Protiruská propaganda zaměřená k psychologické přípravě obyvatel naší země na třetí světovou jadernou válku v Evropě se u nás již třicet let zabývá především mediálními útoky na Rusko. Je to součást takzvané hybridní války, přičemž argumenty jsou mnohdy obsahově shodné s nacistickou propagandou z období druhé světové války.

Lze říci, že protiruská propaganda se od třicátých let minulého století stále opakuje a od padesátých let paralelně plní úkol zastírání německých zločinů proti obyvatelům nejen naší země, ale i celé Evropy v době druhé světové války. V tomto případě se opírá o dlouhodobou propagandistickou snahu Německa, především tamních nacistů a jejich potomků, nacistů a fašistů z dalších evropských zemí a jejich slouhů a kolaborantů, k bagatelizování válečných zločinů, včetně holocaustu. Základním stavebním kamenem jejich lží je snaha srovnávat zločince a oběti a stavět je na jednu úroveň. To vše s povykem o lidských právech a doplněno nářky zločinců, zrádců a kolaborantů, že jim bylo nespravedlivě ubližováno v rámci zasloužené odvety. Typickým příkladem tvůrců takové komedie jsou sudeťáci a zněmčelé kolaborantské šlechtické rodiny u nás, obojí lačnící po české zemi, českém majetku a ponížených českých otrocích. Stavění pomníků takzvaným vlasovcům, stejně jako kladení věnců k pomníkům zločinců z nacistických SS jsou jen součástí německé euromarxistické válečné propagandy, jež nás má přesvědčit k souhlasu s agresivní válkou proti Rusku. Reálně německou revanšistickou agresí bez ohledu na vlastní a především slovanské oběti a ztráty. Hlavní tíhu připravované jaderné války v Evropě mají nést slovanští obyvatelé Polska, Česka, Slovenska a Ukrajiny ve válce proti Rusku a samozřejmě celé jejich země. K nim je třeba připočítat Maďary, obyvatele Pobaltí, Rumunska.

Zároveň se opakuje dlouholetá snaha popírat rozhodující podíl Sovětského svazu, především obyvatel Ruska, Běloruska a Ukrajiny na spojeneckém vítězství nad německým nacismem a jeho spojenci v Evropě. To vidíme v případě primitivního, nenávistného propagandistického tažení proti pomníku maršála Koněva v Praze, pomineme-li finanční stimulaci budoucí stavbou garáží, nebo jiné ziskové budovy. Opět se ilustrativně potvrzuje, že kromě korupce je lež v mnoha podobách hlavním pilířem euromarxistické německé koloniální EU, stejně jako v dobách takzvané třetí říše a protektorátu Čechy a Morava.

Mohli ocitovat názory některých dobových spojeneckých osobností a jednoho protivníka na Sovětský svaz a jeho armádu. Jako poučnou četbu pro starostu Řeporyjí a jemu podobné Sorosovské intelektuály.

„Z hlediska velké strategie je jasný prostý fakt-Rusové ničí více nepřátelských vojáků, jeho zbraní a techniky, než ostatních 25 států Společnosti národů dohromady.“ President Roosevelt generálu Mc Arthurovi – květen 1942

„Veškerá pomoc, kterou jsme byli schopni poskytnout, byla nevýznamná ve srovnání s nesmírným úsilím sovětských lidí. Až se budou naši potomci učit historii, budou s nadšením a vděčností vzpomínat na hrdinství velkého ruského lidu.“ Ernst Bevin – 1942

Je třeba přiznat, že všechny naše vojenské operace mají velmi nepatrný rozsah vzhledem k obrovským zdrojům Anglie a Spojených států a tím spíše ve srovnání s gigantickým úsilím Ruska.“ Winston Churchill – 1943

Americký lid nesmí zapomenout, že se v roce 1942 nacházel na pokraji záhuby. Kdyby Sovětský svaz neudržel svoji frontu, mohli Němci srazit na kolena Velkou Británii, zmocnit se Afriky a pak vytvořit předmostí v latinské Americe.“ Edwars Stettinius – 1944

„Bez úspěšné činnosti Sovětské armády by americká vojska nebyla schopna odolávat agresorovi a válka by se přenesla na americký kontinent.“ Generál Marshall – 1944

„Právě ruská armáda vykuchala střeva německé válečné mašinerii a nyní poutá na své frontě nesrovnatelně větší část nepřátelských sil.“ Winson Churchill – červen 1944

„Mnozí naši vedoucí činitelé značně podceňovali nového protivníka. Bylo to částečně způsobeno tím, že neznali ani ruský lid a navíc ani ruského vojáka.“ Generál Blumentritt – v zajetí po válce

Primitivní a prolhanou válečnou propagandou začala agrese domácích a italských fašistů s podporou německých nacistů proti legální vládě ve Španělsku, agrese Itálie proti Etiopii, stejně jako japonská agrese v Číně. To vše bylo prvním krokem k druhé světové válce, ne-li její začáteční fází. Mluvíme-li o světové válce a jejím počátku, není třeba se zaměřovat pouze na Evropu. Prakticky všechny německé vojenské útoky proti sousedním státům, jak v první, tak druhé světové válce byly zahájeny na základě podvodu, porušením pravidel mezinárodního práva a nevyprovokovanou agresí. Dnes bychom mohli použít termín falešná vlajka.

Už proto není pravda, že němečtí vojáci bojovali čestně. Byli až na výjimky aktivní součástí nečestných podvodů, agrese a genocidy. Německá agrese ve druhé světové válce začala podvodnou akcí v Gliwicích, která byla sehrána nacistickou SD na téma polské agrese proti Německu. Ke komedii byli přizváni i novináři z Anglie, Francie a dalších zemí, kteří německý scénář na úrovni vesnického divadla, bez námitek akceptovali. Něco takového můžeme v dohledné době očekávat na Ukrajině, nebo v Pobaltí s cílem obvinit Rusko z agrese. Mussoliniho propaganda, že Etiopie ohrožovala Itálii, byla a je logicky k smíchu. Přitom se jedná o stejnou komedii, jakou je současná euromarxistická mediální propaganda vytrubující, že agresivní Rusko chce napadnout Pobaltí a Polsko. Co by tím Rusové získali, bez ohledu na fakt, že Pobaltí je vojensky nebránitelné. Naopak, všechny útoky ze střední a západní Evropy na Rusko, už od středověku, šly přes Polsko. Znovu vidíme otřepanou komedii, kde zloděj křičí:„chyťte zloděje!“

 Východní fronta

Z hlediska posouzení, jak bojovala Rudá armáda, jsou nejvhodnější dosažitelné části výzkumu, které provedla americká armáda se zajatými německými vyššími důstojníky a generály a dosažitelné práce britských historiků, kteří většinou stále ještě patří ke světové špičce. Lze rovněž využít další německé zdroje. V rukopisech pravděpodobně hodnotnou sovětskou vojenskou poválečnou literaturu čtyřicet let kontraproduktivně znehodnocovala cenzura, stupidní ideologické žvásty a primitivní propaganda, takže je s ní dost práce. To vše navíc nahrávalo protisovětské a protiruské propagandě, která se v posledních dekádách, kupodivu, stále více podobá právě té sovětské. Nicméně po stalinské a brežněvovské tupé propagandě, gorbačovském a jelcinovském ubohém sebeponižování, nastala v Rusku doba snahy o objektivní a vyvážený výzkum a výklad historie. Německá EU nasáklá autocenzurou, cenzurou a stupidní propagandou o tom mlčí, stejně jako naše ČT a Seznam. Mají co dohánět a co se učit.

V období od 22. června 1941 do vylodění spojenců v jižní Itálii roku 1943 nesla veškerou tíhu války v Evropě Rudá armáda a sovětský lidový odpor k okupantům, především partyzánský. I Ukrajinci poměrně brzy zjistili, že Hitler a jeho nacisté jsou horší zloději a násilníci, než Stalin a jeho soudruzi. Partyzánské hnutí na území SSSR je rovněž dlouhodobě terčem pomlouvačné protiruské propagandy a zasloužilo by si v budoucnu samostatný článek. Nicméně je třeba si položit otázku, proč bylo proti neschopným, zbabělým a zlodějským partyzánům nasazeno od konce roku 1941 postupně celkem 21 (podle jiných zdrojů 24) divizí, 16 brigád, 1 samostatný pluk německé a satelitních armád. K tomu početné formace SS a různých zrádců a kolaborantů. Celkem více, než 300 000 ozbrojenců, 10 % německých sil na okupovaném území SSSR. Že by je vegetarián Hitler poslal do lesů na houby? Rozsáhlejší byl mimo SSSR pouze odboj v Jugoslávii, později ve Francii, krátkodobě povstání ve Varšavě a samozřejmě Slovenské národní povstání.

Nicméně nelze přehlédnout, že počátky války na východní frontě byly pro Sovětský svaz a jeho armádu katastrofální. Důvodů byla řada, některé jsou reálné, jiné spíše výplodem německé propagandy zahájené už Goebelsem. Euromarxistická německá EU v ní nadšeně pokračuje. Dostalo se jí rovněž podpory některých ruských publicistů, především v době vlády Gorbačova a Jelcina, obzvláště zběhlého sovětského rozvědčíka Razuna, známého pod přezdívkou Viktor Suvorov. Německá armáda je propagandisty vynášena do nebe jako nejmodernější na světě, zatímco Rudá armáda je prezentována jako přehlídka zaostalosti a primitivismu. Nicméně realitou je fakt, že německé chyběla vhodná výstroj i na léto a s výjimkou SS téměř zcela na zimu. Měla pouhých 800 obrněných transportérů, zato 750 000 koní a nebyla o mnoho mobilnější, než protivník. Pro německé ekology a ochránce zvířat a jejich domácí zelené obdivovatele a poskoky lze připomenout, že jen v německé armádě, díky německé agresi zahynulo na východní frontě minimálně 1,5 milionu koní. Němci v červnu 1941 pouze využili situace maximálně nepříznivé pro Rudou armádu v době přezbrojování a strukturálních změn. Zisk z podlého jednání a momentu překvapení Němcům vydržel rok a půl, do porážky u Stalingradu. Jako zajímavost lze uvést, že pozdější maršálové Guderian, Runstedt, Manstein a další absolvovali roku 1935 kurzy na sovětských školách.

Některé z důvodů katastrofy Rudé armády v roce 1941 vzniky již v meziválečném období. Můžeme z nich uvést nesprávné hodnocení nepřítele, odbornou neschopnost části vedoucích funkcionářů, nevýkonnost průmyslu, špionáž a sabotáž, špatnou výzbroj, špatnou strategii a taktiku, politické čistky, rozvrácenou armádu, po vypuknutí války dezerci a zradu i některé další. Obratu ve válce a následnému vítězství napomohly posun hranic SSSR na západ roku 1939, německý rasismus vůči slovanským a židovským obyvatelům SSSR, Hitlerovo ovlivňování práce vojáků, předválečný rozvoj a válečné stěhování sovětského obranného průmyslu s přechodem na válečné hospodářství, změny v armádě, partyzáni, sovětské vlastenectví a rovněž zahraniční materiální pomoc, především z USA.

Bez ohledu na veškerou poválečnou propagandu, snahu pisálků a médií EU posluhující Německu a hory knih se vzpomínkami nacistických plukovníků a generálů, nelze popřít fakt, že zvítězila Rudá armáda a nacistické Německo bylo poraženo. Vítěz bere vše a vítězství ničím nenahradíš, natož výmluvami. Například na ruskou zimu. Podle německé propagandy zastavil jejich armádu před Moskvou mráz -30 až -40°C. Jenže v archivech sovětské meteorologické služby takové mrazy v oblasti Moskvy v daném období nejsou uvedeny. Kromě toho, Rudá armáda bojovala ve stejném počasí. Na vítězství nic nemění vyšší ztráty na sovětské straně. Naopak, je to důkaz nejen chyb sovětského vedení, ale především necivilizovaného přístupu a vesměs nepotrestaných válečných zločinů ze strany Německa, jehož uniformovaní ozbrojenci prováděli genocidu ukrajinského, běloruského a ruského civilního obyvatelstva i zajatých vojáků Rudé armády. Když jim to Rudá armáda částečně a po zásluze vrátila, tak naříkají, jak byli ti Rusové zlí.

