 50 % Němců, ale problémy byly i s Maďary a menším počtem Poláků a Slováků), zastaralá výzbroj (především z hlediska letectva a protiletecké obrany), obklíčení nepřátelskými zeměmi (bezpečná byla pouze krátká hranice s Rumunskem na východě), chybějící spojenci (což ukázal Mnichov a poslední sovětské vyjádření už nebylo moc vstřícné a odvolávalo se na smlouvu s Francií) a snaha především Británie otevřít Německu cestu na východ k útoku na Sovětský svaz, kde překážely Československo a Polsko (po napadení Polska sice vyhlásily Francie a Británie Německu válku, ale francouzská armáda seděla v pevnostech a Britové bombardovali Berlín letáky). Navíc se nelze vyhnout dojmu, že reprezentace především evropských velmocí viděly ve válce řešení stále obtížnějších ekonomických problémů a drtivějších cyklických krizí, které vedly k levicové radikalizaci stále většího počtu obyvatel. Rozsáhlé zbrojení se stalo pro většinu evropských zemí záchranou ekonomiky a zbytků fungujícího sociálního systému. V období 1934-1938 vzrostly náklady na zbrojení v Německu o 470 %, v Jugoslávii o 455 %, v Británii o 250 %, v Rakousku o 112 %, v ČSR o 130 % a ve Francii o 42 %. Přitom zbrojení obvykle vede k válce, protože zbraně se musí využít a nahrazovat novými. Zhruba ve stejném období narostl zpracovatelský průmysl v Německu o 472 %, v Británii o 121 %, zatímco v ČVSR poklesl na 84 %. Poněkud stranou zůstává obecně ekonomický rozměr problému, protože cestu k Mnichovu bychom mohli nazvat rovněž „národy a peníze.“

Pro zajímavost, útok proti ČSR začal již v době mírových jednání v Locarnu roku 1925, kde se Británie, Francie, Německo a Itálie jako čtyři evropské velmoci dohodly o rozdělení vlivu, a to bez ohledu na menší země jako Československo, Polsko a Jugoslávii. Německo tam smluvně garantovalo hranici Francie, ale odmítlo garantovat nedotknutelnost hranic Polska a Československa. Británie a Francie oproti tomu nevystoupily. Ministři zahraničí Polska a Československa k hlavnímu jednání nebyli vůbec připuštěni. Takový Mnichov na zkoušku. V Locarnu začala likvidace bezpečnostního systému navazujícího na spojenecké vítězství v roce 1918 a dohody ve Versailles z roku 1919. V zásadě se jednalo především o spolupráci Británie a Německa zaměřenou na oslabení Francie, čímž bylo oslabeno i Československo, jako hlavní francouzský spojenec. Následovalo ztroskotání londýnské odzbrojovací konference a beztrestné zabrání demilitarizovaného Porýní německou armádou roku 1936. Francie odmítla pomoc Československa, Polska, Jugoslávie a Rumunska, které byly ochotny jít do války, a s evropskou bezpečností byl konec. A tomuto vývoji vydatně napomohla ekonomika, včetně československé.
Historie meziválečného Československa obsahuje řadu legend. Mnohé jsou pozitivní, v posledních třiceti letech se vyrábějí jak na běžícím páse negativní, které zesměšňují a urážejí vše, co se nehodí pangermánské propagandě a snaze kolonizovat země na východ od německých hranic. Pravda je jako obvykle někde uprostřed a není černobílá. Československo sice nepatřilo k hospodářsky nejvyspělejším zemím v Evropě, nicméně patřilo k nejdemokratičtějším. Před říjnem 1918 tvořily české země průmyslově nejvyspělejší část zaostalého Rakouska-Uherska. Jednou z nemnoha vysoce nadprůměrných výjimek byly speciální oceli z Poldi Kladno (po roce 1990 byla zlikvidována jako nepříjemný konkurent německého ocelářství). České země a později i Československo mělo minimální zásoby železné rudy, navíc nekvalitní, takže pro svůj exportně orientovaný hutní a strojírenský průmysl muselo dovážet každoročně statisíce tun drahé železné rudy ze Švédska, přes německé přístavy. Ve strojírenství dosahovaly evropské úrovně a systémové sériovosti výroby Českomoravská strojírna, automobilky Praga, Laurin a Klement (později ASAP/Škoda MB), NW (později Tatra) a výroba bot u firmy Baťa. Uvedený stav se měnil jen pomalu.
Po celou dobu své existence se meziválečná republika řadila mezi středně vyspělé evropské země jako Rakousko, Dánsko, Norsko, Finsko a zaostávala za velmocemi jako Británie, Německo a Francie v řadě parametrů. Nicméně nelze přehlédnout, že velmoci disponovaly velkosériovější výrobou, rozsáhlejším trhem, koloniemi, odkud získávaly výhodně suroviny a levné pracovní síly. Německo o ně po porážce ve válce přišlo a snažilo se je získat na východ od svých hranic. V některých oborech, například výrobě zbraní se ČSR dostávala až na světovou špičku. Dvakrát za sebou obsadila první místo ve zbrojním exportu.
Osamostatněním republiky se výrazně změnily dlouhodobě jisté tržní vazby v Rakousku a na ně navazující doprava. Přesto hlavními hospodářskými partnery byly Německo a Rakousko. Československo zůstávalo dlouhodobě opožděné z hlediska elektrifikace jak sídel, tak průmyslu a dopravy. Dlouho trval přechod od stejnosměrného proudu prosazovaného Františkem Křižíkem k praktičtějšímu střídavému prosazovanému Emilem Kolbenem. V Čechách byla výroba elektřiny roztříštěna mezi 15 společností, na Moravě působily pouze dvě. Doprava měla nižší výkonnost ve srovnání s velmocemi, finanční soustava byla příliš rozdrobená, takže snižovala možnost rozsáhlejších investic. Navíc mnoho podniků, především strategických ovládal zahraniční kapitál, který měl mnohdy akciové podíly vyšší, než 50 %. Z tohoto hlediska dominoval především britský a francouzský, zatímco německý se pohyboval v rámci zahraničního kolem 7 %. Škodovka se zavedenou výrobou děl byla v pacifistickém, možná i korupčním poblouznění prodána francouzskému koncernu Schneider. Problémem byla roztříštěnost průmyslové výroby na většinou malé a střední podniky, kterých chyběly prostředky na průběžné modernizace. Většina z nich měla malý stupeň mechanizace a elektrizace práce. Automobily vyrábělo, v řadě případů dočasně, 39 firem, motocykly 31 firem. Nejvíce se roztříštěnost projevila v oboru letectví, kde české podniky slavily mnoho úspěchů s jednoduššími konstrukcemi ve dvacátých letech, ale přechod na složitější v polovině třicátých let již nezvládly. Naše vojenské letectvo bylo v roce 1938 o generaci zastaralé za německým a československé stíhačky byly pomalejší, než německé bombardéry. Obecně byl výsledkem export zemědělských produktů as technický export, jehož většinu tvořily polotovary, suroviny a zboží s malým podílem vložené lidské práce a znalostí, v nejlepším případě investiční celky. Značná část exportu však směřovala do zaostalejších zemí mimo Evropu. Cena československých průmyslových výrobků byla až o 20 % vyšší ve srovnání s německými. Naopak ve velkém bylo dováženo spotřební zboží, především elektrotechnika a vybavení domácností. Československý průmysl nezvládl za dvacet let výrobu kvalitních kuličkových ložisek (která tvořila základ většiny tehdejších strojů a vozidel), karburátorů, nebo hliníkových slitin, takže je nakupoval v zahraničí, z Německa a Francie. Elektrické baterie a akumulátory vyráběly ze 100 % firmy vlastněné Němci, nebo se dovážely ze zahraničí.
Technologická zaostalost byla viditelná i nedlouho před okupací. Když se rozhodovalo, zda bude armáda vybavena velkým množstvím tanků a povede moderní manévrový boj, nebo se budou stavět betonové pevnosti, vyhrál beton. Republika neměla kapacity k výrobě většího množství tanků nejen průmyslové, ale především z hlediska nedostatku kvalitních dělníků, které bylo třeba odpovídajícím způsobem zaplatit. Beton dokázal míchat i pologramotný zemědělský dělník. Navíc na pevnůstkách se dalo zaměstnat více lidí za minimální platy, takže se řešil sociální problém nezaměstnanosti. Místo hladové zdi betonové nesmysly s minimální bojovou hodnotou. Navíc v poměrně slabě motorizovaném státě chyběli řidiči, zatímco kočích ke koním bylo dost. Převážnou většinu dělostřelectva tahali lichokopytníci, každá divize měla zhruba 2700 koní.

