K stému výročí republiky vůbec není špatné podívat se do historie. Zesiluje propaganda zaměřená na kritiku jak vzniku, tak existence našeho státu, kupodivu především z domácích řad. Její základ je evidentně v Německu, které se s podporou většiny českých médií snaží posilovat nejen ekonomickou kontrolu nad naší republikou jako koloniálním zdrojem levných pracovních sil a odbytištěm nekvalitní produkce, ale převzít kontrolu i nad naší armádou zapojením našich útvarů do Bundeswehru a dodávkami německé výzbroje. Při pohledu na tribuny prohýbajícími se pod vahou všemožných VIP si musíme položit otázku, čí armáda vlastně pochoduje při oslavách stého výročí vzniku Československé republiky.
Proto bych chtěl připomenout našeho dlouhodobě nejvíce kritizovaného prezidenta a zároveň vlasteneckého hrdinu a bojovníka za Československo. Někoho by mohl z aktuálního, mírně zkresleného pohledu napadnout Miloš Zeman, který je pod stálou palbou nenávistné propagand, přičemž místy si kritiku zaslouží pro svoji nemístnou lásku k ČSSD a především k německé EU. Nicméně nejedná se o současného prezidenta, ale o prezidenta Edvarda Beneše. Proti našemu historicky druhému prezidentovi (1935-1948) se valí nepřátelská propaganda prakticky bez přestání od roku 1938 a z Německa ještě déle. Miloš Zeman tedy má co dohánět, ale vzhledem k svému přátelskému vztahu s ubohou a ostudnou německou kancléřkou, budovatelkou afroislámské multikulturní invaze do Evropy a hospodářské, aktuálně i vojenské kolonizace naší republiky se o nějaké dohánění nezpochybnitelně vlasteneckého Beneše ani moc nesnaží. Zde bych si dovolil jízlivě připomenout, že Německo vlastně nikdy zcela neotevřelo Čechům svůj pracovní trh, zatímco černochům dává vše a bez práce. Jaký je tedy reálný vztah Němců k Čechům. Evidentně horší, než k nějakému přivandrovalci z Afriky toužícímu po bezpracné celoživotní dovolené. A to prý máme s Němci mnoho společného. Pravda, třeba koncentráky, kde Češi byli uvnitř jako vězni a Němci dozorci. Nebo současné montovny, které patří Němcům, platícím daně v Německu a uvnitř dřou Češi jako otroci za pár šupů. Nebo německé hypermarkety, kde se Čechům prodává odpad z Německa, který by Němci nekoupili. A taky EU, kterou ovládají Němci a Češi na ni doplácejí. Na závěr úvodu bych připomnělo, žeKarel Čapek, přítel prezidenta Masaryka, dnes rovněž opomíjený vlastenec označil Beneše jako politika, který by si nejvíce ze všech československých politiků mohl právem stěžovat na nevděk veřejného mínění.
Prezident Edvard Beneš, původně Eduard se narodil roku 1884, v době stále sílícího odporu českých vlasteneckých politiků proti rakouskému útlaku a germanizaci. Koncem devatenáctého století začala stále větší část české reprezentace chápat, že Rakouskou se dostává do područí pangermánského Německa, které bylo ochotno uznat Čechy pouze jako etnickou a jazykovou skupinu, nikoli jako národ. V tom se s germánskými nacionalisty shodovali i němečtí velkosoudruzi Marx a Engels. Rostoucí české, částečně i slovanské vlastenectví v Čechách, na Moravě a ve Slezsku bylo výsledkem práce mnohých českých buditelů, české sportovně-branné organizace Sokol, české školy, českého tisku a rovněž českých vědců a podnikatelů. Přidala se i řada českých poslanců sněmů Českého království a Moravského markrabství.
Přitom bez ohledu na všemožné německé obstrukce byli Češi nejvíce gramotným národem v Rakousku-Uhersku. Projevilo se to poprvé při zjišťování úrovně gramotnosti rakouské armády, kdy nejvyšší množství vojáků schopných číst a psát, případně aspoň číst bylo v českých plucích číslo 18. (Hradec králové) a 21. (Čáslav). Důvodem bylo především čtení v rodinách a v rodném jazyce a písničky zpívané matkami, dědictví protestantství, husitství a Jednoty bratrské. Tím se Češi nejvíce přiblížili k Židům, kteří byli z náboženských důvodů (čtení tóry), nejvíce vzdělanou skupinou, ale nebyli oficiálně uznáváni jako národ.