Nesprávné hodnocení nepřítele

Rusku se dlouhodobě předhazuje, že má podíl na vzniku druhé světové války podpisem smlouvy známé jako Molotov – Riebentrop. Realita je na dlouhý samostatný článek a určitě se k ní vrátím. Nicméně je faktem, že SSSR dodržoval do poslední chvíle smlouvu o neútočení s Německem. Porušilo ji Německo, stejně jako v případě nevyprovokovaného zákeřného útoku na Polsko, Norsko, Lucembursko, Belgii, Nizozemsko, Jugoslávii a Řecko. Sovětské velení se pro případ války opíralo o plány maršála Šapošnikova a později maršála Timošenka. Ty byly zastaralé z hlediska technologického vývoje a jeho vlivu na strategii a taktiku. Vycházely z předpokladu dvou fází vývoje počátku konfliktu. V první měla být vyhlášena válka a poté měly po dobu, tří, později, podle novějšího plánu jen dvou týdnů následovat boje pohraničních sil, které umožní provést mobilizaci. Poté měla následovat druhá fáze útokem na nepřítele a přenesení války na jeho území. Němci se v roce 1941 zmocnili části plánu popisující druhou fázi a Goebels ji využil k propagandistickému tvrzení, že SSSR se chystalo napadnout preventivně Německo. To současná protiruská propaganda tvrdošíjně omílá, neboť, jak řekl socialista Goebels: „opakovaná lež se stává pravdou.“ Mimochodem, Hitler dne 14. května 1941 ubezpečoval Stalina v osobním dopise čestným slovem, že soustředění německých vojsk u hranic SSSR není přípravou na útok, ale pouze krytem před britskou rozvědkou. Asi stejně jako soustřeďování vojsk NATO v Pobaltí, Polsku a na Ukrajině pod záminkou nekončících cvičení.

Sovětské velení především nesprávně vyhodnotilo německé možnosti.  Stalin po uzavření smlouvy o neútočení s Německem, krátce před útokem na Polsko, předpokládal, že válka Německa s Francií se potáhne řadu měsíců, ne-li rok. Rudá armáda byla ve fázi organizačních změn i přezbrojování. Stalin potřeboval ke konsolidaci a přípravě na válku minimálně půl roku, nejlépe rok. Předpokládal, že k válce s Německem dojde nejdříve na jaře 1942. Němci však porazili Francouze za pár týdnů a ještě napráskali britskému expedičnímu sboru. Poté se krátce zdrželi v Jugoslávii a Řecku. Zdržení však nebylo tak problematické, jak se leckde píše, protože v případě dřívějšího útoku na SSSR v květnu by si museli razit cestu ruským jarním bahnem, známým jako rasputica. V té době už Německo kontrolovalo vyspělý československý, stejně jako nepříliš vyspělý polský zbrojařský průmysl a hlavně zdroje surovin. K nim připojil průmysl Francie a Belgie, ropné zdroje z Rumunska, železná ruda ze Švédska.

Nevýkonnost průmyslu a nekvalitní výzbroj

Sovětský průmysl udělal v období 1921-1941 obrovský kvantitativní i technologický skok, který nelze srovnávat s žádným jiným státem. Jednalo se především o program industrializace, takzvanou druhou revoluci, zahájenou roku 1927. Byly překonány následky předválečné zaostalosti, první světové války a občanské války, a neprojevily se tam hospodářské krize, které drtily USA i střední a západní Evropu. V patnácti letech před vypuknutím války bylo postaveno 9000 nových továren. Díky tomu měla Rudá armáda v roce 1928 jen 92 tanky a 1 394 letadla, zatímco roku 1935 už 10 180 tanků a 6 672 letadel. V roce 1932 byl podíl vojenského sektoru na národním hospodářství 9 %, roku 1940 už 19 %.

Ve srovnání s obdobím před první světovou válkou, životní úroveň ve třicátých letech vzrostla. Nicméně, přetrvávalo mnoho problémů, především bytová otázka v městech a politická nestabilita na vesnicích, především na Ukrajině. Přestože počet studujících středních a vysokých škol vzrostl v porovnání s předválečným obdobím nesrovnatelně, nedostávalo se technických odborníků, což se odrazilo v armádě i zbrojním průmyslu. Proto vypomáhali například inženýři z USA. Člen politbyra Malenkov požadoval v únoru 1941 vyhnání nevzdělaných vedoucích kádrů se stranickými legitimacemi. Byly vytyčovány nereálné plány založené pouze na počtu výrobků, takže kvalita produkce byla mnohdy nízká a vedoucí funkcionáři lhali jak ze strachu, tak ve snaze získávat nedostatkové suroviny a státní dotace. Vyráběly se zastaralé vzory automobilů Fiat a Ford, ale mnohdy i výzbroje. První slušné tanky T-26 a BT-2, 5, 7 Rudé armády byly licence, případně kopie a vylepšení tanků britského vzoru Vickers 6t a amerického Christie. Roku 1941 zastarávaly. Vzhledem k neustálému požadavku na kvantitu nejen klesala kvalita výzbroje, ale navíc byl obecným jevem nedostatek náhradních dílů. V roce 1935 zjistil inženýr Zavjadov, že sériové tanky mají nekvalitní pancéřové korby, jejichž materiál se při zásahu tříští. Jenže až v roce 1938 byl vytvořen Pancéřový ústav k řešení problému. Prakticky všechny tanky T-26, T-28, T-35 a BT-2, 5, 7 měly nevyhovující pancéřování, což se ukázalo jak ve Španělsku a Mongolsku, tak v roce 1940 ve válce proti Finsku a v následujícím roce při obraně proti německé agresi.

V rámci přechodu na samonabíjecí pušky SVD byla v roce 1940 zastavena výroba spolehlivých opakovaček Mosin. Jenže nové pušky byly výrobně náročné, což výrazně snižovalo sériovost a potřebovaly lepší obsluhu. Většina vojáků, ani záložáci je neznali. V době největších ztrát od června 1941 do podzimu 1942 nebyl ani dostatek pušek pro vojáky a nastupující záložáky, protože Rudá armáda ztratila neuvěřitelných 6,2 milionu ručních zbraní (pušky, pistole, revolvery, samopaly a ruční kulomety) z důvodu padlých, zajatých, dezertérů, panikářů odhazujících zbraně a skladů zabraných Němci. Ve stejné době byla urychleně zahájena výroba nových letounů MiG-3, LaGG-3, Jak-1, Pe-2 a Il-2 s řadovými motory. Konstrukce byly moderní, ale vývojově nedotažené, takže rostly ztráty při výcviku a nedůvěra pilotů. Zároveň byla zastavena výroba hvězdicových motorů a náhradních dílů pro zavedené zastarávající typy I-16, I-153, I-15. K 22. 6. byla značná část letadel neletuschopných, nebo chyběli piloti. Proto je Němci ničili na zemi. V červnu 1941 byl zoufalý nedostatek protipancéřových nábojů ráže 76 mm. Plánovači na jejich výrobu jaksi zapomněli. To znamená, že nové tanky T-34 a KV-1 a nejúčinnější protitankové kanony F-22 měly nedostatek munice k ničení tanků. Některé tankové pluky neměly žádnou. Převážná většina letadel, kromě bombardérů a tanků nebyla vybavena vysílačkami, což téměř znemožňovalo koordinovanou bojovou činnost. Z hlediska výzbroje nebyl SSSR roku 1941 připraven na válku, zatímco Německo ano a zaútočilo ve správný čas.

Naprosto fantastický a unikátní byl přesun většiny důležitých sovětských továren z Ukrajiny, Běloruska a části Ruska na východ. Znamenalo to sice zhruba půlroční výpadek výroby, ale z hlediska výzbroje byl SSSR v podstatě soběstačný. U strojů, místy dočasně pod širým nebem a v mraze pracovaly ženy i starší děti. Evakuované továrny vyrobily v roce 1942 víc výzbroje, než celý předválečný sovětský průmysl roku 1940. Celkově bylo v SSSR od července 1941 do května 1945 vyrobeno 108 028 letadel, 95 099 tanků a samohybných děl, 188 000 tažených děl. K tomu lze uvést také 70 milionů uniforem a 62 miliony vojenských bot. V Německu vyrobili za stejnou dobu 78 000 letadel, 53 800 tanků a samohybných děl a 102 100 tažených děl. Došlo rovněž k obrovskému přesunu hospodářských zvířat, rostlinných produktů a zemědělského inventáře z dosahu agresora. Přesto byla situace v zásobování kritická. Ze zahraniční pomoci, poskytované ve větším rozsahu od počátku roku 1943, především z USA byly důležité především automobily, které zvýšily mobilitu Rudé armády, lokomotivy, suroviny, radiostanice, výstroj a potravinové konzervy. Hodily se rovněž obrněné transportéry, které SSSR nevyráběl, takže Rudá armáda používala americké, britské a kořistní německé. Zbraně a výzbroj ze zahraničí, částečně nevyhovující, představovala početně pouze desetinu výzbroje Rudé armády. Sovětské válečné hospodářství by bylo námětem na samostatný obsáhlý článek.

Zajatý generál Rauss uvádí v German Report Series, že pokud se němečtí vojáci zmocnili ruských protitankových kanonů, okamžitě se je snažili použít, protože především v letech 1941 a 1942 byly lepší, než německé. Rovněž uvádí, že němečtí vojáci svlékali ruské padlé, protože ruská zimní výstroj byla lepší, než německá. (Německá armáda používala rovněž upravené kořistní tanky T-34 a oblíbené byly samopaly PPŠ-41. Kořistní kanony F-22 nasadil wehrmacht v Africe, kde doslova zastavily první britskou ofenzívu proti Afrikakorpsu. Jeden z nich zničil 14 silně pancéřovaných tanků Matylda. Za nejlepší polní dělo 2. světové války je považována sovětská kanonová houfnice vz. 37, kterou byla vyzbrojena i část Atlantického valu v Normandii. pozn. autora)

Tankový velitel Guderian navrhoval koncem roku 1941 zahájení výroby kopie tanku T-34. Němečtí průmyslníci to odmítli s tím, že nemají odpovídající technologie zpracování pancířů.

Hitler nechal roku 1942 donést do německé továrny sovětský letecký kulomet ŠKAS a vyhrožoval, že ho tam nechá vystavený tak dlouho, dokud nevyrobí něco podobného.  

Špionáž a sabotáž

Protiruská propaganda popisuje Sovětský svaz už od třicátých let minulého století, jako zemi, která trpěla špiónománií a nesmyslným honem na vymyšlené sabotéry. Zde je třeba si připomenout, že SSSR byl trnem v oku Británii, Francii, Polsku, Japonsku, od roku 1933 nacistickému Německu. Špionáž byla, je a bude všude. Natož ve státě, který polovina světa považovala za politickou hrozbu a uplatňovala vůči němu všemožná embarga. Proti SSSR navíc aktivně působily početné emigrantské skupiny, ať se jednalo o carské monarchisty, nebo trockisty. Obrovskou délku hranic nebylo možno střežit tak, aby byla neprůchodná. Na Sibiři a v jižních muslimských oblastech vlastně ani neexistoval přesný přehled o obyvatelstvu. Mnozí branci povolaní do Rudé armády v roce 1941 dokázali doslova zmizet beze stopy. Ukrajinští nacionalisté spolupracovali se svými uprchlými soudruhy na územích, které zabralo Polsko po válce se sovětským Ruskem roku 1921. Kolem 8000 jich přitáhlo na Ukrajinu společně s Němci v červnu 1941. Až ve druhé polovině osmdesátých let se objevila informace, že v Moskvě pracovala v třicátých letech špionážní skupina pro Trockého. Informace mu posílali přes prostředníky v hadrových panenkách.