Nedobrou situaci popisuje v roce 1927 prezident Masarykovy akademie práce, inženýr Emil Zimmler. Akademie byla vědecký ústav zaměřený na organizaci technické práce v hospodářství, především s pomocí informací. Něco podobného jako po válce prognostický ústav, některé výzkumné ústavy a armádní Ústřední vědecko-informační středisko. V současnosti nic takového u nás neexistuje. Zimmler především kritizuje neochotu firem k modernizacím, lenost, neúspornost, nesoustavnost, formalismus, nedůslednost, byrokracii a tendenci mnohých podniků spoléhat se na stát (státní zakázky a dotace). Doporučoval amerického ducha odvahy a technické práce. Zdůrazňuje, že ve vedení státu potřebujeme pracovníky, nikoli reprezentanty. Poukazoval rovněž na vyšší úroveň zahraničního zemědělství. Tato tajná informace pro prezidentskou kancelář vedla prtezidenta republiky vedla k jeho kritickému projevu o stavu hospodářství. Bohužel situace se do roku 1938 příliš nezlepšila.

Do vývoje navíc drtivě zasáhla velká hospodářská krize v období 1929-1936 a na ni navázala již roku 1937 další, která pokračovala, až do vypuknutí války. Československo patřilo k zemím, které krize postihla nejvíce a některé obory nedosáhly úrovně roku 1929 až do okupace. Došlo k propadu životní úrovně značné části obyvatel, policie zastřelila 29 pokojně demonstrujících (nikoli rabujících) a přes 100 jich střelbou zranila, většinou na Slovensku. Prezident Masaryk poté odvolal ministra vnitra Juraje Slávika. Krize dost narušila nadšení mnohých postižených pro republiku a to vzkřísila až sudeťácká nacistická agresivita. Nějaký česko-sudeťácký proletářský internacionalismus se nekonal, jednoznačně zvítězil národ. Zde je třeba připomenout, že právě pohraniční oblasti obydlené velkým počtem Němců byly postiženy víc, než ostatek republiky. Důvodem bylo zastaralé průmyslové vybavení a zároveň z hlediska exportu v době krize nevhodný sortiment výrobků. O věci zbytné, jako sklo a hračky a upomínkové předměty klesal v době krize zájem. Toho využila sudeťácká propaganda řízená z Německa a svalovala vinu za propad životní úrovně na český šovinismus. V období 1931-1935 bylo soudem vyhlášeno 7,2 milionu exekucí na majetek, především zadlužená zemědělská hospodářství. Výsledkem toho všeho byla destabilizace bezpečnostní situace v prostorech, především tam, kde se nacházela, nebo byla budována pevnostní pásma. Pevnosti se mnohdy stavěly doslova na nepřátelské území pod dohledem německé špionáže, přičemž docházelo k sabotážím a ničení telefonních linek. Sudeťáci ignorovali mobilizaci a přistavovali na výzvu nepojízdná auta a nepoužitelné koně. V Praze v té době žilo pouze kolem 30 000 osob hlásících se k německé národnosti, ale dokázali vyvolávat mezinárodně viditelné problémy.