Při průzkumu v rámci monarchie roku 1900 bylo zjištěno, že z 1000 obyvatel starších šesti let umí číst a psát 937,7 Čechů a 918,4 Němců, pouze číst 19,7 Čechů a 13,3 Němců a negramotných je 42,6 Čechů a 68,3 Němců. V roce 1910 se průzkum opakoval a byl ještě výraznější v český prospěch. Uspěli i nejstarší obyvatelé. České hlavní a reálné školy, gymnázia a dívčí gymnázia byly budovány až po roce 1848 a to na spolkovém, nebo městském základě a bez podpory rakouského státu. V roce 1868 prosadila německá většina v českém zemském sněmu (díky čtyřem takzvaným kuriím zvýhodňujícím při volbách Němce v Čechách) rozdělení pražského vysokého učení technického na českou a německou část s předpokladem, že česká technika bude zaostalá. Opak se stal pravdou, byla vysoce hodnocena dokonce i v Německu a podobný vývoj nastal po rozdělení pražské univerzity roku 1882. Oblíbené propagandistické teorie o znalostní a kulturní převaze Němců, od nichž se zaostalí Češi musí učit, jsou tedy pouze dlouhodobě budovaným prolhaným protičeským mýtem pangermánské propagandy. Ta ostatně označovala český národ jako výmysl ruské propagandy. Nepřipomíná vám to něco?
Na tom nic nemění ani fakt, že především někteří vyšší důstojníci a zbohatlíci si podlézavě měnili česká jména na německá, vesměs výměnou za nejnižší šlechtické tituly. Například z Františka Uchatého se stal Franz von Uchatius, z Radeckého se stal Radetzky a ze zakladatele slavné firmy Škoda se stal baron Emil Skoda žijící s rodinou ve Vídni, kde jeho potomci zůstali i po říjnu 1918. Proč asi? Z pouhé a nezištné lásky k německému jazyku by si sotva prznili česká rodná jména, jména svých předků. Oportunismus, bezcharakternost, nebo přímo zrada? V době politických krizí byli z národnostních důvodů propouštění čeští zaměstnanci německých podnikatelů a německými majiteli domů vypovídání z bytů čeští nájemníci. Mnohde museli čeští zaměstnanci v německých podnicích přihlašovat děti do německých škol. Ve škodovce bylo používání češtiny pokutováno. Menší města jako Liberec, Teplice, nebo Cheb, ovládaná německými radnicemi dokonce bránila možnosti přestěhovávání Čechů. Nařízení Badeniho vlády o používání obou zemských jazyků, němčiny a češtiny při úředním jednání od roku 1897 v Čechách a na Moravě vedlo téměř k ozbrojenému povstání Němců a bylo v roce 1899 odvoláno. To vše je dokladem odnárodňovací politiky rakouské pangermánské vlády nepřátelské k Čechům a Slovanům obecně a germanizačního útlaku, který je podle některých současných českých historiků údajně mýtem.
Uvedená realita konfliktu národů, kterou viděl v mládí, udělala z rolnického synka Eduarda Beneše přesvědčeného vlastence. Po studiích v Praze, Paříži, Berlíně a Dijonu a ročním pobytu v Londýně získal velmi dobré jazykové znalosti a rozhled o politickém dění v Evropě. Na studia si vydělával sám. Již na počátku války se stal členem českého spolku Maffie, který dodával Tomáši Masarykovi do Švýcarska a Londýna zpravodajské informace pro spojence. Tato práce, kterou pomáhal koordinovat rovněž Čechoameričan Emanuel Voska, měla nemalý vliv na pozici československého odboje v zahraničí. Roku 1915 uprchl pomocí půjčeného pasu do Švýcarska. V roce 1916 byla ustanovena Česká národní rada a Beneš se stal jejím tajemníkem. Hlavními osobami se stali Tomáš Garrique Masaryk a Milán Rastislav Štefánik.