Americký inženýr Littlepage, který pracoval ve třicátých letech, jako zahraniční odborník v sovětském průmyslu uvedl, že průmyslové sabotáže, které se prováděly v sovětských dolech, se mohly stěží vyskytnout bez spoluúčasti vysoce postavených sovětských manažerů. Dále uvádí případ, kdy byla objevena nelegální výroba kulometů Maxim v jednom strojírenském podniku. Vývojový a výrobní tým pro tank T-34 byl před zahájením sériové výroby na několik měsíců zatčen, což odsunulo zahájení dodávek armádě. Zde si můžeme připomenout výše uvedený nedostatek protipancéřových nábojů ráže 76 mm. Sovětská vojenská kontrarozvědka chytila v období od října 1939 do prosince 1940 téměř 5000 německých agentů. Byli řízení z německého štábu na okraji okupované Varšavy s krycím jménem Wali. Tam byl už rok před vypuknutím války formován diverzní útvar Brandemburg pro nasazení na území SSSR. Německé letectvo provádělo průzkumné lety až nad Ural, protože Stalin zakázal napadat německá letadla, aby nezavdal příčinu k válce.

Výběrová řízení pro vyzbrojování a vystrojování naší koloniální armády, součásti německého bundeswehru, jsou za posledních třicet let, až na výjimky, jednou velkou přehlídkou odborné i morální ostudy resortu obrany a mnohých vedoucích politiků. Ti jsou dlouhodobě evidentně zcela nepoučitelní. Jedním z důvodů je záměrná nesystémovost při vyzbrojování armády, která se v rámci NATO stává opravdovou exotikou. Tento článek je rozšířenou a upravenou verzí článku zaslaného na Parlamentní listy.

Na rozdíl od většiny civilizovaných a demokratických zemí, nemáme Národní úřad pro vyzbrojování. Přesněji, existoval jen krátce a ministr Stropnický za Babišovo ANO ho zrušil. U herce, který ani nebyl na opravdové vojně, pouze ideologicky posiloval předlistopadový režim v rámci armádního uměleckého souboru, se nemůžeme divit ničemu. Nicméně, jako Babišova pravá ruka zrušil Národní úřad pro vyzbrojování logicky s Babišovým vědomím. Pokud by se náhodou premiér tvářil, že o tom nevěděl, připomněl bych mu svoji informační zprávu k resortu obrany, kde jsem na tento problém výrazně upozorňoval. Dostali ji Babiš i Stropnický, oběma jsem ji předával osobně. Podobnou informaci dostal velvyslanec při NATO Šedivý (bývalý ministr obrany za ODS, nikoli stejnojmenný generál), který nakonec všemožně podporoval právě zájmy zahraničních firem. Dnes bojuje na ministerstvu slouhy cizáckých zájmů Petříčka proti nepřátelským dezinformacím. Kozlů ve funkcích zahradníků máme u plných koryt české politiky opravdu početná stáda.

V současnosti prožíváme boom ve vyzbrojování. Do resortu obrany se valí miliardy z našich daní, případně vypůjčené v cizině. V některých případech oprávněně, například nové radary Elta a Retia, kolové obrněné transportéry TITUS, pušky BREN, různé speciální verze nákladních automobilů Tatra, pasivní systémy Věra. Jiné jsou značně diskutabilní, jako nákup vrtulníků UH-1Y a AH-1Z. Vydávání peněz by mělo být obezřelé a hospodárné. Jednoznačným požadavkem je preference domácích výrobců, což dělají prakticky všechny státy NATO, v první řadě USA. I v případě mírně vyšší ceny se to vyplatí ve srovnání s nákupem ze zahraničí. Pozitivním výsledkem je podpora zaměstnanosti a výběru daní a zároveň v řadě případů i technologický vývoj.  V opačném případě jsme v pozici křováků, nakupujících od koloniálních pánů rezavé muškety. Je třeba přiznat, že díky politickému vývoji za posledních třicet let, který zahájil Havel, jenž nebyl nikdy českým, natož slovenským vlastencem, došlo k výraznému omezení možností našeho obranného průmyslu. Nicméně i v případě mezinárodní spolupráce, protože již některé typy zbraňových systémů nedokážeme vyvíjet, je důležitý podíl českého partnera. Bohužel, už od devadesátých let si kdekdo, včetně vrabců na střechách štěbetá o faktu, že zahraniční firmy mají podstatně větší černé fondy na úplatky, než české.

Národní úřad pro vyzbrojování obvykle zohledňuje a realizuje akvizice takzvaného speciálního materiálu, definovaného v naší republice od roku 1994 zákonem č. 38/94 Sb. Pokud by se jednalo o nezávislý úřad, jak je dobrým zvykem v zahraničí, omezovala by především možnost korupčních vlivů, ať již politických ze zahraničí, nátlaku zahraničních, či domácích zájmových politických skupin, nebo všeobecně čistě finančních. To vše bez ohledu na fakt, že korupce patří společně se lží k hlavním pilířům německé euromarxistické EU. Lze předpokládat, že právě to byl důvod, proč došlo ke zrušení úřadu, přestože nebyl ideální, neboť tvořil součást Ministerstva obrany. O zřízení nového úřadu nemá euromarxistická vláda Babiše a spol. evidentně zájem, protože akvizice pro armádu tak zůstávají zcela pod partajní, tedy Babišovou, kontrolou. Lze bez velké nadsázky konstatovat, že se řadíme mezi rozvojové země kdesi daleko na jihu, či jihovýchodě, nejen z důvodu absence všenárodního referenda k nejdůležitějším otázkám zahraniční politiky, ale rovněž absencí nezávislého odborného úřadu, který by koordinoval vyzbrojování a vystrojování silových resortů (obrana, vnitro, finance). A to se nedávno s velkým povykem oslavovala svoboda a demokracie. Zdá se, že hlavně pro ty, kteří ji využívají v rozporu se zájmy státu a národa k nestydatému obohacování a podlézání cizáckým zájmům.

Na nedávném velitelském shromáždění armády, kam se dostavili Babiš i Metnar se oba bili v atletická prsa a oháněli statistikami, jak podporují český obranný průmysl. Realita je však poněkud jiná. Metnarovo ministerstvo evidentně protěžuje především německé výrobce a služby, které reprezentuje z velké části firma německých zájmů GLOMEX. Stačí se podívat na ostudný vývoj kolem výběrového řízení na bojová vozidla pěchoty. Dělá se vše pro to, aby uspěl německý typ Puma, a to bez ohledu na cenu a bojovou, případně užitnou hodnotu.

Nelze se divit, jestliže Babišův Agrofert je extrémně zadlužený právě u německých bank. Rovněž nelze přehlédnou obrovský zájem, a tlak z Německa na včlenění naší armády jako kanonenfutru do Bundeswehru. Samozřejmě nikoli pro obranu před afroislámskou invazí, nebo německou kolonizací, ale pro připravovanou agresi proti Rusku, která se změní na jadernou válku v Evropě. O nákupu amerických námořních vrtulníků UH-1Y společnosti Bell, jednoznačně nevýhodném z taktického hlediska i provozních nákladů ve srovnání s typem UH-60M nemá smysl se znovu rozepisovat. Babiš si dvěma stovkami k důchodu koupil tlupu nemyslících voličů, a proto si dělá, co chce, případně co má nařízeno od Allbrightové, bez ohledu na zájmy státu a národa. V tom ho podporují ČSSD a KSČM. Takzvaná opozice svými šaškárnami nahání Babišovi další voliče. Vůbec bych se nedivil, kdyby si Minář chodil pro úkoly do Babišova velitelství v Praze na Chodově. Připomíná mi to dobu tahanic o americký radar v Brdech. Zeptal jsem se tehdy premiéra Topolánka, zda tu stupidní a komickou kampaň na podporu radaru neplatí Putin.

Minulý rok jsme slavili sté výročí naší republiky, která se po třech stech letech osvobodila z německé okupace. Píšu záměrně německé, protože Rakousko bylo vždy německá země dislokací, jazykem i zájmy. Historicky Rakousko není nic jiného, než bývalá východní marka Bavorska, která se osamostatnila. Masaryk, Štefánik, Beneš, legionáři i odbojáři, piloti z Británie, dělostřelci od Tobrúku, tankisté z ČS armádního sboru, o vězních v koncentrácích nemluvě, by se nestačili divit, jak současní domácí slouhové německých euromarxistů a sudeťáků v čele s Babišem slučují naši armádu s německou a všemožně posilují německou kolonizaci. Takzvaná opozice je v tom nadšeně podporuje a prý spolu bojují.

Babiš tvrdí, že je podnikatel, a to bez ohledu na totálně zadlužený AGROFERT, stejně jako ostudné neúspěchy s miliardovými ztrátami v zahraničí. V podstatě je pouze úspěšný pumpař dotací z EU neboli parazit na našich penězích. Euromarxistická německá EU nám nikdy nic nedala. Opravdu je někdo tak naivní (slušně řečeno) a myslí si, že by Němci dávali něco Čechům? Za tisíce let se nic takového nestalo. Z Německa přicházela vždy lež, pokrytectví, agrese, nepřátelství, ponižování a kolonizace. Všechny takzvané dotace z EU pocházejí z našich peněz, které byly buď převedeny jako stabilní dohodnuté platby do Bruselu a dalších, nebo je vydřeli cizáčtí kolonizátoři z našich lidí ve svých ve svých výrobních i obchodních firmách, ale zdanili v zahraničí.  Ani pitnou vodu už nemáme v Praze a na dalších místech svoji. A to Babiš vykřikuje, že pracuje pro to, abychom se měli lépe. V německé kolonii pod vládou sudeťáků a pangermánské šlechty. Německá východní Afrika-Česko jako splátka za dluhy AGROFERTU.

Perun vs Supacat

V dohledné době se dá očekávat soud mezi českou rodinnou firmou SVOS Přelouč a resortem obrany, který řídí Babišův ministr Metnar. Už to samo o sobě je obrovská ostuda resortu obrany, především jeho ministra, který je pravou rukou premiéra. Nehodlám se zabývat detaily sporu, mezi firmou a resortem z hlediska průběhu výběrového řízení a smlouvy na nákup terénních obrněných vozidel Perun, kdo co porušil, či neporušil atd. To ať rozhodne soud. Důležitý a zajímavý je jiný faktor. Vozidla Perun byla primárně vyvinuta firmou SVOS pro potřeby 601. skupiny speciálních sil dislokované v Prostějově. Zde bychom si mohli připomenout podivnou likvidaci podobné elitní jednotky, známé jako SOG (Special Operations Group) vojenské policie a důvody k jejímu zrušení. Oficiálně se jednalo o podivné využívání svěřených financí, včetně nákupů.

Již delší dobu nelze přehlédnout konkurenční boj mezi dodavatelem vozidla Perun a typem Gepard od společnosti Dajbych. Tento střet v zásadě nemá smysl, možná je dokonce uměle vyvolaný, protože se jedná o vozidla rozdílné technické koncepce a hmotnostní kategorie. Reálně by se armádě hodila obě. Původní smlouva ostatně předpokládala nákup pouze čtyř vozidel Perun. Základem vozidla Gepard je osvědčený terénní automobil Toyota, který by zároveň mohl systémově nahradit dosluhující víceúčelové terénní automobily UAZ i Land-Rover Defender, prakticky v plném spektru. Nicméně se potvrzuje přísloví, které říká, že když se dva perou, třetí se směje.

Původně vstřícný přístup resortu obrany k českému vozidlu Perun se změnil poté, co velitel 601. skupiny vyslal dva svoje podřízené na služební cestu do Anglie k výrobci vozidel Supacat. Je to vozidlo obdobné kategorie, jako Perun a slouží již několik let v britské a australské armádě. Cestu obou vojáků samozřejmě muselo schválit a financovat ministerstvo obrany. Zde je třeba připomenout, že vozidlo Supacat bylo prezentováno již roku 2012 v armádním výzkumném ústavu ve Vyškově za přítomnosti skupiny reprezentantů vojáků, včetně zástupců 601. skupiny. Nejednalo se o prezentaci pro veřejnost. Perun v té době neexistoval a v současné době ho lze v úzké kategorii tří typů považovat za nejlepší na světě.