Krizový vývoj vedl především ke kartelizaci (spojování podniků do zájmových skupin s rozdělenými trhy a likvidace menší konkurence), která vedla ke zvyšování cen, včetně dodávek výzbroje pro armádu. Díky tomu dosahovala skupina hlavních zbrojovek Škoda, ČKD a Zbrojovka Brno místy zisků až 180 % ze státních zakázek. Firmy navíc uzavíraly kartelové dohody, které posilovaly jejich pozici vůči státu a všemi prostředky bránily výstavbě státních zbrojovek, které by dodávaly výzbroj za režijní ceny. Předražování samozřejmě snižovalo rychlost vyzbrojování a přezbrojování armády. Firmy si vypůjčovaly výzbroj na export u armády, ale s navracením otálely. Penězům před obranou republiky dávaly rovněž přednost některé strany, konkrétně agrárníci a lidovci. Díky nim se extrémně opožďovala motorizace armády. Prosazovaly totiž nákupy koní pro armádu a především tisíce tun krmiva pro ně, což představovalo ročně 120 milionů korun ze státní pokladny. Přitom výkonnost hipotrakce je ve srovnání s automobilním transportem osmnáctkrát nižší. Peníze vítězily nad vlastenectvím, což vidíme mnohde i dnes.

Neutěšená byla rovněž situace v důstojnickém sboru. Ten byl tvořen z poloviny důstojníky převzatými z bývalé rakouské armády a z poloviny legionáři. Mezi nimi existovalo trvalé napětí a někteří bývalí rakouští důstojníci se nakonec projevili jako zrádci. Z civilu bylo náborováno minimální množství specialistů typu lékařů a některých technických profesí. V době, kdy se válka stávala technickou záležitostí, neexistovalo vojenské technické školství (dočasná Vojenská inženýrská kolej při ČVUT byla zrušena z úsporných důvodů) a armáda byla celkově technicky nevzdělaná, což se odráželo v myšlení a schopnostech modernizace. V roce 1933 bylo z důstojníků pouze 4,5 % inženýrů a u Hlavního štábu dokonce jen 0,4 %. Důvodem byly i nevalné platy, především ve dvacátých letech, kdy levicově pobláznění politici dlouhodobě laborovali s myšlenkou zrušení armády a jejího nahrazení milicí. Ve třicátých letech se situace poněkud zlepšila, ale z hlediska životní úrovně nepatřili důstojníci k elitě a takzvaní gážisté, rotmistři a poddůstojníci mnohdy jen přežívali. Díky tomu se také stále řešily různé problémy s obohacováním a rozkrádáním státního majetku. Pro ilustraci v roce 1929 byly srovnány průměrné platy v Praze se zahraničím. Všude v zahraničí byly vyšší, konkrétně v Madridu o 8 %, v Paříži o 14 %, v Berlíně o 46 %, v Londýně o 100 % a v New Yorku o 300 %. Meziválečné Československo bylo zemí levných pracovních sil a výrobních prostředků vlastněných ve velké míře cizinci. Historie se opakuje, opět díky politické reprezentaci českého národa.

Ekonomika se promítla rovněž do nadnárodních zájmů ve vztahu k Německu, které mělo platit v poválečném období obrovské reparace za ztráty, které způsobilo okolním zemím. Tím měla být zároveň omezena jeho možnost zbrojení. Nicméně již Dawesův plán zajistil roku1924 rozložení a snížení splátek. V roce 1931 americký prezident Hoover uložil roční moratorium na německé splátky. Youngův plán z roku 1929 umožnil snížení splátek na desetinu a zároveň zajistil investice do německého průmyslu. Americké a britské banky zároveň chránily svoje investice a majetky v Německu, takže se snažily minimalizovat vznik války svých zemí s nacisty a naopak podporovaly zbrojení zaměřené směrem na východ. V roce 1932 byl v Lausanne evidován i Youngův plán a Německo nakonec mělo doplatit pouze 3 miliardy zlatých marek. Celkově bylo zaplaceno 22 miliard z původních 132 a v roce 1936 Hitler další splátky odmítl. Německo se poté navrátilo ke kolonizační ideologii Mitteleuropy ovládané Pangermány a posílilo svoje ekonomické zájmy krádeží 70 000 podniků německých Židů. Ze strany demokratických zemí se žádný vážnější odpor nekonal, kromě řečí.