Především díky Benešovi, který se ukázal jako schopný diplomat, byla rada uznána jako představitel ještě neexistujícího československého státu Francií, Británií a Itálií. Beneš měl rovněž nezanedbatelný podíl na právním uznání československých legií. Byl vytrvalým pracovníkem a zároveň mistrem diplomacie a kompromisů, navíc se schopností obrovského sebezapření. O diplomatických kvalitách Beneše svědčí slova britského ministra zahraničí lorda Curzona, který jej roku 1923 označil slovy: „ malý muž pro kterého posíláme, když jsme v nesnázích. A on nám vždycky poradí.“
Po válce se stal prvním československým, ministrem zahraničí a po tragické a podivné smrti Štefánika, s nímž neměl dobré vztahy, druhou osobou odboje. Na mírové konferenci v Paříži zajistil hranice republiky s Německem, Polskem a Maďarskem. Patřil k zakládajícím politikům Společnosti národů a roku 1935 vykonával funkci jejího předsedy. V roce 1924 vytvořil obranný pakt smlouvami s Rumunskem a Jugoslávií proti Rakousku a Maďarsku. V roce 1935 se stal druhým prezidentem a následně uzavřel spojenecké obranné smlouvy s Francií a Sovětským svazem, především proti Německu.
Boje prezidenta Beneše
Kniha Eduarda Táborského, který byl Benešovým tajemníkem v době druhé světové války a emigroval do USA „Prezident Beneš mezi západem a východem“ uvádí na pravou míru všemožná tvrzení protibenešovské a protičeské propagandy. Současná česká média vesměs vytvářejí obraz Beneše jako politického trosečníka, kapitulanta, politika a státníka, který v čele státu dvakrát zklamal a kapituloval, poprvé v roce 1938, podruhé 1948. Dále se mu vytýká, že zavedl Československo do sovětského područí. Mnohdy se používají argumenty předválečné německé, sudeťácké a luďácké propagandy a místy rovněž komunistické z období po únoru 1948.
Boj domácího a zahraničního odboje proti Rakousku-Uhersku byl ve své době jednoznačně správný. Masaryk, Štefánik, Beneš, Kramář, Klofáč, legionáři v Rusku, Francii a Itálii a další nebyli žádní blázniví pomatenci, kteří se snažili pro jakési osobní ego vyvést národy budoucího Československa z agresivní pangermánské a uherské monarchie a zbavit je radostí rozsáhlého bezcelního trhu, ale rovněž cenzury a fízlování. Ze zaostalého žaláře národů odešly všechny neněmecké národy od Poláků, až po Chorvaty, včetně privilegovaných Maďarů. Z hlediska současné germánské propagandy EU byli pravděpodobně všichni naprostí idioti, když nechtěli zůstat v germánském žaláři národů. Ukázalo se, že Rakousko-Uhersko držela dohromady pouze císařská rodina, německá a zněmčelá šlechta, němečtí velkostatkáři, sbor především vyšších armádních důstojníků, rozbujelý byrokratický aparát zahrnující policii a katolická církev. Nikdo ostatní se necítil Rakušanem, což prokázal právě jeho bleskový rozpad monarchie v roce 1918. I Palacký, který zprvu doufal v ochranu Slovanů Rakouskem před pangermány a podporoval Rakousko, jako budoucí mnohonárodní federaci nakonec zklamaně konstatoval: „Byli jsme před Rakouskem, budeme i po něm.“
Především je třeba uvést, že Beneš jako ministr zahraničí a jedna z předních osobností Společnosti národů, kterou pomáhal zakládat, měl do roku 1935 malý vliv na československou domácí politiku. Dlouhodobě vycházel z realistického předpokladu, že malé Československo je ohrožováno dvěma velmocemi s nesrovnatelně vyšším vojenským potenciálem, a to Německem a Sovětským Ruskem. Přitom stejně jako Masaryk jednoznačně odmítal bolševismus i německý nacismus a italský fašismus, případně i jiné agresivní nacionalismy, především polský po nástupu plukovníka Becka a samozřejmě maďarský zaměřený proti Slovensku. Stejně jako Masaryk sledoval dva základní mezinárodně-politické cíle. Především přivedení Německa a Sovětského Ruska do Společnosti národů, zrušení různých embarg a rozšíření obchodní spolupráce s těmito politicky izolovanými zeměmi a cílem oslabit ekonomickou a politickou cestou agresivitu vůči okolním zemím a podporu jejich režimů občany.