Výsledek prezentace byl takový, že Supacat by se vojákům líbil, podobný typ se nikde nevyskytoval, ale vyvstaly následující námitky. Řidič a spolujezdec sedí přímo nad přední nápravou, takže absorbují veškeré účinky exploze pod předními koly. Pohonná jednotka umístěná ve středu vozidla je obtížně přístupná. V případě kolize se automaticky blokují brzdy, takže vozidlo je nepohyblivé a odblokování může být v boji časem mezi životem a smrtí. Jako největší problém se ukázal jednoznačný požadavek výrobce, aby se veškeré závady opravovaly ve výrobním závodě v Anglii. To v praxi znamená cestu z například Afghánistánu do Anglie a zpět, kvůli několika ohnutým plechům, které by dokázala opravit vojenská dílna na místě. Zde je třeba doplnit, že v internetových diskuzích britských vojáků dostal Supacat jméno pojízdná rakev, především na základě nasazení v Afghánistánu. Cena Supacatu je nejistá, ale sotva bude nižší ve srovnání s vozidlem Perun.

V porovnání se Supacatem má Perun ve své kategorii světově nejvyšší prokázanou odolnost z hlediska explozí pod a kolem vozidla. Motor nad přední nápravou je dobře přístupný a zesiluje balistickou odolnost při nastřelení zepředu. Řidič a spolujezdec sedí až za ním. Firma SVOS má přátelský přístup k uživatelům, takže jim v podstatě předává značnou část servisu a oprav. Tím výrazně klesají provozní náklady. Naopak vývojové náklady vozidla Perun, včetně testů odolnosti u renomované německé firmy stály údajně kolem 180 milionů korun. Proto je zcela na místě otázka, zda se v rámci resortu obrany nepřipravuje další podivná akvizice v rozporu v rozporu se zájmy našeho státu, zodpovědným využívání peněz z našich daní a samozřejmě i bezpečnosti vojáků. Jako vždy je na místě otázka, kdo z toho má prospěch. Především to koliduje s řečněním ministra obrany i premiéra na téma podpory českého obranného průmyslu. Babiš není a nikdy nebyl český vlastenec, on ostatně nikdy nebyl ani slovenský vlastenec, stejně jako kdysi Havel. Ani Metnar nepůsobí dojmem, že by se rval za české zájmy, například v Marákeši. Kdo zná tuto dvojku, tak se nediví.

Krátce před velkými komediálními vystoupeními euromarxistů nemohu odolat vzpomínkám. Zároveň slibuji, že v příštím článku vysvětlím slovo euromarxismus. V období takzvané sametové revoluce jsem pracoval na ÚVISu (Ústřední vědecko-informační středisko) ČSLA (Československá lidová armáda). Bylo to informační pracoviště ministerstva obrany, které vyhodnocovalo z hlediska trendů převážně legální informace z především z oborů vojenství a technologií. Připravovaly se tam informace pro ministra a vrcholové pracovníky resortu. Něco podobného, jako byl Prognostický ústav. Pokud mohu posuzovat, informační zajištění ÚVISu studijními materiály bylo lepší, než má současná AČR. Pracovníci měli každopádně lepší přehled o politické a vojenské situaci v zahraničí, než naprostá většina občanů ČSFR, včetně členů a nomenklaturních kádrů vládnoucí KSČ. Téměř všichni odborní odborníci na výše uvedeném pracovišti měli, nějaké politické „škraloupy,“ počínaje vyloučení z KSČ a dalšími hříchy za rok 1968, příbuzné v zahraničí, případně nějaký problém z práce v rozvědce. Přesto si je armáda ponechala pro jejich odborné kvality a náčelník střediska, plukovník Žáček raději obětoval generálskou hodnost při jejich obraně před kádrováckými politruky. Profesně to byla úžasná parta a škola.

Takováto sestava samozřejmě dovedla poměrně přesně vyhodnotit i politický vývoj, stejně jako pracovníci prognostického ústavu, bez ohledu na fakt, že jsme měli zakázáno vyhodnocovat informace z SSSR, samozřejmě včetně nepublikovaných a cenzurovaných. Jenže ty k nám dorazily oklikou z USA, SRN, Velké Británie, Francie a Rakouska, odkud pocházely naše hlavní informační zdroje. V Prognostickém ústavu byla situace podobná. Takže, pokud někdo v současnosti kritizuje pracovníky tehdejšího „prognosťáku,“ neví, o čem blábolí. V celé republice nebyli informovanější odborníci. Ti, kteří se dali následně na politiku, vycházeli z globálně uznávaných trendů. To, že se trendy následně změnily, a především, těmito vlastními trendy neřídili v praxi naši noví západní bratři a německá euromarxistická EU je zcela popírá, je věc druhá. Výsledky jsou vidět a ještě budou. Naopak, rozvědka se tehdy moc nepředvedla. Jejich informace jsme občas dostali k posouzení a připomínaly produkci současné BIS, která vyrábí horší ideologické slinty, než kdysi Ústav marxismu leninismu. Rozvědka nás taky nenáviděla víc, než třídního nepřítele a po listopadu 1989 se postarala o postupnou likvidaci ÚVISu. V té době se už rozvědka stávala turistickou kanceláří pro synky a dcerky komunistických nomenklaturních kádrů, stejně jako v SSSR, a těm šlo především o vlastní životní úroveň. Na nějaké politické přesvědčení a věrnost vlasti kašlali. Podobné to bylo i v diplomatickém sboru, přičemž tento trend pokračuje do současnosti. Proto říkám a opakuji, že nemáme ministerstvo zahraničních věcí, ale zahraničních zájmů, řízené slouhy cizáků a rozvědku, která je pro svoje pracovníky a spolupracovníky nebezpečná, protože je jen filiálkou zahraničních tajných služeb. Ty nemusí mít a většinou nemají zájmy shodné se zájmy našeho státu a národa. Cizáci naše lidi klidně obětují. Kam to dotáhla za 25 let a víc vojenská rozvědka, jsme viděli na ostudné aféře kolem jejího ředitele Páleníka, premiéra Nečase a jeho asistentky, která s ním údajně dřela jako kůň. Můžeme opravdu klidně spát. Na „naše“ tajné služby a diplomaty se můžeme spolehnout.

Sametová revoluce v souvislostech

Je třeba zdůraznit, že mocenský převrat, či předání moci na přelomu let 1989 a 1990 nevznikl sám od sebe a nejednalo se o nějakou náhodnou akci študáků. Rovněž se nejednalo o hrdinský boj Václava Havla a několika disidentů v neutuchající občanské válce, podporovaný miliony hrdinných antikomunistických odbojářů. Disidenty v podstatě nikdo neznal, nemluvě o faktu, že mnozí byli agenti StB a reklamu jim udělali především politruci z Rudého práva, kteří je napadli pitomými články. Z hlediska celé dostupné světové historie je třeba zdůraznit, že jednak se nic důležitého neděje samo o sobě, jednak s několika tisícovkami mládežníků by si tehdejší VB (Veřejná bezpečnost) a její pohotovostní pluky, kterými prošli pánové Ondráček i Metnar, lehce poradila. Disidenty StB běžně strkala v krizových situacích do kriminálu, nejvyšší špičky školila na utajeném pracovišti v protialkoholní léčebně (jeden už zemřel, druhý oblbuje s podporou Seznamu jako kněz z kazatelny, ačkoli byl zaručeně komunistický kádrovák, zatímco knězem není). To vše bez ohledu na fakt, že v předlistopadovém období jsme měli v celé ČSFR 23 000 zaměstnanců ministerstva vnitra a výrazně nižšíšší kriminalitu, než v současnosti, kdy vnitro disponuje více, než 40 000 zaměstnanci jen v ČR. Když se podíváme na demokratické ministry vnitra, nemůžeme se divit. Obdobné je to i v jiných resortech. Až na několik výjimek, samý nezištný a morálně pevný a vlastenecký odborník.

Vše je třeba vidět v souvislostech. Tehdejší ČSFR byla ideologicky i hospodářsky závislá na tehdejším SSSR. Některé zasloužilé kádry si bez povolení z Kremlu pomalu nezašly ani na záchod. Přitom v Kremlu spělo vše již za vlády Brežněva k ekonomické katastrofě. Stranické vedení prostatických dědků, ověšených kilogramy metálů, jak někteří úředníci z našeho ministerstva obrany, bylo myšlenkově zhruba o generaci opožděné za světovým vývojem a mělo děs z technologických revolucí. Vládly tam duševně průměrné, či omezené, vzájemně se podporující rodiny nomenklaturních kádrů, stejně jako v současné německé euromarxistické EU. Rozvrat nastal po smrti Andropova, kterého těžce zranila dcera jednoho generála, jehož poslal pro zlodějiny do kriminálu. Již v té době existovali v SSSR soudruzi, kteří měli nakradené majetky v přepočtu v miliardách dolarů, vesměs ve zlatě, platině a diamantech. Svůj majetek potřebovali legalizovat a chtěli užívat, což nebylo možné v oficiálně beztřídním státu dělníků a rolníků, kde nevalný byt a auto byly obrovským privilegiem. Letos jsem viděl dva paneláky, kde bydlel v Jekatěrinburgu soudruh Jelcin jako vysoký partajní funkcionář. Ve Francii bydlí v takových migranti z Afriky. Otázkou je, zda nový nejvyšší partajní tajemník Gorbačov byl agent cizí rozvědky již před nástupem k moci, nebo se jím stal až v průběhu výkonu funkce. Tvrzením, že byl naivní, je totéž, jako se říkalo, že by byl blbý. Jenže blbec by tak nevyrostl, jako on. Každopádně se za ním z doby vrcholového partajničení v Stavropolském kraji táhnou i nějaké mrtvoly a manželka Raisa měla svým životním stylem a kontakty ke komunismu víc, než daleko. Nepochybně byl vydíratelný a měl podporu zlodějů. Taky vám to něco připomíná?

Z uvedeného a dalšího známého vývoje vyplývá, že kdyby nedošlo k řízené likvidaci SSSR, žádná sametová revoluce by se nekonala. Hlavní zásluhu má tudíž Gorbačov a jeho parta, kteří paralyzovali komunistické strany okolních zemí, s výjimkou Číny. V rámci resortu obrany, stejně jako v celé republice se již několik let před listopadem 1989 povinně jásalo nad geniálním demokratem Míšou Gorbym a jeho perestrojkou. To, že se v SSSR nic neperestrojilo, ale především kradlo, přičemžhlavními zloději byli, stejně jako na Ukrajině komsomolské nomenklaturní kádry, je věc druhá. Díky našim politikům jsme se naštěstí neperestrojili podle Míšových not, takže jsme se z velké části vyhnuli katastrofálnímu propadu ekonomiky a ztrátě prakticky všech úspor v rozsahu, které postihly občany Ruska po rozpadu SSSR. Odborníci se shodují na tom, že Gorbačov a jeho následník Jelcin způsobili spolu s americkými poradci, zlodějskými oligarchy a dalšími vesměs progresivními komsomolci škody, které převyšovaly škody vzniklé za druhé světové války. Nelze se divit, že Rusové nedůvěřují cizákům a mnohdy ani komunistům a podporují vlasteneckého Putina.