Posílené německé hospodářství začalo likvidovat českou konkurenci na Balkáně, což vedlo k rozpadu takzvané Malé dohody (ČSR, Rumunsko, Jugoslávie) podporované Francií. Německo totiž začalo do průmyslově zaostalé Jugoslávie a Rumunska vyvážet svoje levnější zboží a v rámci clearingového zúčtování za něj přebíralo potraviny, kterých nedokázalo vypěstovat dostatek. Zároveň přesouvalo svoji inflaci do těchto zení záměrně opožděnými vyrovnáními. Československo potraviny nepotřebovalo, protože si je dokázalo vypěstovat a chtělo platby penězi. Díky tomu brzy dominoval na Balkáně německý export. Československo tak ztratilo spojence, které vyzbrojovalo částečně na dluh. Jugoslávie nezaplatila část československých zbraní dodnes.
Z hlediska vztahu ekonomiky a obranyschopnosti bylo Československo poraženo již před konferencí v Mnichově kombinací vlastních hospodářských problémů, cizích zájmů a spoluprací svých spojenců s Německem, protože peníze byly jako vždy až na prvním místě. Především však bylo poraženo hrabivostí, neschopností, zbabělostí a zkorumpovaností vlastních takzvaných elit. V současnosti vidíme stejné jednání, které přivodilo mnichovskou zradu u některých politických stran, aktivistů, historiků a samozřejmě politických neziskovkářů. Snahu udržet naši zemi v koloniálním poddanství v německé EU, protože jim to přináší všemožné dotace a koryta. Kolonizace převzetím průmyslu a zemědělství, likvidace obranného průmyslu, likvidace schopnosti zajišťovat nezávisle potraviny, energie a zbraně, rozbití rodiny, destrukce školství, změna historie, vytvoření nové rasy a v neposlední řadě vytvořením německé kontroly nad armádou a její výzbrojí. Mnichov se opakuje.

Autor: Lenka Procházková

Dramatizace záznamu rozhovoru sovětských představitelů s unesenými československými představiteli ze dne 23. 8. 1968 (podle odtajněných dokumentů ze sovětských archivů)

 

Koncem března 1968 jsem oslavila sedmnácté narozeniny. To už byl obrodný proces v rozběhu a já jsem litovala, že nejsem alespoň o dva roky starší a nemohu tu převratnou dobu plnou nadějí prožívat jako vysokoškolačka. Nicméně jsem měla štěstí v tom, že můj táta – spisovatel a filmový scénárista Jan Procházka – patřil k protagonistům pražského jara, a tak jsem měla o průběhu i zádrhelích „obroďáku“ rychlejší zprávy než moji spolužáci na gymnáziu. 

Při hodnocení akce, při níž byli zabiti tři naši vojáci se nelze zbavit při hlubším zamyšlení zásadní otázky. Proč vlastně zemřeli a kdo z toho měl prospěch? Celá událost totiž zmizela ve velkém mediálním povyku kdekoho, kdo se chtěl přiživit před volbami na mrtvých. Přitom se v podstatě vyprofilovaly dvě skupiny. Jedna nadšeně obhajuje české vojenské koloniální intervence a druhá je neméně rázně zatracuje. Poslankyně Černochová se předvádí před volbami, přestože o vojenství stejně tolik, jako kdysi Parkanová. Pouze ji odborně pase její asistent, který byl šéfem kanceláře ministra obrany Vondry. Namyšlený novinář se znalostmi z internetu a koordinátor tehdejší stupidní Bílé knihy. Největší kamarád bývalých politruků a absolventů sovětských politických škol, kteří ovládali kancelář minstra za ODS. Černochová v podstatě ani neví, o čem kdáká, ale je angažovaná jak svazačka v padesátých letech. S kolegyní Němcovou tvoří bohužel doklad ubohosti současné ODS, která zůstala myšlenkově v minulosti a mimo realitu a kritizuje svého jediného perspektivního politika, kterým je Václav Klaus mladší. Mediální povyk ovšem zakrývá zásadní rozpory a otázky.

Především trapné žvásty o žoldácích. Přitom vojáci bojující za peníze jsou historickou realitou od doby starověkých států. Pokud má někdo něco dělat pořádně a na profesionální úrovni, musí tomu věnovat čas a ten se musí zaplatit. Již ve starověku se začala společnost dělit podle odbornosti a válka je vysoce odborná činnost, pokud se má vést vítězně. V současnosti je, ale i v minulosti byl, každý důstojník žoldák, protože slouží za peníze. Bohužel v současné EU se k otázkám vojenství a bezpečnosti vyjadřuje kdejaký pitomec, který se sám označí za vojenského odborníka a pokud tuto drzost nemá, tak z něj pohotově udělají odborníka redaktoři v propagandistické ČT, nejlépe elitního. Mimo jiné i to je dokladem propadu úrovně evropského vojenství. Pokud někdo hledá morálně nečisté žoldáky schopné každého za peníze svinstva, musí je hledat mezi evropskými politiky, pracovníky politických neziskovek a médií a samozřejmě mezi jejich přáteli v islámských zemích. Uniforma není třeba, mají uniformní jednostranné myšlení. V hlavě jasno a prázdno a plná ústa řečí o morálce. Otázkou je, zda oficiální hýkání politiků nad hrdiny, viz článek z minulého týdne, není jen kouřovou clonou zakrývající něco podstatně ohavnějšího.

Důvodem k sepsání tohoto článku, který bude určitě označen za estébáckou konspiraci, případně projevy politruka, přestože jsem prokazatelně neměl nic společného s StB, ani s předlistopadovým armádním politickým aparátem, jsou evidentní rozpory. Ty jsou bohužel založeny na faktech, ať se to komu líbí, či nikoli.