Neméně důležitá byla Benešova snaha o vytvoření mírové Evropy na základě mezinárodních smluv, což bylo z hlediska malého státu obklopeného podstatně většími jen logické. Proto se snažil posilovat úlohu Společnost národů a spolupráci především s Francií, jako spojeneckou kontinentální velmocí. Nedlouho po válce se mu podařilo normalizovat vztahy s Rakouskem, kterému byla roku 1920 dokonce poskytnuta hospodářská pomoc. Vztahy s Polskem narušoval jednak spor o Těšínsko, jednak působení Hillersonovy sovětské mise Červeného kříže v Praze. Ta budovala špionážní rezidenturu a především úspěšně realizovala sabotáže na železnici z hlediska dopravy materiálu pro polskou armádu bojující proti bolševické invazi. Poláci navíc nepřátelsky vnímali jakákoli jednání mezi Československem a Sovětským Ruskem. Vrcholem byl stupidní spor o zanedbatelné území Javorina. Poláci odmítali jakékoli spojenecké smlouvy s Československem a nakonec podepsali nelogicky smlouvu s Německem. Vztahy s Polskem byly v podstatě neřešitelné a Poláci nakonec aktivně podpořili Německo i v době mnichovské krize. Nicméně druhá světová válka a brutální německá okupace pro ně byla velmi poučná, takže v Londýně se vedla mezi polskou a československou reprezentací jednání o možnosti poválečné federace Polska a Československa. Následným předpokladem bylo vytvoření středoevropské federace, kterou by tvořily dále Rakousko, Maďarsko a Jugoslávie. Tím měl být opět vytvořen obranný blok proti útoku ze západu i z východu a zároveň odděleno Rakousko od Německa. Nicméně už proti polsko-československé federaci se rázně postavil Stalin.
Poměrně dobré vztahy s Německem se začaly horšit především činností sudeťáckých nacionalistů. Nelze popřít, že bez ohledu na menší ústrky iniciované hlavně vedením protirakouského domácího odboje, měli Němci v Československu výrazně lepší podmínky, než Češi dříve v Rakousku-Uhersku. Měli dokonce i dva ministry ve vládách. Němci měli v Československu jako dědictví po svém dřívějším privilegovaném postavení výrazně vyšší podíl finančních aktiv a rovněž plochu držené zemědělské a lesní půdy (40%), než odpovídalo jejich počtu v republice, který dosahoval necelých 30%. Nicméně značná část z nich nemohla strávit fakt, že již nevládnou ostatním národům, což nahrávalo pangermánským zájmům za hranicí. Hitler správně kalkuloval, že vyřazením Československa oslabí Francii a v tom mu šli na ruku britští politici. Ti měli zájem především na německém tažení na východ proti SSSR, nový Drang nach Osten a zároveň na oslabení pozice Francie v Evropě. Československo a Polsko stály v cestě německých armád na východ. V poválečném období byly nalezeny dokumenty, které potvrzovaly, že Británie a Francie nehodlaly podpořit ve válce s Německem ani Polsko.
Postoj Beneše k Německu ve druhé polovině třicátých let lze sotva označit jako kapitulantský. Jeho slabinou bylo spoléhání na mezinárodní smlouvy a Společnost národů. Problém je v tom, že spojenecké smlouvy s Francií a Sovětským svazem neměly realizační vojenskou část. Společnost národů zklamala v případě italské agrese v Etiopii a Italsko-Německé ve Španělsku. S Velkou Británií nemělo Československo žádnou smlouvu. Přitom Británie byla nejaktivnější z hlediska obětování Československa Hitlerovi a Francie byla na ni vázána smlouvou. Malá dohoda zaměřená proti Maďarsku a Rakousku válku s Německem neřešila a koncem třicátých let se v podstatě rozpadla. Smlouva se Sovětským svazem byla vázána na Francii. Jednání a možnosti společného boje proti Německu britská a francouzská delegace při návštěvě a jednáních v SSSR v podstatě sabotovala. Německá propaganda zároveň tvrdila, že Československo bude bránou k bolševizaci Evropy, pokud na jeho území vstoupí rudá armáda. Beneš za války správně uvedl, že Britové a Francouzi měli takový strach z bolševiků, že hledali záchranu u nacistů.