Rovněž na ÚVISu nás zdatně oblbovali perestrojkou v rámci klanění se sovětskému vzoru. Nicméně tamní odborníci byli, na rozdíl od stranických a svazáckých aktivistů, dost skeptičtí. Už v roce 1989 říkali, že dojde k destabilizaci a rozkradení státu. V celé zemi se především aktivně řečnilo, plánovalo, ale v praxi moc neudělalo, abychom se v rámci takzvaného komunismu, tedy reálně socialismu, perestrojili na kapitalisty žijící ve vysněném nekonečném blahobytu. Pravděpodobně nejdále myslel Štrougal, ale kolem sebe měl samé brzdaře. A byl zde další problém. Bez ohledu impotentní propagandu mediálních politruků si většina občanů neuvědomovala, jaké jsou v kapitalistických zemích rozdíly v životní úrovni, nezaměstnanost a stávky, které nemohou zakrýt banány, ani levnější auta pro skoro všechny. Problém byl v tupé podřízenosti nomenklaturních kádrů rozpadajícímu se SSSR. Inteligentních politiků bylo málo, nejvíce vyčnívali Štrougal a nepříliš oblíbený Husák. Toho Češi moc nebrali, protože byl považován za slovenského nacionalistu, který zvýhodňuje Slováky. Ovšem názory znalých pamětníků na něj se dost liší a někteří s uvedeným názorem nesouhlasí. Bez ohledu na rostoucí ekonomické problémy, zpomalování růstu a pokles exportu a zisků z něj, fungoval stát setrvačností déle, nicméně stále pomaleji.

Pupkatí svazáci 40 plus, vedení předsedou ÚV SSM a dnes údajným antikomunistou Vasilem Mohoritou, si užívali koryt se soudružkami sekretářkami, plácali po zadku svazačky, zapáleně kritizovali hnusné sionisty, kteří se chtějí odstěhovat z SSSR do Izraele, ohrožují pokrokové arabské režimy a ubližují mírumilovným palestinským teroristům vedeným soudruhem Arafatem. K tomu napadali v médiích americké imperialisty a oslavovali s multikulturním nadšením černo-rudou teroristku Angelu Davisovou, jejíž účes evidentně inspiruje poslance Feriho, současnou mediální tvář a duševní oporu TOP 09. Zároveň, někteří z nich jezdili studovat na prohnilý západ za peníze pracujícího lidu, jako pozdější ministr Dlouhý. Nicméně pokud se někdo podívá na práce Oskara Krejčího, zveřejněné po listopadu 1989, uvidí klesající podporu vládnoucím elitám ze strany obyvatel. Systém byl nepochybně ekonomicky těžkopádný a potřeboval změny. Jenže ty byly možné pouze v případě odstranění většiny nomenklaturních kádrů, které se pevně držely koryt a vytvořily vzájemně se podporující síť moci a peněz, včetně silových resortů. V armádě panoval vtip na téma MUDR a MUKL, tedy muž určený k dalšímu růstu a muž určený k likvidaci. Rozdělení společnosti bylo nepřehlédnutelné, přičemž mnohdy nebylo dáno schopnostmi a kvalitou práce. Věřící a zodpovědní komunisté tvořili menšinu mezi bezcharakterními korytáři. Síť nomenklaturních kádrů se nepodařilo odstranit a nepodařilo se to dodnes, kdy jsou mnozí z nich úspěšnými antikomunisty a euromarxisty. Lidé si zároveň rychle zvykli na levné bydlení, levnou hromadnou dopravu, bezplatné zdravotnictví a školství, jistou práci a mnozí si dokázali úspěšně přivydělat cestou takzvaných melouchů a malého přikrádání. Nedokázali si představit, že by se to mohlo změnit. Kvetla korupce v malém a v oficiálním nedostatku se dalo téměř vše sehnat. Pitomá propaganda moc nezabírala, protože kopírovala sovětský vzor a dělali ji omezenci, takže si mnozí občané vysnili, jak to už bývá, že tráva u západních sousedů je zelenější a melouny větší. Svoboda projevu byla omezená, nicméně nikoli myšlení a cenzuru máme pomalu zpět bez ohledu na oficiální svobodu a lidská práva. Ta nikoho nezajímala, a stejně jako dnes by je téměř nikdo nedokázal ani vyjmenovat. Kdo z vás, vážení čtenáři a halasní kritici?

Je nepochybné, místy prokázané, že na území ČSFR působily cizí tajné služby a část vrcholových disidentů byla placena ze zahraničí. K tomu je třeba připočítat vydatnou ideologickou propagandu pomocí rozhlasu a ilegálních tiskovin, a rovněž různá cílená embarga poškozující ekonomiku ČSFR. Dále je třeba připomenout naprosto stupidní ideologický boj nomenklatury proti modernímu oblečení, účesům a hudbě, čímž popouzela především mladší generaci a vytvořila gangy veksláků, s nimiž nakonec beze studu sama spolupracovala. Proto je logické, že převrat nevznikl sám od sebe na základě nějakého průvodu studentů, vedených navíc svazáckými organizátory, čímž se chlubí právě morálně pevný soudruh Mohorita.

Armáda a takzvaný samet

Je třeba dát do značné míry za pravdu exprezidentu Klausovi, který vzpomíná na svoji politickou činnost po 17. listopadu 1989. V rámci vrcholové stranické nomenklatury panoval bez podpory z Moskvy zmatek a rozvrat. Systém se již zhroutil v tehdejší NDR (Německá demokratická republika) a v Polsku, což se odrazilo i v náladách obyvatel ČSFR. Střední kádry a řadoví členové KSČ byli bezradní, většinou i zastrašení a v naprosté většině zcela neakční. Situace v resortu obrany byla obdobná a obraz popisovaný generálem Zachariášem, velitelem západního vojenského okruhu je dosti realistický. Nikdo nevěděl, co má dělat, protože politické vedení státu selhalo. Ministr obrany Václavík byl pro tvrdý postup, ale partajní nomenklatura dostala zákaz od Gorbačova.

Schopnost nasazení vojáků základní služby, civilistů oblečených na dva, případně rok do uniformy, a to proti vlastním občanům byla nejistá. Z tohoto hlediska chyběla vojenská policie, či polní četnictvo, které by potlačilo případné vzpoury. I děti vojáků z povolání byly mezi studenty. Opět to byl výsledek dlouhodobé ideologické pitomosti politruků, kteří se oháněli chimérou uvědomělé vojenské kázně socialistického obránce vlasti. Proti útoku zahraničního nepřítele to snad fungovat mohlo, ale v případě nasazení vojáků proti vlastním občanům, sotva. Nelze vyloučit, že by výsledkem byla občanské válka za účasti armády, VB, Lidových milicí a kontingentu sovětské armády. Téměř každý s každým. Něco jako nedávno v Sýrii. Kdo by byl vítězem a osvoboditelem?

Z uvedeného důvody byla zamítnuta iniciativa jak generála a ministra Václavíka, tak plukovníka Zbytka. Ten na rozdíl od mnohých jiných nepřevrátil kabát, což ho ctí. Zato si později pořídil euromarxistickou partu BOS, ovládanou bývalými politiky a pevně usazenou mezi půlkami současného premiéra nového spasitele a nástupce prvního euromarxistického spasitele Havla, dodaného z USA. Lidové milice se bez řádného velení a logistického zajištění doslova rozsypaly, přičemž stihly zlikvidovat seznamy svých příslušníků. Nasadit je proti studentům, kteří pocházeli většinou ze stranických rodin, včetně milicionářských, nebyl dobrý nápad. Stát nebyl zdaleka tak efektivně totalitně organizovaný, jak si dnes mnozí představují a jak bájí euromarxistická propaganda, hrající si na antikomunistickou. Vše nakonec zůstalo na VB (veřejná bezpečnost-oficiální označení uniformované policie) a jejích pohotovostních plucích. Přitom velení VB bylo ve stejném rozkladu jako politická reprezentace a každý se bál vydat rozkaz. Akce Zásah neprošla a údajná připravenost dělníků, rolníků a pracující inteligence ubránit socialismus se ukázala chimérou. Pracujícím za několik desítek let jaksi došlo, že v zemi nevládne dělnická třída, ale stranická nomenklatura KSČ, ČS strany lidové, ČS strany socialistické, Strany slovenskej obrody a Strany slobody. Ministr vnitra Obzina nařídil, že ve svazcích agentů StB nesměli být evidováni kromě známých agentů zahraničních KGB, GRU, Stasi a polské rozvědky rovněž vedoucí funkcionáři výše uvedených politických stran, soudci, prokurátoři a také kádrováci, jako například soudruh Tomáš Halík. Hlavními likvidátory socialismu nebyli disidenti a studenti, ale socialistická nomenklatura. To správně poznal už Stalin a stálo ho to život.

Ve srovnání se současnými elitami byly československé nomenklaturní kádry úplní chudáci, nicméně i tak jejich privilegia a místy i odborná neschopnost, místy i arogance, především mladších soudruhů, popouzely většinu občanů. Ještě před listopadem 1989 se k nám dostal utajovaný dokument. V něm bylo uvedeno, že pouze menšina vedoucích stranických kádrů je schopna porozumět směrnicím z ÚVKSČ a realizovat je, další část je schopna jim porozumět, ale není schopna je realizovat a značná část není schopna jim ani porozumět. Většině občanů v listopadu 1989 nešlo o restauraci kapitalismu, ale jakýsi modernizovaný socialismus, který by udržel všemožné jistoty a výhody, ale zvýšil životní úroveň. Jenže žádný kočkopes neexistuje. Mnozí si později mysleli, že jim to přinese německá EU. Stejná chiméra jako uvědomělá vojenská kázeň. Ideologicky řízené státy nikdy neuspěly.

Když jsem se náhodou připletl 17. listopadu večer do demonstrace, stačil jsem rychleji vytáhnout služební průkaz a zmizet, než jsem nějakou chytil takzvaným dubčekem, jak se od roku 1969 říkalo dlouhým obuškům.  Druhý den jsem vyvolal na ÚVISu zděšení svazácké a stranické organizace svým popisem událostí. Nikdo nevěděl, co má dělat. V rámci VKr (vojenská kontrarozvědka) byla situace podobná. Všichni čekali na rozkazy a plnili je. Konec konců, tak to má u armády být. Jen několik nadšenců se pokoušelo o fanatické akce. Jeden z vyšších funkcionářů mne dokonce tlačil do akce v civilu pro StB. To jsem odmítl, nehodlal jsem mimo armádu a dělat nějakého dalšího studenta Šmída (agent StB Zifčák). Další práci pro VKr jsem odmítl, což mi někteří neodpustili dodnes. Někteří soudruzi se zcela vážně začali připravovat k založení ilegální odbojové stranické organizace. Jaksi nepochopili, že komunistickou stranu už potopilo bez ohledu na členskou základnu vlastní vedení tupě závislé na cizím sovětském zájmu a vlastních korytech a akčně zcela impotentní. Nedávno jsem je objevil v ODS jako živý doklad pravdivosti dávného výroku prezidenta Zemana. Ten konstatoval, že chytří komunisti šli s Klausem a ti blbí zůstali na něho. Při pohledu na současnou ČSSD komentáře netřeba. Havla podpořili při volbě prezidenta právě komunisté a celý další vývoj nastartoval premiér komunistický soudruh premiér Čalfa. Po třiceti letech nelze přehlédnout obdobné ideologické a ekonomické vztahy a akční impotenci současných českých elit ve vztahu ke koloniální euromarxistické německé EU, obzvláště z hlediska obecného rozvratu společnosti, nastupující krize, ohrožení afroislámskou invazí a jadernou válkou. Hodnocení následujícího vývoje lze označit za téma vhodné na jiný článek.

Nedávno se objevila informace, že se chystá natáčení filmu o bratřích Mašínech. Toto téma dlouhodobě rozděluje českou společnost a je dokladem nevalné morální úrovně reprezentantů české politické scény a mnohých médií. Výroba hrdinů na ideologickou objednávku nepřinesla nikdy nic dobrého.

Příběh skupiny bratří Mašínů je poměrně známý. V krátkosti lze uvést, že jejich otec, plukovník Josef Mašín byl hrdinou československého, především vojenského odboje proti německým okupantům. Byl jedním za slavné trojice důstojníků, známých jako Tři králové. Všichni položili život za vlast a nepopírala to ani komunistická propaganda po únoru 1948.