Akce, při níž došlo k usmrcení tří českých vojáků, byla popsána v médiích, a pokud je popis pravdivý, zůstává rozum stát. Jedno obrněné vozidlo vjelo do aglomerace obydlené nepřátelským obyvatelstvem a vojáci z něj vystoupili. Proti nim šla pravděpodobně podezřelá osoba. Jeden z mezinárodní vojenské skupiny (Afghánistán, ČR, USA) zaklekl a zamířil na podezřelou osobu. Tři Češi se jí vydali naproti. Když se přiblížili, odpálil sebevražedný útočník nálož, která je usmrtila. Co se dělo potom, je nejasné. Nicméně zbytek skupiny naložil těla a odvezl je, včetně raněných. Vzhledem k tomu, že mrtvých a raněných bylo minimálně pět, pomalu je neměl kdo nakládat a pokud vypadali jako mnohé oběti exploze, byla to dost drsná práce pro silný žaludek.

Absolvoval jsem roční misi v Iráku a Kuvajtu, takže jsem viděl válku dost detailně. Jenom stan na základně, kde jsem občas pobýval, byl prostřelen patnáctkrát a ostatní na tom byly podobně. Kromě toho jsem v pozdějším období situaci na bojišti v Iráku a Afghánistánu opakovaně probíral s vojáky, kteří se misí zúčastnili. Pomineme-li začátky, kdy naši vojáci jezdili jako hrdinové v otevřených zemědělských terénních automobilech vydávaných za vojenské, došlo průběžně k nasazení stále odolnějších obrněných vozidel. Už to je doklad rostoucího úspěchu protivníka z hlediska ohrožení vojáků NATO. V současnosti i naši vojáci používají v Afghánistánu kolová obrněná vozidla s vysokou odolností koncepce MRAP (Mine Resistant Ambush Protected), většinou zapůjčená od americké armády.

Nicméně jedno z pravidel bylo, že nikdy nejezdilo samotné vozidlo. Vždy minimálně dvě, aby si zajistila vzájemnou podporu, palebnou silou počínaje a evakuací z boje konče. Z vozidla, které zůstane stát, ať již z jakéhokoli důvodu v nepřátelské aglomeraci se stává potenciální rakev své osádky. V takovém případě má druhé vozidlo cenu života. Tentokrát jelo do akce pouze jedno vozidlo. Ne že by druhé vozidlo naše vojáky zachránilo před sebevražedným atentátníkem v situaci, která nastala, ale je to udivující, ne-li podezřelé. První otázkou je, kdo poslal osamělé vozidlo mezi nepřátele.

Je evidentní, že se životy našich vojáků se v Afghánistánu hazarduje. Za vyslání osamělého vozidla do nepřátelské oblasti někdo nese zodpovědnost. A musíme se ptát, zda se jedná o neschopnost, nemístnou frajeřinu a neprofesionální podcenění protivníka, nebo vyslovenou lumpárnu. Kupodivu nikdo z hýkajících politiků, kteří mají navíc všemožné poradce a experty, se na to neptal. I to je podezřelé. Jsou tak hloupí oni, nebo jejich poradci? Hlavně velká pieta, sirény, kecy, rozdávání metálů a lov voličů. Možná, aby se něco zakrylo.

Vozidla kategorie MRAP poskytují dobrou úroveň ochrany a nějaký sebevražedný útočník by jim maximálně opálil lak a znečistil povrch zbytky svého těla a jeho obsahu poletujícími vzduchem na cestě k Alláhovi. Nicméně vojáci z vozidla vystoupili, čímž se vystavili přímému útoku. Není jasné, ani logické, proč to udělali. Na běžnou akci zabývající se pátráním po teroristech, nebo přímo čištění prostoru od nich, zvláště v domech, by nikdo neposlal jedno vozidlo s několika vojáky. To by byla jízdenka na hřbitov. Přesto ji někdo vystavil.

O nějakou utajenou zpravodajskou misi a kontaktování agentů mezi domácím obyvatelstvem rovněž sotva mohlo jít. Obrovité vozidlo a cizácké vojáky by nepřehlédl ani slepec a konspirace by šla k čertu. Otázkou tedy je, proč vystoupili z vozidla, které jim poskytovalo ochranu. Někdo k tomu musel dát rozkaz. Duševně zdravý voják, dokonce ani testosteronem nabušený jedinec v maskáči s přerostlým egem by něco takového neudělal. Obzvláště ne takový, který se chce vrátit a užívat si vydělaných peněz. Takže je zde druhá otázka, kdo a proč nařídil, aby vojáci vystoupili z vozidla.

Rovněž taktika celé akce je doslova neuvěřitelná. V relativně malé vzdálenosti se objevila podezřelá osoba. V zemi plné léček, přepadů, nástražných výbušných systémů a sebevražedných útočníků, tedy prostředků zajišťujících výhodu momentu překvapení pro nepřítele. I blbý český divák, sledující americké akční filmy by takovou osobu zastavil, a to po dobrém, nebo po zlém. Profesionální vojáci to neudělali. Logicky měli podezřelého vyzvat k zastavení, a pokud by je neposlechl, bez váhání střílet. To se evidentně nestalo a otázka je proč.

Samozřejmě nelze vyloučit stupiditu, kterou předvedli němečtí politici ve vztahu k Bundeswehru v misích. Prostě vojákům zakázali, aby stříleli jako první. Nelze se divit, že Bundeswehr se stal nejméně aktivní armádou v Afghánistánu a papírovým tygrem v růžových kalhotkách, které mu navlékli multikulturalisté, úchylové a feministky. Vzhledem k tomu, že Německo je pro naše ponížené a podlézavé politiky, především reprezentanty pražské havlérky a komplotu Babiš-Hamáček-Filip a Zeman nedostižným vzorem, kterému podřídili i polovinu naší armády, nelze vyloučit podobný stupidní rozkaz i pro naše vojáky. Pokud někdo takové nařízení, či rozkaz vydal, je to jízdenka na hřbitov a měšl by být volán k zodpovědnosti za podporu islámského terorismu s následkem usmrcení našich vojáků. Pokud bylo taký rozkaz vydán, je to vědomé, takže se jedná o vraždu. Teroristé zabíjejí naše vojáky v boji, ale pokud je někdo z domácích politiků, nebo z cizího velení mise znevýhodní na bojišti a tím pošle na smrt, je to vrah.