Zrada Francie v Mnichově je historickým faktem. Mýtem je rovněž sovětská pomoc. Zásadním problémem byla přeprava rudé armády na československé území, protože neexistovala společná hranice. Jak spojenecké Rumunsko, tak Polsko otevření koridoru jednoznačně odmítly. Přes Zakarpatskou Ukrajinu vedla pouze jedna jednokolejná trať. Bez ohledu na nevalnou úroveň jak polské, tak rumunské armády by bylo proražení na Slovensko složité. Sovětskému letectvu, které mohlo přiletět na pomoc, chyběla na československém území logistika a velení československé armády tvrdilo, že pro ně nemá ani bomby. Po kapitulaci jich desetitisíce převzali Němci. Zásadním faktem je, že SSSR nikdy jednoznačně neslíbil vojenskou pomoc v krizové době. Sovětské vedení reprezentované ministrem Litvinovem odkázalo Beneše na rozhodnutí Společnosti národů. Kladná odpověď na jeho dotaz, zda může počítat s vojenskou pomocí, zdržovalo tak dlouho, že přišla 61 hodin po mnichovské kapitulaci. Politické strany, včetně sociálních demokratů nechaly Beneše řešit problém, zda bojovat, či nikoli samotného a komunisté mu vyprávěli pohádky. Hitler zároveň podmiňoval pokračování jednání abdikací Beneše. Z vojenského hlediska byla republika nebránitelná a spojenci zradili. Benešova kapitulace a odchod do zahraničí byly z hlediska záchrany národa rozumným řešení a umožnili rozvoj zahraničního odboje.
Rovněž Benešův příklon k poválečnému uspořádání veš spolupráci s SSSR byl z hlediska tehdejšího vývoje logický. Zatímco Británie přežila jen díky tomu, že je ostrovem a několik britských divizí se potýkalo s Afrikakorpsem v severní Africe, později na vedlejších frontách, dokázal SSSR zastavit útok Německa a jeho spojenců a nakonec měl hlavní podíl na vítězství v Evropě. Navíc jednání francouzské, britské a americké vlády s Benešem jako reprezentantem odboje byl až do roku 1940 doslova ostudný. Francouzi se k němu nehlásili, Britové mu zakazovali veřejně vystupovat a prezident Roosevelt ho vyzval k jednání s Hitlerem. Sovětský svaz měl velkou a logickou popularitu mezi lidmi. Podle dosažitelných dokumentů Beneš dobře chápal riziko jednání se Stalinem. Nicméně předpokládal, že spolupráce mezi USA, Británií, SSSR a Francií bude pokračovat i po válce a hospodářská spolupráce otupí bolševický režim. Spojenecká smlouva se SSSR z roku 1943 je rovněž používána ke kritice Benešovy takzvané kapitulace před Stalinem. Kdo má možnost si ji přečíst zjistí, že je zaměřena na ekonomickou a vojenskou spolupráci, především z hlediska remilitarizace Německa. Z tohoto hlediska byl Beneš doslova vizionář.
Díky této smlouvě dostalo Československo po válce zdarma z SSSR výzbroj pro deset divizí, zatímco od západních spojenců platilo každý šroubek a od roku 1946 se stalo objektem sílících hospodářských sankcí. V roce 1944bylo navíc jasné, že Československo osvobodí Rudá armáda. Proto byl Beneš s cílem udržení co nejlepších vztahů ochoten předat SSSR celou Zakarpatskou Ukrajinu, která s ČSR stejně neměla z hlediska území a obyvatelstva mnoho společného. Problém vytvořili rovněž slovenští komunisté, kteří v čele s Husákem žádali o připojení Slovenska k SSSR. Docela by mne zajímalo, jak vysoko by si vyskakoval pan Kotleba, kdyby se Slovensko stalo roku 1945 součástí Ukrajinské SSR. Rudá armáda mohla bez problémů a odporu celou ČSR dlouhodobě okupovat. Benešova vstřícnost tomu pravděpodobně zabránila, takže cizí vojáci odešli už po několika měsících. Podařilo se rovněž minimalizovat snahu sovětského velení rabovat a odvážet československé továrny jako válečnou kořist. Pomoc od západních spojenců se očekávat nedala, zastavili svoje armády v jihozápadních Čechách. Mnohokrát omílané dekrety z let 1945 a 1946 podepisoval s Benešem předseda vlády a v mnoha případech i ministři, přičemž je podporovala převážná většina národa. Odsun sudetských Němců, kteří přijali dobrovolně německé občanství a podíleli se na teroru proti občanům ČSR a boji proti vojenským armádám, schválený mezinárodními dohodami a přímo i mnohými západními politiky se ukázal jako záruka stability a bezpečnosti na mnoho desetiletí. Prokazatelní antifašisté a někteří odborníci odsunuti nebyli. Byl zájmem nikoli Beneše, ale celého národa naší republiky, Čechů, Slováků, Moravanů a Slezanů. Němci byli jako destabilizující a fašizují národnostní prvek odsunuti i z dalších evropských zemí, z Polska a Jugoslávie podstatně brutálněji.