Jeho synové Ctirad a Josef nebyli po únoru 1948 nijak pronásledováni, měli možnost studovat a jeden z nich dokonce absolvovat speciální branný kurz v Českém svazu mládeže. Politický vývoj v Československu byl odrazem boje o globální moc v Evropě, mezi USA a SSSR. Můžeme si připomenout operaci známou jako Berlínský most, stejně jako hospodářské sankce, které uvalily USA, Kanada a další země na Československo již v roce 1946. V Československu pracovní tábory a urnové doly, které byly horší, než ten euromarxisticky a lidovecky mediálně vykřičený v Letech, věznice s mučírnami, ale rovněž agenti amerických a západo-německé tajné služby, přicházející jako špióni, vrazi, teroristé a organizátoři domácího odporu proti (ať se to komu líbí, či nikoli, podle tehdejších zákonů) legální vládě. Vraždy na obou stranách. Hybridní válka, jako když vyšije. Není úplně jasné, proč se Mašínové rozhodli bojovat proti režimu, bez ohledu na jejich pozdější propagandistická vyjádření v médiích.

Faktem je, že vytvořili pětičlennou skupinu, kde figurovali dále Milan Paumer, Zbyněk Janota a Václav Švéda. Politickou situaci v zemi nijak neovlivnili. Naloupených peněz si údajně především užívali. Tvrzení, že je potřebovali na zbraně, je mírně přehnané. V pohraničí bylo zbraní všude plno. Daly se sehnat ještě v sedmdesátých letech a mezi lidmi jich bylo hodně. Svojí násilnou činností spíš nahráli režimní propagandě. Zavraždili dva policisty Kašičku a Honzátka a pokladníka Rošického. Prvního omráčili úderem železné tyče a poté zastřelili, což se dá kvalifikovat jako vražda, nikoli ozbrojený boj. Druhého přepadli s využitím podvodu, svázali, omámili chloroformem a podřízli. To se dá rovněž kvalifikovat jako vražda, nikoli ozbrojený boj. Něčeho takového se nedopouštěli běžně ani ozbrojenci nacistické třetí říše. Pouze nejhorší zrůdy v Evropě, většinou muslimové a jim podobní náboženští fanatici podřezávali bezmocné zajatce. Náboženství bylo, dříve stejně jako v současnosti, využíváno jako zástěrka nízkých zločinů, páchaných nízkými charaktery. Byli to za druhé světové války katoličtí Ustašovci v Chorvatsku, příslušníci nacistických muslimských divizí v Bosně a Kosovu a ukrajinští Banderovci, především na území Polska. V novějším provedení jsme mohli taková zvěrstva, jako podřezávání zajatců i civilistů vidět pouze u islámských teroristů, v Evropě především příslušníků kosovské UCK, která dnes vládne z milosti EU a NATO v Kosovu za (naše) peníze EU, u čečenských teroristů a dále u příslušníků takzvaného islámského státu v Sýrii. Bratři Mašínové se tak vražděním bezbranných zajatců zařadili do opravdu vynikající společnosti na vysoké civilizační úrovni. V případě pokladníka Rošického se jednalo o jasnou loupežnou vraždu s cílem ukrást peníze. V kterékoli zemi Evropy by za ni v té době dostali trest smrti, v některých státech USA dodnes. Nikoli politickými řečmi, ale zločiny se Mašínové vyřadili z civilizované společnosti, o vojácích a bojovnících za svobodu ani nemluvě.

Svoji činnost zdůvodňovali Mašínové bojem proti vládnoucímu komunistickému režimu. Ten byl v padesátých letech místy opravdu brutální, nicméně značná část obyvatel ho podporovala. Nebyl tady žádný všelidový odboj vedený Václavem Havlem, či lektorem VUMLu Tomášem Halíkem. Jinak by se režim pravděpodobně neudržel, přestože vznikl vlastně legální cestou. Komunisté zvítězili ve volbách roku 1946 a doplnění vlády v únoru 1948 bylo v souladu s platnými zákony. Nicméně bojem za lepší zítřky a proti zločinnému režimu lze zdůvodnit cokoli a oháněl a ohání se jím kdekdo, Mašínové, Hitler, Pol Pot i Bin Ládin. Soudruh Stalin v počátcích svojí politické kariéry rovněž vylupoval se soudruhy banky a zároveň vedl nevěstinec v boji proti údajně zločinnému carskému režimu a kamarádil se s budoucím polským diktátorem Pilsudským, levicovým revolucionářem. Milion chvilek pro demokracii nikoho naštěstí nenapadlo. Mašínové tedy měli mnoho vzorů, konec konců, boj proti tyranii vzpomíná i ústava USA. Nicméně není známo, že by Stalin podřezával zajatce, na rozdíl od Mašínů.

Mašínové zdůvodňovali později svoje vraždy tím, že jejich oběti byli komunisti. V případě pokladníka Rošického se jedná o lež. Kašička byl lidovec, který musel vstoupit do KSČ, aby si udržel práci u policie (SNB) a jako politicky nepříliš spolehlivého jej sledovala StB. Pokud se na tento problém podíváme ze širšího spektra, nemůžeme přehlédnout, že mnozí politici, intelektuálové a umělci, kteří nadšeně oslavují bratry Mašíny a neméně nadšeně se ohánějí morálkou, stojí na nejistých základech a krátké paměti. Někteří byli v násilných padesátých letech nadšenými komunisty. Přitom veřejně schvalovali popravy a teror proti opozici, kterou byli právě Mašínové. V případě mladších politiků, horujících pro hrdinství Mašínů a odstraňujících zároveň sochy sovětských osvoboditelů, jsou mnozí dětmi předlistopadových komunistických, kolaborujících lidoveckých, či socialistických nomenklaturních kádrů, postavených výše, než nějaký strážmistr Honzátko. Za jinými se naopak táhne rodinná kolaborace s nacisty, například za Otto Kolarem (původně Otto Kolář), stíhaným po válce jako zrádce a nacistický zločinec. Měli bychom tedy takové politiky a rodinné příslušníky současné české antikomunistické nomenklatury beztrestně podříznout? Obzvláště v současné EU, která porušuje vlastní zákony a díky svému zkorumpovanému euromarxistickému a multikulturnímu vedení začíná stále více podobat vysněnému trockistickému ráji nejagresivnějších bolševiků, kteří nakonec viděli budoucnost západo-evropského komunismu v islámu, milovaném i nacisty?

Jestliže pro antikomunistu je morální podříznout komunistu, proč by to nemělo platit naopak? Jestliže je morální povstat proti utlačovatelskému režimu, proč nepovstat proti německé EU, která si z naší země udělala kolonii, kterou nestydatě vysává? Proč se nechovat jako primitivní muslimský terorista v islámském státu, jestliže se v naší zemi za podříznutí bezbranného zajatce udělují vyznamenání, vyvěšují se vlajky státu, kde se nevolníkům za trest řezaly ruce, nohy a vypichovaly oči? Myšlení evropských demokratických politiků začíná připomínat tupý temný středověk, kdy si křesťané rozbíjeli hlavy a upalovali se za to, že různým způsobem uctívali stejného boha a Krista. Oslavy vrahů, urážky osvoboditelů. Asi to bude ta unikátní a speciální česká morální politika, spojená s evropskými hodnotami, kterou nám předvádějí v praxi reprezentanti a slouhové německé EU, pánové Hřib, Kolář, Janda, Minář a jejich přátelé z takzvané opozice.

Pražská radnice, kterou ovládají Piráti a TOP 09 se opět předvedla ostudou. Ještě nedozněla ostuda s podlézavým dvojjazyčným komentáře Piráta Hřiba v pražském metru na oslavu výročí NATO, kde se předvedl na úrovni komunistického aktivisty Dušana Jasánka a máme tady další. Ostudný pražský primátor odhalil úroveň celé partaje a zelených dredařů jako cizáckých slouhů. Na jedné straně by euromarxističtí soudruzi z radnice rádi znovu postavili Mariánský sloup, který byl chápán, byť možná mylně, jako symbol rakouského (tedy pangermánského) útlaku, a proto v roce 1918 stržen davem vlasteneckých Pražanů. Na druhé straně se rozhodli odstranit pamětní desku, která připomínala na zdi staroměstské radnice osvobození Prahy Rudou armádou, které velel v této operaci maršál Koněv. Důvody odstranění desky jsou údajné opominutí podílu českých povstalců a takzvaných vlasovců na pražském povstání a poválečná účast maršála Koněva na potlačení povstání v Maďarsku.

Primátor Hřib, jenž se státnicky předvedl při výročí NATO, opět ukázal odbornou i morální úroveň svojí partaje, protože dvojjazyčně se podlézalo naposledy za takzvaného protektorátu Čechy a Morava. Právě ten zlikvidovala Rudá armáda, spolu s dalšími spojeneckými vojáky, včetně našich. Abychom nakonec nezjistili, že likvidaci nacistického a sudeťáckého teroru euromarxističtí Piráti, jako slouhové současného euromarxistického Německa oplakávají. Z tohoto hlediska Hřibovi moc nepomohl jinak čtenářsky oblíbený historik Marek z Vojenského historického ústavu. Ten se pravděpodobně snaží vrátit uvedené pracoviště po téměř třiceti letech k politikaření a podlézavé politické propagandě nevalné úrovně. Připomíná tak trochu tamního politicky uvědomělého soudruha plukovníka Hodače, který v srpnu 1968 vyhodil do šrotu závěry cenných historických děl (pro něž nebyl jediný náboj), aby je kontrarevolucionáři nemohli zneužít proti sovětské internacionální pomoci.

Z logického hlediska nelze přehlédnout, že deska od prvopočátku nebyla oslavou pražského povstání, ale Rudé armády, která Prahu skutečně osvobodila. To by snad nepřehlédl ani člověk nevalné duševní úrovně a absolvent inkluzivní školy, pokud není přehlédnutí záměrné a nejedná se o ubohou politickou provokaci. Na druhé straně nelze přehlédnout, že Piráti jsou takoví historičtí, a nejen historičtí znalci, že předpokládají existenci internetu v době prezidenta Masaryka. Co si voliči zvolili, to mají. Úroveň politické reprezentace je dokladem úrovně národa. Deska byla na zeď umístěna v konkrétní době, kdy byla politická situace jiná, než v současnosti. Hřib se jako reprezentant Pirátů s podporou TOP 09 snaží účelově zaměňovat historii a propagandu. Dělá přesně totéž, co předlistopadoví ideologové, kteří se snažili stupidně zastírat, že Plzeň osvobodila americká armáda a likvidovali pomníčky po vesnicích v západních Čechách. A v podstatě dělá totéž, jako známý pražský výtržník Franta Sajner, který údajně dal popud ke stržení Mariánského sloupu.

Z tohoto hlediska je varovné, že v polistopadovém období zmizela ze zdi domu v Krumlově deska s varovnými slovy prezidenta Beneše před návratem německé agrese. Připomínal jsem ji v minulém článku. Kdo jiný na tom má zájem, než sudeťáci, německá EU a jejich místní bezectné služebnictvo. Předělávání dějin a strach z historie bývá dokladem politické slabosti režimu a neschopnosti jeho reprezentantů z hlediska komunikace s veřejností. Obvykle proto, že mají nečisté svědomí a slabou morálku, či charakter. Obzvláště ilustrativně to vidíme na současné Ukrajině, kde bourají pomníky vlastních lidí, oslavují zrádce a kolaboranty spolupracující s německými okupanty a účelově zapomínají na šest milionů obětí německé okupace. Účelovou výrobu nové historie vidíme prakticky v celé EU, především v Německu, kde najednou objevili, že islám patří do Evropy, černoši mají zásluhu na úspěchu evropské civilizace a člověk má téměř čtyřicet pohlaví a musíme být všichni blbí jako Gréta, která nahání miliardy do bussinesu nadnárodních oligarchů.