Možná, že podezřelý zastavil, to jsem v dosažitelných informacích neobjevil, ale mohlo mi to uniknout. Nicméně pokud se naši vojáci nezbláznili a neodhodili pud sebezáchovy, nešli by na kontakt s podezřelou osobou. Obzvláště ne všichni tři najednou. Pokud nemístně frajeřili, přijali riziko a byli za svoji hloupost potrestáni. S větší pravděpodobností jim to někdo musel nařídit. A je zde otázka kdo a proč, jestliže to bylo v naprostém rozporu s jejich bezpečností a popíralo to základní taktickou činnost na tamním bojišti.

V médiích se objevily rádoby odborné úvahy o tom, že naše vojáky mohl zachránit nějaký dron. Jak by to asi udělal? Pod hadry útočníkovi neviděl, takže by vojáky nemohl varovat. Oni ostatně útočníka viděli. Na druhé straně by jim pomohl i malý robot vybavený detektorem kovů a trhavin. Ten by jim skutečně mohl zachránit život. Stačilo ho poslat k podezřelé osobě a zůstat bezpečně ve vozidle. Jenže pro naše vojáky robot nebyl. Ani se neptám proč.

Americký voják byl psovod a pes byl s velkou pravděpodobností vycvičený i k základní detekci trhavin. Islámem nasáklý útočník by možná před nečistým zvířetem i utekl, protože jeho zabitím by se spíš zesměšnil. Americký voják však psa nepoužil a na smrt šli tři čeští vojáci. Není nad pevné spojenectví. Krásný příklad rovnoprávného vztahu a úcty k vojákům z evropských kolonií a jejich životům. Mimochodem, i zabití toho psa by byla škoda a nesmysl v nesmyslné válce.

Při hodnocení podivné akce v Afghánistánu se nelze zbavit děsivého dojmu, že naši vojáci byli posláni na smrt vědomě s cílem posílit v české společnosti nenávist k nepřátelům v Afghánistánu a tak zajistit vyšší podporu ke koloniálním misím v cizím zájmu. To vše v situaci, kdy se do Evropy valí afroislámská invaze, včetně Afghánců, s drogami, exotickými chorobami, násilím a teroristy za podpory politiků EU. V situaci, kdy reprezentanti komplotu Babiš a Hamáček svorně odmítají ochranu našich hranic a žvaní o tom, že budeme podporovat ochranu hranic Evropy, která evidentně nefunguje a propustila již kolem dvou milionů ilegálních migrantů a propouští další. Jen samé žvásty a příprava k pokračování afroislámské invaze legální cestou. Letadla už vozí další migranty z Eritreje prosáklé AIDS do Německa. I proto je třeba odvádět pozornost a řečnit o válce proti terorismu v Afghánistánu a posílat tam naše vojáky, jestliže v Evropě se mu nebráníme. Nestydaté pokrytectví komplotářů hodné samozvaného kněze Halíka. Konec konců, všichni jsou parta z pražské havlérky a hrají velkou komedii.

Je evidentní, že po sedmnácti letech války v Afghánistánu, bez jakéhokoli pozitivního účinku na tamní primitivní islámskou společnost a bez pozitivního odrazu na bezpečnost v Evropě padli naši vojáci v Afghánistánu zbytečně při plnění úkolů zadaných našimi nezodpovědnými politiky. Žádné oficiální komedie a svalnaté řeči na tom nic nemění. Přitom každý voják bude třeba doma. Dnes je již fronta v Evropě. V Afghánistánu se nebojuje za Prahu, ani za naše životy, ale za globální zájmy a globální zisky. Je úplně jedno, jestli tam vládne Mohamed, nebo Ahmed, v obou případech to budou muslimští kmenoví náčelníci a narkomafiáni. Nejvíc na nekonečné válce vydělává narkomafie a muslimské bratrstvo šířící islám s pomocí politické reprezentace EU vedené Německem za podpory politických neziskovek. A samozřejmě američtí zbrojaři a bankéři, pro něž je každá válka zlatý důl. Čeští vojáci jim slouží jako levný kanónenfutr, stejně jako čeští pracující německým kolonialistům jako levná pracovní síla v pangermánské EU. Díky vlastním politikům, kteří pod vedení pražské havlérky a komplotářů posluhují cizákům.

Chce-li se generál Opata pomstít nepřátelům, proč ne. Mrtvý islámský terorista, dobrý islámský terorista. Tady jsou zbytečné každé skrupule. Mohu jen zopakovat to, co jsem kdysi řekl v televizi: „každý jeden můj voják má pro mne větší hodnotu, než celé nepřátelské město.“ Jenže by to mělo platit v současnosti a pro naše politiky i v Evropě, kde je hlavní bojiště. Další problém je v tom, že zabitím několika afghánských primitivů v Afghánistánu se toho na bojišti moc nezmění. Každý rok přibývá milion a více Afghánců a situace se bude horšit. Pro ně jsou lidské ztráty legrace a padlí bojovníci proti nevěřícím jdou k Alláhovi mezi vnadné huriska a povolné chlapce (jako němečtí pedofilní multikulturní politici). Zato několik dalších našich vojáků by mohlo absolvovat cestu domů v obalech na mrtvoly a jako potrava pro politické a mediální hyeny a jejich komedie. Nějaká pomsta tam nemá co dělat, vojáci tam šli dobrovolně a věděli, kam jdou. Padli na bojišti za podivných okolností.