V rámci politické krize období 1947-1948 zůstal těžce nemocný prezident opět sám. Nekomunistické strany buď kolaborovaly s komunisty, jako sociální demokracie, nebo nebyly schopny přesvědčit voliče a shodnout se na akci. Navíc se za jejich reprezentací táhla řada korupčních a politických skandálů, které komunistická propaganda úspěšně využila. Potlačovat zlovůli a zneužívání moci se snažil pouze Benešův spolupracovník Prokop Drtina jako ministr spravedlnosti. Nepromyšlený odchod nedostatečného počtu ministrů z vlády a její následné doplnění podle představ komunistů bylo ukázkou doslova hlouposti a neznalosti zákonů vedením protikomunistických stran. Přesto Beneš tři dny vzdoroval a k podpisu a jmenování Gottwaldovy vlády byl údajně donucen násilím. Nedlouho poté abdikoval a zemřel. Následně se stal cílem nenávistné a nepravdivé komunistické propagandy, která se kupodivu v mnohém shoduje s polistopadovou pomlouvačnou kampaní.
Beneš byl nezpochybnitelným vlastencem a reprezentantem klasické diplomacie. Koncem své politické kariéry a života se opět projevil jako vizionář. V květnu 1947 napsal následující slova.
Vážení spoluobčané,
V nedávné době jsem podepsal historicky významné dokumenty pro naši Československou republiku, tj. dekrety prezidenta Československé republiky. Tyto dokumenty nám dávají nadějí, že se již nikdy nebudou opakovat tragické události z let 1938 a 1939.
Vědom si neblahých zkušeností našeho národa, zejména z druhé světové války, zanechávám vám odkaz, ve kterém vás varuji i před možnými pozdějšími požadavky na znovuosídlení našeho pohraničí sudetskými Němci, kteří byli po právu a na základě mých dekretů z republiky odsunuti.
Může se stát, že mé dekrety vydané z rozhodnutí vítězných mocností druhé světové války, budou odstupem času revanšisty prohlašovány za neplatné.
Může se stát, tak jako v minulosti, že se najdou čeští vlastenci, kteří se budou sudetským Němcům za jejich odsun omlouvat a že budou nakloněni otázce jejich návratu. Nenechte se oklamat a jejich návratu nedopusťte. Hitlerové odchází, avšak snaha o ovládnutí Evropy Německem zůstává.
Mohou se najít vlastizrádci, kteří budou opět usilovat o odtržení Slovenska od České republiky. Bylo by to pošlapání odkazu našeho prvního prezidenta Československé republiky T. G. Masaryka. Vedlo by to k zániku obou našich národů. Nezapomeňte, že mé dekrety se týkaly i potrestání vlastizrádců, že mají trvalou platnost a potrestejte všechny případné vlastizrádce, ať to je kdokoli a v kterékoli době.
Váš. dr. Edvard Beneš
Bronzová deska s Benešovým varováním visela dlouhá léta v Českém Krumlově. Zhruba před čtyřmi lety zmizela. Komu asi vadila?
Prezident Edvard Beneš, jeden ze zakladatelů naší republiky v roce 1918 se ukázal jako opravdový vizionář a vlastenec a jeho zásluhy o vlast mají formu zákona. Čest jeho památce.