Měli bychom si především položit otázku, proč po téměř 80 letech nemáme pořádný pomník pražským povstalcům z května 1945 a nejen pražským. Zadruhé bychom si mohli položit otázku, proč samozvaný historik a euromarxistický revolucionář Hřib klesl na úroveň ubohého ideologického protisovětského aktivismu, který připomíná nejen opilce Sajnera a komunistické ideology ale rovněž výrobu nové historie nacisty v Německu, včetně vypalování synagog nevzdělanými a agresivními nacistickými svazáky z SA a Hitlerjugend, kteří výrazně připomínají současné politické multikulturní a ekologické aktivisty, to vše na základě záměrně mediáně vyvolávané nenávisti a lži.

K tomu bychom si mohli připomenout, že němečtí okupanti v době takzvaného protektorátu Čechy a Morava nejen vykrádali a znesvěcovali synagogy, ale rovněž zlikvidovali řadu pomníků na území Čech a Moravy, především pomníků legionářů, kteří, stejně jako vojáci Rudé armády položili životy za naši svobodu. Vojáků Rudé armády padlo na území ČSR zhruba 148 000 a s nimi nemalý počet vojáků rumunské armády. Kde ti mají pomník? Atomový Hřib jako válečný štváč a vojenský historik Marek se zařadili do společnosti, na opravdu moderní a evropské úrovni. Místo ideologického aktivismu mohli navrhnout umístění druhé desky na zeď radnice, s textem připomínajícím pražské povstalce, případně i vojáky nacistické ROA, neboli takzvané vlasovce. A mohli by tam připomenout i válečné zločiny ROA na území Ukrajiny a Polska, když se snaží předvádět detailní objektivitu za každou cenu.

Z historického hlediska nelze osvobození Prahy a převážné většiny území ČSR rudou armádou popřít. Není důležité, že jich v Praze padlo pouze 142 (jsou uváděny i jiné počty). Při obsazení Plzně, kterou Němci po dohodě s tamními povstalci vyklidili, nepadl ani jeden americký voják. Jeden se údajně utopil v Radbuze po požití značného množství piva z tamního pivovaru, tehdy ještě českého. Ale to přece vůbec nevadí. Byli to naši spojenci, stejně jako vojáci britské, rudé, belgické, francouzské a dalších armád. Byli to přátelé a přijeli nás osvobodit. Za vojenský historický ústav jsem se podílel na přípravách prvních slavností v Plzni a jezdím tam na Slavnosti svobody téměř každý rok. Jsou tam fajn lidi a vlastenci. Ale kde je pořádný pomník plzeňským povstalcům a bojovníkům z dubna a května 1945 v západních Čechách?

Tak, či onak se musím zeptat, proč nejsou oslavy jako v Plzni i jinde? Jenom proto, abychom se předváděli jako nepřátelé Ruska? Nepodíleli se na osvobození naší vlasti v rámci rudé armády také občané dnešní Ukrajiny, Běloruska, Kazachstánu, Litvy, Lotyšska, Estonska, Polska a dalších zemí bývalého SSSR? Zde je třeba pro různé současné politické aktivisty typu Hřiba zdůraznit, že USA a SSSR byly spolu s Británií ve válce hlavní spojenci v rámci protifašistické koalice. Hlavní tíži války v Evropě nesla od června 1941 právě rudá armáda a padlo zhruba 10 milionů jejích příslušníků. Na východní frontě bojovalo zhruba 80 % německých ozbrojených sil. Situace se začala pomalu měnit až v červnu 1944 po vylodění spojenců v Normandii. Dalších zhruba 16 milionů sovětských občanů zahynulo následkem teroru německých okupačních ozbrojených složek a domácích zrádců, ať už přímím vražděním, newbo v pracovních a koncentračních táborech. V současnosti se záměrně potlačuje i takové informace v souladu s protiruskou válečnou propagandou.

Němci se v posledních měsících války snažili zlikvidovat maximální počet vězňů v koncentračních táborech a věznicích, organizovali pochody smrti a zahájili akci ARLZ v jejímž rámci měl být zničena většina průmyslu a infrastruktury na území protektorátu. Brno mělo být zničeno palbou děl a raketometů rozestavených po okolních výšinách. Rychlý postup rudé armády, mnohdy bez ohledu na ztráty, zachránil mnoho životů a obrovské množství majetku na území ČSR. Hřib s Markem by mohli vykládat věžňům v koncentrácích, že si měli ještě nějaký měsíc počkat, aby je mohla osvobodit americká armáda. Popírat pod záminkou politického aktivismu osvobození většiny našeho území, včetně Prahy rudou armádou je dokladem hlouposti, neúcty k mrtvým, ne-li nízké sprostoty, která je bohužel většině současných euromarxistických aktivistů vlastní.

Bez příchodu rudé armády by se povstalci v Praze neudrželi, protože jim docházela munice a měli nedostatek zbraní proti stále většímu počtu útočících příslušníků německých ozbrojených složek, i civilním ozbrojeným německým teroristům. Opakované požadované shozy zbraní a munice britské letectvo odmítlo. Stačí si připomenout vraždění civilistů v Praze, především příslušníky SS z výcvikového prostoru na Benešovsku. Kdyby povstalci v podstatě nekapitulovali a nepodepsali dohodu o umožnění průchodu německým vojskům na západ, bylo by vraždění pokračovalo. Naštěstí Němci museli zanechat vraždění a teroru, protože opravdu spěchali do amerického zajetí, právě pod tlakem rudé armády postupující z Moravy a z Německa ku Praze, jinak by počet obětí povstání byl podstatně vyšší. Mnohé Němce poháněl především strach z odplaty za zločiny za zločiny, které zdaleka nepáchaly pouze SS. Ani v západní Evropě se s nimi spojenci moc nemazali, když viděli koncentráky a vypálené vesnice. Místy američtí a britští vojáci nahnali německé zajatce prošlapávat minová pole.

Nelze popřít, že příslušníci ROA (vlasovci), pomohli zásadním způsobem při obraně části Prahy, byť dočasně. Nicméně je třeba připomenout, že se jednalo pouze o část divize generála Buňačenka, který jednal proti rozkazu generála Vlasova. Z hlediska nejen rudé armády, ale i ostatních spojenců se jednalo o nepřátele, případně zrádce, kteří nejdříve zradili vlast a v posledních dnech války i Němce. Část z těchto vojáků zcela jistě byli zrádci. U další části z nich se jednalo o zoufalou snahu o přežití, neboť německé zajatecké tábory byly na úrovni nejhorších koncentráků. Zahynulo tam minimálně 3,5 milionu sovětských válečných zajatců, včetně Stalinova syna.

To je otázka především pro české profesionální moralisty, kteří tak rádi žvaní o jakési speciální české morální politice. Měl zajatý voják zahynout v koncentráku, nebo přejít k nepříteli a zachránit si život? Co by udělal americký hrdina, kdyby se dostal do likvidačního tábora pro sovětské zajatce a dostal nabídku služby v nějaké cizinecké divizi podřízené SS? Zde je třeba připomenout, že přeběhlíci z rudé armády, především Ukrajinci, se podíleli na německých válečných zločinech na Ukrajině, v Bělorusku a v Polsku, včetně etnických čistek a vraždění civilistů za povstání ve Varšavě a likvidace varšavského židovského gheta. Další sloužili jako dozorci v koncentračních táborech. Takže samé příklady vysoké morálky hodné oslav v Praze a lásky primátora Hřiba.

Buňačenko se snažil přechodem na stranu nepřítele získat výhodnější kapitulační podmínky a zachránit svoje vojáky před vydáním do SSSR, které jim hrozilo v souladu se spojeneckými dohodami. Na povstalcích, ani Pražanech mu nezáleželo. Poté, co byl velením povstalců odmítnut jeho útvarům oficiální status formace bojující pro Němcům, odtáhli vlasovci na západ a ponechali povstalce jejich osudu. Šlo o obyčejný politický handl, který jim nevyšel. Vlasovci tak vlastně tak zradili potřetí, nejprve vlast, poté Němce a nakonec Pražany, které nechali na pospas Němcům.

Omílání nesmyslů na téma, že jsme měli počkat na osvobození Prahy a celého státu americkou armádou je mimo realitu. Američané mohli postoupit do Prahy už šestého května po vypuknutí povstání, přičemž Němci by je určitě radostně uvítali. Nicméně zůstali stát z rozhodnutí velitele spojeneckých vojsk na západní frontě, generála Eisenhowera. Současní historici a propagandisté se vymlouvají na odpor sovětského velení opírající se o rozhraničení území, ale to mohl americký generál přehlédnout, případně se vůbec neptat, protože situace byla po vypuknutí květnového povstání kritická. Šlo o životy tisíců českých civilistů a Rudá armáda byla tři dny cesty daleko. Ani výmluvy na možnost nechtěného střetu z hlediska záměny spojeneckých letadel za německá nebyl příliš reálný. Luftwaffe už prakticky neměla palivo, jinak by splnila rozkaz k bombardování Prahy vydaný generálem Püklerem, který prohlásil, že celé ho hnízdo musí hořet. Německé letectvo z Prahy ustupovalo pěšky a s koňskými povozy. Američané mohli dobýt i Berlín a neudělali to z obavy před vysokými ztrátami. Z hlediska zastavení postupu na Prahu kalkulovali s pomocí SSSR ve válce proti Japonsku, takže šli Stalinovi na ruku, bez ohledu na české povstání a české civilisty.

Maršál Koněv, původně poddůstojník jezdectva carské armády se v rudé armádě stal nejprve politickým pracovníkem. Byl to v podstatě stejný bezohledný loktař jako Žukov. V jednom případě se spolu poprali na veřejnosti. Stejně jako jiní se dopouštěl při velení chyb. Chyb se dopouštěli i němečtí, stejně jako američtí a britští generálové. Němečtí ostatně válku prohráli, což je historický fakt, který neokecají ani hromadou knih výše Mount Everestu, vychvalujících vlastní genialitu a pomlouvající rudou armádu. Stačí připomenout debakl po vylodění americké armády v severní Africe, zoufalství při tažení v Itálii, zpackanou operaci u Arnhemu i překvapení v Ardenách. Žukov bil generály holí a hnal vojáky do sebevražedných čelních útoků. Patton fackoval vojáka v nemocnici a nařídil odstranit představné pancéřování z tanků Sherman, čímž pomohl Němcům pobít nejasný počet amerických tankistů. Snad všichni generálové a maršálové, vesměs ženatí, ruští, američtí i další, využívali uniformované příslušnice svých armád k vlastní sexuální obsluze, ať už je maskovali jako sekretářky, řidičky, nebo zdravotnice. A zdá se, že holky nijak neprotestovaly. Co na to čeští moralisté a lesbické feministky z Mee Too? Pochvalu by od nich na Prague Pride, sponzorovaném Hřibovým magistrátem, získal asi jen socialistický štábní fýrer SA Röhm, který se dělil s fýrerem Hitlerem a nižšího fýrera SA Heinese. Likvidace velení SA nebyla jen rvačka dvou skupin socialistů o moc a přízeň oligarchů, ale rovněž souboj milenců, kde Heines dal přednost chlapáckému Röhmovi před žvanilem Hitlerem neekologicky pouštějícím vydatné větry po vegetariánské stravě. Hitlerovo soužití s Geli Raubalovou, která to psychicky nezvládla a zastřelila se Hitlerovou pistolí, i následně s Evou Braunovou byla pouze mediální komedie. Začneme bourat další pomníky a stavět místo nich nové na objednávku euromarxistů?

Izraelští odborníci vyhodnotili v šedesátých letech spojenecké armády a měli k tomu plnou kvalifikaci. Židé sloužili ve všech spojeneckých armádách a několik z nich bylo i hrdiny Sovětského svazu. Zhruba 3000 jich vesměs ilegálně sloužilo i v německých ozbrojených silách, nejdále to dotáhl letecký maršál Milch. Na první pozici se v soutěži umístily německé Waffen SS, přestože Izraelce lze sotva podezírat z lásky k této organizaci, která spravovali průmysl koncentračních táborů. Za Němci se umístila Rudá armáda a na posledním místě ze spojenců americká. Ale to vše nic nemění na historickém faktu, že to byli naši spojenci a bojovali proti Německu za naše osvobození. Vítězstvím ve válce zachránili spojenci náš národ před etnickou čistkou, vystěhováním z vlasti a genocidou. Součástí rudé armády byl i československý sbor, součástí britské ČS obrněná brigáda a pět perutí.