Vojáci sloužili za vysoký plat, nesli odpovídající riziko a byli také pojištěni na vysoké částky pro případ invalidity, nebo smrti. Profesní riziko. Leckterý hasič riskuje víc a doma při smysluplné činnosti. Když jsem kdysi letěl na misi do Kuvajtu a Iráku, počítal jsem s možností, že budu zabit, hrůzu jsem měl z možnosti zmrzačení. Vyšlo to, něco jsem vydělal, něco jsem se naučil. Žádné ideály v tom nebyly. Žvanit v souvislosti s Afghánistánem primitivních islámských kmenů s 83 % negramotů o demokracii je doklad hlouposti toho, kdo taková moudra vypouští. A především jsem pochopil, že Evropa a islám, současnost a středověk nejdou dohromady.

Válka bez vítězství je prohraná válka a to je válka NATO v Afghánistánu. Donekonečna se ji vyplatí protahovat těm, kteří se obohacují na zbrojních zakázkách, obchodu s drogami, praní špinavých peněz, které produkuje a snaží se vytvořit nástupiště proti Rusku a Číně s pomocí islámských teroristů. Válka je brutální matematika a logika, nikoli emotivní reakce jako i pouštních a pralesních primitivů přetvořené do propagandy, které dnes vidíme u českých politiků. Je třeba vypadnout z centra světové narkomafie a bránit vlastní zemi a národ, které jsou smrtelně ohroženy. Máme sté výročí osvobození od pangermánského rakušáckého útlaku. Naši vojáci v Afghánistánu nebojují za Prahu, ani za to, abychom žili. To by museli stát na našich hranicích a bránit v invazi afroislámským migrantům z Německa. Kdyby NATO vypadlo z Afghánistánu, bude tam do dvou let klid. Nejsilnější náčelníci prostě zvítězí a zajistí ho pro svůj obchod s drogami a spolupráci s cizinou, odkud lze nakoupit věci, které afghánští primitivové vyrobit nedokážou.

Nicméně když už naši vojáci zaplatili životy místo politiků, neměli padnout zbytečně, ne-li blbě, jako oběti něčí neschopnosti, nebo lumpárny pod falešnou vlajkou. Lze se jen obávat chvíle, kdy budou za podivných okolností zabiti další naši vojáci někde v Pobaltí, nebo na Ukrajině, aby se patřičně posílila nedostatečná nenávist českých občanů k Rusku a podpořila preventivní útočná válka.

Vedro téměř africké neinspiruje k dlouhému psaní, ani čtení. Nicméně i v něm pokračuje historie přesunu od demokracie k vládě jednoho oligarchy a jeho poslušných poskoků, a zároveň afroislámský přesun do Evropy. V Praze, Brně i dalších městech to může přehlédnout pouze slepec. Nicméně to nikomu z českých politiků nevadí, stejně jako ilegální ubytovávání a ekonomické ztráty z něj. Naopak e o závod staví nové domy. Mladí Češi na předražené bydlení nemají, ale za migranty je bude platit stát z našich daní. Skvělý kšeft. Jen se u nás stále hraje komedie, že nejsou všichni parta z pražské havlérky, které jsou občané a voliči k smíchu, coby dojné ovce.

Vykřikovat, že kdokoli je proti ilegální migraci a zároveň připravovat v Marákeši, Dublinu i jinde její legalizaci je podvod na občanech a voličích. A kupodivu mnozí voliči nestoudné komedii stále věří. Něco tady páchne velkým podrazem. Neuvěřitelný povyk kdejakého politika nad lumpárnou kolem H systému, která přede dvěma měsíci a mnoho let před tím nikoho z nich nezajímala, vypadá jako kouřová clona k zakrytí nějakého velkého podrazu proti naší zemi.

Náhodou se mi dostala náhodou do ruky vpravdě zajímavá kniha. V ní se píše, že nejvyšší morálka je komunistická, která obohacuje novými principy a obsahem. Zajímavé připomenutí jak pro komunisty, tak důstojníky z hnutí BOS. Z tohoto hlediska jsou zajímavé základní mravní zásady morálního kodexu budovatele komunismu. Vybral jsem nejdůležitější odstavce:

Oddanost věci komunismu, láska k socialistické vlasti a socialistickým zemím,

svědomitá práce pro společnost, kdo nepracuje, ať nejí,

péče každého o zachování a rozmnožení společenských hodnot (především majetek státu – pozn. autora),

vysoké vědomí společenské povinnosti, nesmiřitelnosti k porušování zájmů společnosti,

kolektivismus a vzájemná soudružská pomoc, jeden za všechny, všichni za jednoho,

humánní vztahy a vzájemná úcta mezi lidmi, člověk je člověku přítelem, soudruhem a bratrem,

poctivost a pravdivost, mravní čistota, prostota a skromnost ve veřejném i osobním životě,

vzájemná úcta v rodině, péče o výchovu dětí,

nesmiřitelnost k nespravedlnosti, příživnictví, nepoctivosti, kariérismu a hrabivosti.

Ještě bych připomněl něco o povinnosti k obraně vlasti atd.