Vykládat téměř osmdesát let po válce cosi o schopnostech a neschopnostech maršálů rudé armády je jen účelová politická agitace a podpora protiruského válečného štváčství směřujícího k jaderné válce v Evropě. Co se týká potlačení povstání v Maďarsku, lze konstatovat, že kdyby tam nešel velet Koněv, šel by někdo jiný. Koněva by popravili pro nesplnění rozkazu. Ostatně deska na zdi radnice se octla dříve, než vypuklo povstání v Budapešti. Odmítl by takový rozkaz Patton? Co by na místě Koněva dělali pražští moralisté, kteří jsou schopni patrně všeho, jen aby se zalíbili v Berlíně? Co by na místě Koněva dělal Hřib, který sice nebyl na vojně, zato rozhoduje o vojenské historii a řádí v ní, jako americká atomová bomba Little Boy v Hirošimě. Samozřejmě přísně morálně, nezištně, s písní německé bruselské ódy na radost na rtech, v duhovém triku, s tibetskou vlajkou v ruce a hlavou v zadní části sudeťáckých koženek.

Stačí se podívat na poměr sil států EU a Ruska, případně přihlédnout k ekonomickým a vojenským možnostem USA a dalších mimoevropských zemí NATO situace je jasná. Rusko lze sotva obvinit z agresivity a touhy po válce proti zemím střední a západní Evropy. Stát, který se připravuje k agresi, především navyšuje vojenský rozpočet. Proto je evropská armáda, kterou prosazuje ve svém zájmu především Německou globálně- bezpečnostního hlediska zbytečná a z ekonomického se jedná o další vyhazování peněz a vytváření dalších skvěle placených koryt pro úřednické povaleče, částečně v uniformách. Je určena k agresi, nikoli k obraně.

Naši republiku tento projekt přímo ohrožuje, protože posiluje centralizaci Evropy ve prospěch Německa, jeho euromarxistů (moderních trockistů), hospodářské kolonizace zemí střední Evropy především Německem, islamizace a afrikanizace Evropy, likvidace státu, rodiny a funkčního školství, podpory zlodějského ekologismu, parazitů z politických neziskovek, sexuální úchylnosti a placeného povalečství a záškoláctví cestou zbabělých a zkorumpovaných byrokratů v Bruselu a jejich domácích poskoků v jednotlivých zemích EU.

Můžeme se opřít o čísla dokladující vojenskou situaci zemí EU, z nichž většina je rovněž členskými státy NATO, konkrétně Belgie, Bulharsko, Česká republika, Dánsko, Estonsko, Finsko, Francie, Chorvatsko, Irsko, Itálie, Litva, Lotyšsko, Lucembursko, Maďarsko, Malta, Německo, Nizozemsko, Polsko, Portugalsko, Rakousko, Rumunsko, Řecko, Slovensko, Slovinsko, Španělsko, Švédsko, Velká Británie.

Souhrnný počet obyvatel EU je 374, 6 milionu, z toho 64 milionů obyvatel Velké Británie. Rusko má 146 milionů obyvatel. (USA mají 326 milionů obyvatel) Souhrn vojenských rozpočtů EU je v přepočtu 245 miliard dolarů, včetně 47,5 miliard Velké Británie. Tento rozpočet roste. Vojenský rozpočet Ruska na rok 2019 je v přepočtu 44 miliardy dolarů. Poměr je 5:1, přičemž vojenský rozpočet Ruska klesá už třetí rok. (vojenský rozpočet USA je 716 miliard dolarů, což je 15 ruských vojenských rozpočtů) EU disponuje souhrnně 1, 485 163 vojáky, z toho 140 570 britských. Stavy údajně nejsou naplněné. Rusko má 1,130 000 vojáků. Stavy údajně nejsou naplněné. Zde je třeba připomenout, že Rusko nemůže postavit zdaleka celou armádu na obranu proti útoku ze západu na frontě dlouhé zhruba 2000 km. Má také jižní a východní hranici. (USA disponují 1, 100 000 vojáků). EU disponuje 4748 tanky, z toho 286 britských. Rusko disponuje 3200 modernizovanými tanky a větším počtem nemodernizovaných zastaralých ve špatném technickém stavu, aspoň podle odborníků NATO. (USA disponují 9000 tanky) EU disponuje 24 000 BVP a OT, z toho 380 britskými, přičemž Británie má několik stovek průzkumných obrněných vozidel na bázi BVP a OT. Rusko disponuje zhruba 52 000 BVP a OT (z toho 800 moderními (700 BMP-3 a malým počtem T-15, zbytek jsou zastaralé BMP-1, BMP-2 část z nich modernizovaná, BTR-70, BTR-80) a 2000 průzkumnými obrněnými vozidly, z velké části zastaralými BRDM-2. (USA disponují 17 000 BVP především staršími M2, částečně modernizovanými a OT Stryker a zastaralými M113) EU disponuje 4800 hlavňovými a 820 raketometnými dělostřeleckými systémy. Rusko disponuje 40 000 hlavňovými (většinou taženými) a 7500 raketometnými dělostřeleckými systémy. (USA disponují 5100 hlavňovými a 1100 raketometnými dělostřeleckými systémy) EU disponuje 1500 bojovými letouny, 350 bitevními vrtulníky a 700 víceúčelovými a transportními vrtulníky. Rusko disponuje 900 bojovými letouny, 700 bitevními vrtulníky a 400 víceúčelovými a transportními vrtulníky. (USA disponují 2500 bojovými letouny, 800 bitevními vrtulníky a 2500 víceúčelovými a transportními vrtulníky) EU disponuje 700 transportními letouny. Rusko disponuje 700 transportními letouny. (USA disponují 1075 velkými a středními transportními letouny) EU disponuje 5 letadlovými loděmi, z toho 2 britskými. Rusko disponuje 1 letadlovou lodí. (USA disponují 11 letadlovými loděmi ve službě) EU disponuje 8 raketonosnými jadernými ponorkami, z toho jsou 4 britské. Rusko disponuje 13 raketonosnými jadernými ponorkami, z toho jsou 4 moderní. USA disponují 14 raketonosnými jadernými ponorkami. EU disponuje 14 stíhacími jadernými ponorkami, z toho je 8 britských, které mohou většinou odpalovat řízené střely s plochou dráhou letu. Rusko disponuje 18 jadernými stíhacími ponorkami, z toho 4 moderní, z nichž část může odpalovat řízené střely s plochou dráhou letu. (USA disponují 63 jadernými stíhacími ponorkami s možností odpalování řízených střel s plochou dráhou letu) EU disponuje 41 ponorkami s nejaderným pohonem, částečně se schopností odpalovat řízené střely s plochou dráhou letu. Rusko disponuje 17 ponorkami s nejaderným pohonem, částečně s možností odpalovat řízené střely s plochou dráhou letu. EU disponuje 20 torpédoborci. Rusko disponuje 13 torpédoborci. (USA disponují 22 křižníky a 72 torpédoborci) EU disponuje 144 fregatami a korvetami. Rusko disponuje 50 fregatami a korvetami. (USA disponují 25 korvetami) EU disponuje 515 jadernými hlavicemi, z toho 215 britskými. Rusko disponuje 7290 jadernými hlavicemi z toho 1790 na strategických nosičích. Zdroje z roku 2018 uvádějí, že Rusko disponuje 1444 připravenými jadernými hlavicemi, z toho 527 na strategických nosičích. (USA disponují 7000 jadernými hlavicemi, z toho 1930 na strategických nosičích) Zdroje z roku 2018 uvádějí, že USA disponuje 1250 připravenými hlavicemi, z toho 681 na strategických nosičích. Rusko disponuje 65 strategickými bombardéry. (USA disponují 158 strategickými bombardéry) Podvěšenou munici s jadernou hlavicí mohou nést rovněž různé typy bojových letounů EU, Ruska i USA.

Pokud by se měly k silám určeným proti Rusku ze strany EU připočítat úplné síly NATO, je třeba je doplnit ještě o islámské Turecko, islámskou Albánii, Kanadu a Norsko, kandidátskou zemi NATO islámskou Bosnu a samozřejmě Ukrajinu, což představuje další téměř milion vojáků a nemalé množství techniky, byť většinou starší.

Výše uvedené počty techniky mohou kolidovat s počty uvedenými v různých zdrojích. Různé státy uvádějí plné počty výzbroje, jiné nikoli, uvádějí i rozestavěné lodě, plánované počty výzbroje, nebo naopak tabulkové, které přesahují skutečný stav. Starší výzbroj je průběžně nahrazována novou, mnohdy v jiných počtech. USA mají kromě letectva samostatné letecké složky pozemních sil, námořnictva a národní gardy. V přehledu jsou proto uvedeny nejpravděpodobnější aktuální počty.

V první dvacítce států světa podle poměrně nejistého hodnocení takzvané vojenské síly jsou 1. USA, 2. Rusko, (3. Čína, 4. Japonsko, 5. Indie) 6. Francie, (7. Jižní Korea) 8. Itálie, 9. Británie, (10. Turecko) 17. Polsko, 18. Německo. Poměr sil je evidentní a prakticky vylučuje možnost úspěšnému útoku Ruska směrem na západ, dobytí a obsazení střední a západní Evropy. V případě jaderné války, která by k radosti amerických euromarxistů typu Sorose, Allbrightové a Clintonových, zbavila Evropu vzdorovitého civilizovaného obyvatelstva s návyky národní hrdosti a demokratické svobody, bude situace v souladu s likvidací bílé rasy ve střední a západní Evropě.

Rusko bude mít dost vlastních starostí likvidací následků (naštěstí má obrovské prostory a přírodní zdroje), než obsazovat jaderným spadem zasviněnou střední a západní Evropu se zničenou infrastrukturou, kde budou drancovat afroislámští migranti, kteří se povalí nekontrolovaně z Afriky a Turecka na sever. Bez odchodu z německé EU se hrozby německé evropské armády nezbavíme. Přitom nesmíme zapomínat, že tato armáda není konkurentem NATO. To by si němečtí slouhové euromarxismu nedovolili ani náhodou. Macronovy řeči o obraně EU proti Rusku, Číně a USA jsou jen pustou komedií, kdy omílá sorosovci nařízené fráze stejně, jako bláznivá Gréta.

EU německá armáda bude zároveň spolu s NATO nástrojem německého revanšismu a opakované snahy o zotročení středoevropských a východoevropských slovanských národů. Zároveň se vyřeší problém hospodářské krize, která je za dveřmi jako důsledek euromarxistické ekonomiky agrese, korupce, podpory povalečství, rasového multikulturalismu, nekontrolované hrabivosti, byrokratizace a privatizace států. Po válce už si na krizi nebude nikdo stěžovat. Stačí si připomenout, že druhou světovou válku vyvolaly stejné síly, kdy jejich reprezentantem byl socialista Hitler za podpory hnědých revolucionářů z SA a sudeťáků. A doplatili na to nejen všichni Němci, v jejich případě zaslouženě, protože tu bandu volili, ale celá Evropa. Americkým euromarxistům se vyplatí, aby za ně v Evropě bojovali Němci, stejně jako Češi. Rozdíl je v tom, že Němci budou kápové a Češi kanonenfutr. Stačí si připomenout, jak se zachovalo Španělsko podporované Německem k marockým vojákům, kteří tvořili velkou část fašistické armády generála Franka v občanské válce. Vyplatili je znehodnocenými penězi a poslali domů do Afriky. Stejně dopadnou naši vojáci bojující, za německý revanš a ukrajinský fašismus proti Rusku. Nepotřební slouhové, kteří už udělali svoji práci, dostanou obvykle od pánů kopanec do zadku. Hrdina euromarxismu a boje za islamizaci Balkánu, generál ve výslužbě a válečný štváč Hanba Pavel už prý má polštář v kalhotách.