A teď si to porovnejme s realitou, kdy Filipovo vedení KSČM podlézá, samozřejmě s různými komediemi a tanečky nejbohatšímu miliardářskému oligarchovi. Tomu oligarchovi, který souhlasil s deklarací v Marákeši, kterou za něj podepsal Metnar, dále s Kompaktem OSN, což obojí dohromady tvoří legální vstup pro ilegální migranty v rámci afroislámské invaze, stejně jako Dublin IV. Tento miliardář zároveň dlouhodobě, jako ministr financí a premiér dlouhodobě podporuje parazity z politických neziskovek, kteří se snaží zničit náš stát a národ. Podporuje sociáldemokratické školství, které ničí děti a rodiny inkluzí, multikulturalismem a sexuálními zvrácenostmi.  Poctivost, prostota, skromnost, dobrý vtip v porovnání s realitou. Dále má ve vládě Maláčovou, která má vztah s Aspen Institutu, stejně jako další ministr Hamáček a zároveň k sudeťákům, tedy organizacím nepřátelským našemu národu. Nejvyšší morálka a zodpovědnost v praxi vedení KSČM. Neměla by se KSČM už konečně přejmenovat? Například na Filipův spolek pražské havlérky pro podporu oligarchů. Zde bych připomněl pánům soudruhům z BOS i jejich šéfovi, který není jejich členem (že by se za něj styděli?) jejich schůzi v květnu 2016 v jeho vile na dohled ruské ambasády. Asi omylem mne tam pozvali. Plukovník ve výslužbě Zbytek tam vykřikoval, že budou podporovat budoucího (!) premiéra Babiše. Určitě si vzpomenou, že jsem vystoupil a řekl, že Babiš je největší ohrožení naší země od května 1945 a po hádce s vůdcem komické strany Řád národa jsem zhnuseně odešel. A mohou mi zase vytýkat nenávist. Dotáhli to daleko. Už přebrali i slovník neziskovkářů.

Zde bych připomněl historicky dlouhodobý patologický protinárodní vztah a pokrytectví vedení sociální demokracie k německým sociálním demokratům a sudeťákům, kteří ovládají současné Německo. Wenzel Jaksch, jeden z vůdců sudeťácké sociální demokracie v ČSR před okupací v březnu 1939 odešel do emigrace spolu s jinými reprezentanty republiky. Tam se stal brzdou pozitivního vývoje a navrhoval vytvoření podunajské federace tvořené Československem, Maďarskem, Rakouskem, Rumunskem, částí Srbska a Bulharska, to vše pod vedením Německa! Kdyby se jeho socialistický návrh realizoval, nemusel jít Hitler do války. Dnes to tu máme ve formě EU vedené Německem a jejich neúnavné propagandy za podpory protinárodních českých a slovenských slouhů sudetoněmeckého landsmannschaftu a propagandistickým médií, počínaje ČT. Jaksch emigroval po válce do Německa, nebyl vyhnán. Poté stal vůdcem sudeťáků a bojoval za jejich práva v Československu. Vazby mezi sudeťáky a socialisty jsou silnější, než by se mohlo na první pohled zdát, stejně jako vazby mezi ČSSD a pražskou havlérkou reprezentovanou KDU-ČSL a jejími klony TOP 09, STAN a Piráti. A to nepřipomínám bandu kolem historického reprezentanta socialistů Šmerala, pozdějšího komunisty, který chtěl ještě v létě 1918 udržet pangermánské Rakousko-Uhersko.

A když máme naši takzvanou levici, dnes již pevnou součást pražské havlérky pohromadě v rámci komplotu Babiš-Hamáček-Filip-Zeman, můžeme si kromě ideové pevnosti Filipova vedení KSČM připomenout i jejich prebendy. Není jisté, zda nakonec dostanou koryta v radě ČEZu, ale již jsou vidět velké změny. Roste cena elektřiny. To je takový balík, že se nemůže jednat pouze o koryta pro nové přátele pana Babiše a jím nově dosazené vedení. Zaprvé je to doklad zhoršující se ekonomické situace, kdy se má zisky z předražené elektřiny, kterou dotujeme životní úroveň v Německu ucpat propad státního rozpočtu, který se dále zadlužuje. Zároveň se ovšem může jednat o přípravu oligarchova mistrovského díla, a to prodeje ČEZu cizákům, kdy vysoká ceny elektřiny zvyšuje zájem kupců. Tím se navíc zhorší fiskální situace státu a díky sníženému příjmu se bude muset víc zadlužovat a poroste koloniální závislost na cizině.

Zde bych si dovolil českým politikům, především aktérům komplotu Babiš-Hamáček-Filip-Zeman připomenout slib poslance a senátora: „Slibuji věrnost České republice. Slibuji, že budu zachovávat její ústavu a zákony. Slibuji na svou čest, že budu mandát vykonávat v zájmu všeho lidu a podle svého nejlepšího vědomí a svědomí.“

Tedy všeho lidu, nikoli svých koryt, lumpáren typu Dublin IV, EuroMed, Marákešská deklarace, Kompakt OSN a zájmů cizáků a zkorumpovaných arogantních byrokratů z Bruselu, Berlína, OSN a dalších s jejich bláznivými iluzemi a ideologiemi zaměřenými proti naší zemi a národu. Všeho lidu a lid by si to neměl nechat líbit.

Pro všechny, kterým unikají moje články a poptávají se, sděluji, že nejpohodlnější je do vyhledávače na googlu naklepat: martin koller-právě dnes. Objeví se většina mojí produkce za poslední zhruba měsíc i déle.